Ilma Rakusa: Kam zmizelo světlo? Osamělost, identita a střet kultur

Rád bych navázal na mé předchozí texty o německy píšících autorkách, které se buď narodily a nebo mají v Česku či na Slovensku kořeny. Psal jsem již o Didy Drobna, Susanne Gregor a o Mileně Michiko Flašar.

Ilma Rakusa je švýcarská literární vědkyně, spisovatelka a překladatelka. Její dílo se často zabývá tématy osamělosti, identity a střetu kultur, inspirované jejím mezinárodním původem a pobytem v různých evropských zemích. Rakusa píše prózu (ale i poezii), která zkoumá hlubiny lidské psychiky a složitost mezilidských vztahů. Její literární pohled nabízí jedinečné spojení intelektuální hloubky a citlivého pozorování světa. Narodila se jako dcera slovinského otce a maďarské matky v roce 1946 na jižním Slovensku v převážně maďarsky mluvící Rimavské Sobotě. Její dědeček tam tehdy vedl fabriku na konzervy. K výrobní budově patřil i rodinný dům, ve kterém se svými rodiči i prarodiči bydlela. Poválečné události, posun hranic a hlavně bleskurychlé šíření totalitních, komunistických satelitních států Sovětského Svazu, přiměly rodinu malé Ilmy se vystěhovat a hledat místo ve svobodném světě. Přes Slovinsko a severovýchodní Itálii se usídlili v roce 1951 ve Švýcarsku. Až do té doby mluvila Ilma jen maďarsky a částečně slovinsky. Když začala chodit v Zürichu do školy, velice rychle si osvojila němčinu. Od útlého věku měla ráda knihy, které spolu s hudbou a hrou na klavír patřily a dodnes patří k jejím nejoblíbenějším činnostem. Jako mladá dívka dokonce uvažovala o studiu na konzervatoři, nakonec u ní však zvítězila láska k literatuře. Vystudovala slavistiku a romanistiku, chvíli dokonce přednášela, pak ale zjistila, že mnohem větší radost a naplnění jí přináší publicistika a psaní. V roce 1971 promovala doktorským titulem na filozofické fakultě literárně vědeckou prací na téma „Studie motivů osamělosti v ruské literatuře“. Stala se překladatelkou z ruštiny, srbochorvatštiny, maďarštiny a francouzštiny do němčiny. Je autorkou mnoha knih, ne však románů. Píše eseje a úvahy o životě a hledání „vnitřního domova“.

Slavné kuchyňské rozhovory v Sovětském Svazu

V rámci studia slavistiky jí bylo umožněno studovat v letech 1969/1970 ruskou literaturu na univerzitě v tehdejším Leningradu. Podobnou zkušenost, jak známo, měli v době komunismu i čeští či slovenští studenti. Rozdíl byl pouze v tom, že studenti ze západních zemí byli na tom finančně nesrovnatelně lépe. Pod dozorem tajné sovětské rozvědky byli sice všichni, avšak studenti ze Západu pod mnohem podrobnějším dohledem. Ilma si nedělela starosti s tím, že je špiclována. Svou jemnou povahou a silným zájmem o lietraturu toto období přežila nejen bez újmy, ale jak v rozhovoru řekla, i s obrovskou vděčností. Literatura, umění a hudba, jak víme, hrála v komunistickem Sovětském Svazu, ale i v jiných komunistických zemích, obrovskou roli. Pro mnohé byly tyto zájmy jediným únikovým útočištěm ze všudypřítomné, denně zažívané diktatury. Díky některým studentům, se kterými se spřátelila, se pak zúčastňovala známých „kuchyňských“ setkání v bytech, kde si přítomní recitovali zakázané básně Osipa Mandelstama, Mariny Zwetajevé, Sergeje Jesenia, či Anny Achmatové. Dodnes si vzpomíná na setkání, při kterých přítomní lidé celé hodiny recitovali nazpaměť jejich básně. Tuto větu: celé hodiny recitovali nazpaměť v relaci ještě dvakrát zopakovala, protože jí to tak silně utkvělo v paměti, přestože víc než padesát let už od té doby uplynulo.

Později, když se vrátila do Zürichu a skončila studium, pracovala jako publicistka pro Neue Zürcher Zeitung. Tématem jejích textů byla situace v Sovětském Svazu. Zejména pak zakázaní autoři, jejichž texty se tehdy tiskly buď na Západě, anebo tajně samizdatem přímo v Sovětském Svazu. Bylo jí jasné, že kdykoliv vyšel ve Švýcarsku její článek, např. o Solženicinovi, tak velice rychle o tom článku věděli v nejvyšších kruzích sovětského politbira. Přesto jí bylo později umožněno cestovat do Sovětského Svazu a realizovat několik rozhovorů, např. s vdovou básníka Osipa Mandelstama, paní Naděždou.

Teplo a přátelství jsou pro Ilmu Rakusu životně důležité

Člověk by předpokládal, že po všech těch zkušenostech se špiclováním v Leningradu, bude Ilma Rakusa šťastná, že se může konečně vrátit do svobodné společnosti Švýcarska, kde má všechny možnosti otevřené a život je relativně bezproblémový. Ale opak se stal pravdou. „Nastalo období nostalgie a melancholie, ovládl mě takový zvláštní smutek, protože přátelství, ta blízkost mých ruských přátel, to jsem ve Švýcarsku nezažila. U nás jsou všichni zaneprázdněni, všichni někam spěchají, nikdo nemá čas, musíte si domluvit schůzku týdny předem, atp. A tam? Ne! Když máš problém, dnes večer jsem tu pro tebe, přijď, zařídím ti to a tamto… Ta jejich ochota pomoci… To mi velmi chybělo. Opravdu hodně mi to chybělo. Byla to spíš melancholie, než pocit radosti z toho, že jsem zase zpátky ve Švýcarsku. Samozřejmě vím, že Švýcarsko je demokratická země a lidem nabízí obrovské výhody a svobodu, která v Rusku neexistuje. Nejsem naivní. Ale z čistě mého osobního, lidského hlediska, tam bylo „tepleji“. Ne však navenek, to je zcela jasné. Režim je ledově chladný a přísný, ale v kruhu přátel bylo mnohem tepleji, než tady.“

Jak jen silně mi toto její vyprávění připomnělo dobu tajné církve, dobu disidentů v komunisticko-estébáckém Československu. I my jsme se tenkrát setkávali „tajně“, či „polotajně“ (bylo nám jasné, že o mnohých setkáních a adresách STB ví, přesto jsme se jich účastnili) v bytech paneláků a jinde. Bylo nás málo. Šli jsme „hlavou proti zdi“ neboli „proti proudu“. Přesto to byly nezapomenutelné momenty, nesmírně obohacující, při kterých jsme zažívali nejen svobodu a nadšení, ale také jsme cítili úžasnou spolunáležitost, soudržnost, a byli jsme ochotni jeden za druhého i život položit …

V rozhovoru přišla řeč i na náboženství

„Věřím v Boha, ale dodávám, jak jsem to uvedla i ve své nejnovější knize Wo bleibt das Licht (Kam zmizelo světlo?), že v souvislosti s tím, co se právě děje ve světě, se velmi přu s Nejvyšším: Jak může dopustit, že je na světě tolik nespravedlnosti? Jak může dopustit, že umírá tolik nevinných dětí v Gaze, na Ukrajině, v Somálsku, a jinde? Jak se jen může na to dívat?

Trochu to souvisí i s vnitřním dilema Ivana Karamazova v románu Bratři Karamazovi od Dostojevského, když říká, že chce vrátit vstupenku do světa, ve kterém trpí nevinné děti. To, co prožívám, je asi podobné sporu Jóba s Bohem, přičemž ani já se nechci vzdát důvěry a naděje. To opravdu ne, protože v hloubi duše jsem věřící. A také proto, že mám dvě úžasná vnoučata, kterým bych chtěla „předat“ mou víru i naději. Mým celoživotním mottem, jak jsem to napsala v závěru knihy Mehr Meer (Moře moří), jsou tato slova: žasni a důvěřuj.

Této zásady jsem se nikdy nezřekla. Musím přece věřit v něco jako Boha, stvořitele světa, někoho, kdo má nad vším přehled, i když nechápu, jak funguje.

Ve své poslední knize Wo bleibt das Licht (Kam zmizelo světlo?) jsem se pokusila o něco velice odvážného. Na jedné a půl stránce popisuji svůj nepovedený příběh stvoření a říkám, že dvounožec, člověk, je chybná konstrukce. V tomto mém příběhu stvoření je i sám stvořitel zklamaný z člověka. Tedy, možná to není jeho vina, protože nás údajně stvořil z lásky, ale s člověkem rozhodně není něco v pořádku. K tomuto poznání jsem došla.“

Přesto, že v knize reflektuje všechno to, co se v poslední době děje ve světě, je to kniha optimistická a pozitivní. Dovolím si zacitovat v mém vlastním překladu (protože zatím nevyšla ani ve slovenštině, ani v češtině), jednu krátkou pasáž o něžnosti na stranách 357–358 s názvem: Wie wäre es mit einem Lächeln? Mit Zärtlichkeit? — Co takhle se usmát? S něžností?)

Co takhle se usmát? S něžností?

Něžnost se nedá naučit.
Něžnost prostě přichází.
Když hladíš vlasy dítěte.
Když přejíždíš prsty po bílém papíře.
Když se dotýkáš nemocného čela.
Když oslovuješ ptáčky ty.
Když utíráš prach z knih.
Když nezapomínáš na vzpomínky.
Když pomalu olizuješ mléčnou pěnu ze rtů.
Když utěšuješ syna.
Když mluvíš k bříze.
Když si masíruješ hlavu.
Když zaboříš nohy do teplého písku.
Když hlídáš spánek svých nejbližších.
Když mícháš těsto na palačinky.
Když se dělíš s přáteli o palačinky.
Když líbáš sníh.
Když sbíráš jahody.
Když třídíš prádlo.
Když dáváš něco starým lidem.
Když vyhovíš prosbě.
Když daruješ květiny.
Když se usmíváš na den.
Když si nasazuješ vlněnou čepici přes uši.
Když zpíváš vnoučkovi před spaním.
Když se dotýkáš hedvábného kaštanu.
Když si hraješ se slovy cizího jazyka.
Když piješ pramenitou vodu.
Když se dotýkáš svých prsou.
Když hraješ Bacha.
Když vítáš hosty.
I ty náhodné, nečekané.
Když pláčeš s plačícími.
Když vítáš světlo.
Když maluješ sny bez lži.
Když obejmeš uprchlíka.
Když se neptáš na jeho původ.
Každý člověk je hvězdou sám o sobě.

Zpracované dle relace v rádiu Ö1 dne 4. ledna v 14:05 hod. Menschenbilder a dle knihy Wo bleibt das Licht.

Víc informací o Ilmě Rakusa lze najít také na internetu, jako např. o udělení ceny v jejím rodném městě Rimavské Sobotě v roce 2017, nebo na 👉 oficiální stránce města Rimavská Sobota.