Učit se umírat po japonsku: Milena Michiko Flašar a tichý dialog se smrtí

Mám teď období, kdy mě silně imponují v Rakousku žijící, německy píšící autoři/autorky, kteří mají v sobě namíchanou krev předků z různých zemí. Nedávno jsem psal například o Didy Drobna či o Susanne Gregor, obě jsou po rodičích a zemi původu Slovenky. Jsou zde již natolik zakořeněné kulturně, mentálně i jazykově, že vše to, co jim bylo vloženo věnem do kolébky, nyní zúročují popisem toho, co vnímají a cítí v zemi, která je přijala za vlastní, poskytla vzdělání a umožnila jim sdílet své zajímavé postřehy se čtenářskou veřejností.

I ony zřejmě stojí před obvyklou otázkou, proč mají potřebu psát. Jestli jim jde o zviditelnění se, nebo o druh psychoterapie, psaním pojmenovat a řešit své nevyřčené problémy, anebo se cítí povolanými poukazovat na některé, ať již dobré či nedobré jevy v životě člověka a společnosti…

Proč píšu já? Ptám se sám sebe. A když text dopíšu a někomu odešlu, co si od toho slibuji? Jaké mám u toho pocity? Když pak bude tento můj text někdo číst, očekávám reakci?

Nevím.

Přesto chci pokaždé text dokončit. I když ho nikdo číst nebude. Možná ho i někdo přečte a dá si námahu s odpovědí: „Hele, nech si to pro sebe. Šetři přírodu, papír, elektřinu, žij ekologicky, nezatěžuj jiné.“

Milena Michiko Flašar — literární portrét autorky

Po matce Japonka, po rodičích otce Češka, Milena Michiko Flašar, ke mně promlouvá již několik let. Většinou v době jízdy autem, když poslouchám své oblíbené rádio Ö1. Ale také doma. Nedovedu přesně vysvětlit, proč ji tak rád poslouchám. Jestli je to barvou jejího hlasu, způsobem mluvy, tématem jejích knih, nebo ještě čímsi jiným, co neumím slovy vyjádřit. Pokaždé, když ji slyším, působí na mě jako magnet. Nedávno mluvila o své nejnovější knize Sterben lernen auf Japanisch — Učit se umírat po japonsku. Knihu jsem si okamžitě koupil, přečetl a poté se vydal na její první čtení do jednoho z vídeňských knihkupectví.

Milena Michiko Flašar je již česko-slovenskému publiku známá. V roce 2015 vyšel v češtině její nejznámější román Říkal jsem mu Kravata. V tomto, ale i v jiných románech, se hodně zabývá tématem japonské společnosti. Zřejmě je to dané jejím původem, který je umocněný faktem určité exotičnosti, neboť se jedná o zcela jinou kulturu, než na jakou jsme zvyklí zde v Evropě.

Obsáhlá esej Sterben lernen auf Japanisch není ani román, ani filosofická či náboženská publikace, ale ani odborná vědecká studie na téma umírání v Japonsku. Řekl bych, že je to literární pokus vtěsnat do slovního obrazu mozaiky co nejvíce kamínků o životě a smrti v kontextu japonské civilizace.

Autorka vychází ze zcela běžné skutečnosti, se kterou je víceméně konfrontován každý stárnoucí člověk, nebo člověk sužovaný vážnými nemocemi. Mnozí v takové situaci mají tendenci ještě něco ve svém životě změnit či napravit k lepšímu, než přijde konec. Milena Michiko Flašar s tímto způsobem myšlení polemizuje a vystavuje ho nemilosrdné kritice.

„Naučili jsme se smrt vytěsňovat z našich životů, ale i z kultury. Nechceme ji. Odmítame ji. Všichni si přejeme život bez smrti, přejeme si věčnost. Řečeno jednoduše: Přejeme si nemožné “ — řekla při prezentaci své knihy 5. prosince, které jsem se zúčastnil.

Smrt patří k životu právě tak, jako narození či dospívání. Štěstí není něco, co chceme jednou mít, po čem neustále toužíme. Štěstí je otázka přítomnosti. Jakékoliv. I když mě třeba bolí zub, nebo ležím v nemocnici, nebo čekám v řadě na něco speciálního, co nakonec stejně nedostanu, protože poslední kus koupí člověk stojící přede mnou.

Buddhismus a zen

Zamýšlí se nad texty starých japonských buddhistických a zenových mnichů, kteří se tématem smrti zabývali. Rozpomíná se na svou japonskou babičku, kterou od útlého dětství s rodiči navštěvovala, na tajuplné ranní obřady, kdy babička přerušila ticho noci úderem do gongu a pak záhadné verše starých mnichů recitovala. Její babička byla stoupenkyní školy Shingon. I ona, už jako dítě, je znala nazpaměť, i když jejich obsahu nerozuměla. Ale z toho recitování šla na ni imaginární moc. Bylo v něm cosi magicky překrásného… Některé z těchto textů v knize cituje, i když přiznává, že jsou i dnes pro ni těžko pochopitelné, jako např. tento:

„Neexistuje ani nevědomost, ani konec nevědomosti. Ani stáří, ani smrt, ani konec stáří a smrti. Žádné utrpení, žádný začátek, žádný konec, žádná cesta, žádné poznání a také žádné dosažení, protože není čeho dosáhnout.“ (Tuto citaci jsem přeložil dle německého textu její knihy Das Herz Sutra von Hannya Shingyo, Seite 56. Na internetu lze celkem snadno dohledat různé, mírně odlišné, překlady v češtině.)
Tento prastarý text, mluvící o prázdnotě, je dodnes nepochopitelný. O to víc, že v průběhu civilizace si lidé zvykli být závislí na mnoha věcech, avšak z dnešního pohledu nikdy v dějinách nebyli až tak závislí, jako právě dnes. Jako příklad uvádím mobil, počítač, internet., atp.
„Zdá se, že v našem životě, přeplněném nadbytky, nejsme schopni pochopit, co znamená princip prázdnoty. Čistě teoreticky sice víme, že po jaru přijde léto, pak podzim a nakonec zima, prakticky nám ale pokorné přizpůsobení se tomuto přírodnímu životnímu cyklu způsobuje ty největší porodní bolesti.“ (Strana 58)

👉 Více zde: mystika

Přírodní katastrofy

Na straně 39 píše:

„Ostrovní Japonsko leží, jak je známo, na Pacifickém ohnivém kruhu a hrozba posunů tektonických desek se často uvádí jako důvod pro afinitu k smrti, která se Japoncům obecně připisuje. Zemětřesení, tajfuny, přívalové deště a tsunami – každý rok jsme zasypáváni množstvím děsivých zpráv o nesčetných mrtvých, zraněných a pohřešovaných, které si tyto přírodní katastrofy vyžádaly. Pro metropolitní oblast Tokia s 37 miliony obyvatel, odborníci předpovídají mega zemětřesení o síle 8+…“

Ale to zdaleka není jediný důvod k obavám. Podél mořského příkopu Nankai se nacházejí dvě jaderné elektrárny a velké zemětřesení v Tohoku v roce 2011 s následnou havárií ve Fukušimě ukázalo, s jakou monumentální silou může být narušena normálnost každodenního života. Okolí jaderné elektrárny Fukušima Daiichi je stále uzavřenou zónou. Tisíce obyvatel musely opustit své domovy. Jejich pozemky jsou radioaktivně zamořené. Snahy o dekontaminaci postupují jen pomalu. Kam s kontaminovanou půdou? Kam s chladící vodou ze zničených reaktorů? Japonsko je chudé na suroviny. Navíc chce snížit svou závislost na dovozu ropy a plynu. Ačkoli chce rozšířit využívání obnovitelných zdrojů energie, v budoucnu nebude možné obejít se bez energie jaderné.

„Připravit se na nejhorší případ – to je jeden z aspektů učit se umírat, který je v Japonsku obzvláště důležitý. Nikde jinde nejsou lidé tak dobře připraveni na nejhorší. Od dětství se učí, jak reagovat v případě nouze. To však nemá mnoho společného s často zmiňovanou stoickou vyrovnaností východních Asiatů. Spíše se jedná o nutnost vyrovnat se se scénářem zániku. Lidé s ním v jistém smyslu žijí, tj. s včasnými varovnými systémy a příslušnými aplikacemi. Žijí se stavebními opatřeními, která zohledňují energii z vibrací. Žijí s přilbami, kempingovými vařiči a čelenkami, na kterých jsou namontované malé lampičky. Pravidelně se konají cvičení pro případ nouze.

Tato hustá síť, kterou japonská společnost utkala z pravidel a zákazů, se v tomto bodě ukazuje jako opora, která spojuje malé jednotlivce – jednotlivé domácnosti – s větší skupinou – školami, firmami, atd. Stejně, jako se společně koupe, tak i nadcházející krize bude možné překonat pouze společně.“
(Strany 41- 42)

Japonsko, technicky zřejmě nejvyspělejší země světa, platí však za svůj vysoký životní standard krutou daň: bezdomovectvím a sebevraždami. Zarážející jsou hlavně sebevraždy školou povinných dětí, pak dospívající mládeže a sebevraždy starých, osamělých lidí. V roce 2023 se takto připravilo o život 513 žáků, z celkem 21.873 osob. V zemi bylo v témže roce přes 300.000 bezdomovců. Důvody jsou různé, ale v podstatě spolu souvisejí: nedostatek času v rodinách, duchovní a materiální chudoba, špatné rodinné zázemí, alkoholismus, neschopnost přizpůsobit se rychlému tempu doby. Mnozí mladí lidé odcházejí na ulici dobrovolně, jsou na to dokonce hrdí, protože nechtějí žít v neustálém shonu a tlaku. Po celé zemi je sice spousta dobročinných organizací, které chtějí mladým lidem pomáhat, ale je jich příliš málo.

Kromě toho, čelí více než stodvacetimilonové Japonsko fenoménu Hikikomori.

„Odhaduje se, že milion hikimori sedí ve svých dětských pokojích a dobrovolně se vzdávají účasti na životě, který pro ně zřejmě nemá žádný význam. Dospět? Najít sebe sama a vyzkoušet si různé věci? K tomu jim chybí vzory“, píše Milena Michiko Flašar.

(Toto označení je v Japonsku pro lidi, kteří se obvykle dobrovolně uzavírají ve svém bytě nebo pokoji a omezují kontakt se společností na minimum. Tento pojem se vztahuje jak na sociální fenomén, tak na samotné postižené osoby, u nichž se mohou projevy velmi lišit.
(hiku: stáhnout se, moru: uzavřít se, nebo shakaiteki hikikomori = sociální izolace, str. 25)

Přetížená společnost

Smutnou pasáž o problému s bezdomovectvím uzavírá ke konci knihy dojímavou scénou. Pro její krásu a poselství tento odstavec celý překládám:

„Právě jsem vyšla s manželem a synem z vnitřní části obchodního areálu na ulici, když nás překvapila náhlá přeháňka. Padaly blesky a hromy. Obloha byla černá jako uhel. Chvíli jsme přemýšleli, co dělat. Jít dál, nebo hledat místo pro úkryt? Ne. Rozhodli jsme se počkat a ustupovali jsme sem a tam, abychom se vyhnuli vodě, která nám šplouchala pod nohama. Déšť byl jako zeď. Padal přímo na asfalt. Zaa-zaa – tak to znělo, pokud se pokusíme napodobit japonské zvuky. Ale to nebyl jediný zvuk, který se dostal k našim uším. Z přívalového deště se vynořil zvuk kroků, které se neomylně blížily k nám. Objevila se postava. Nabídla nám deštník. Co to znamená?Překvapeně jsme se podívali na muže stojícího v dešti, který – nakolik se dalo rozeznat – byl starý bezdomovec táhnoucí vozík, ve kterém se hromadily vratné plechovky a plastové lahve.
„Tady – to je pro vás!“ řekl.
„Ale ne!“ Odmítli jsme. Přijmout takový dar od někoho, kdo neměl nic, nepřicházelo v úvahu.
Bezdomovec však neustoupil. Trval na tom, abychom si deštník vzali. Vždyť jsme přece přicestovali z daleka.
„A jste tři,“ dodal, zatímco on byl sám. Jeho argumentace: jeden mokrý člověk je o dva méně než tři mokří lidé. Řekl to a zmizel, stejně jako přišel, skrz zeď deště. Poněkud poškozený deštník nám nechal před nohama.
„Děkujeme!“ zavolali jsme za ním.
Nezapomenutelný zážitek. Ale to ještě nebylo všechno. Žena, která scénu očividně sledovala z dálky, k nám přiběhla, podala svůj deštník a řekla téměř stejnými slovy: „Tady – ten je pro vás! Potřebujete alespoň dva deštníky, abyste zůstali v suchu!“
Řekla to – a stejně jako ten první bezdomovec, aniž by se za námi otočil, se ztratila v dešti.
Pak k nám přistoupil třetí. A znovu – ten stejný pohyb, který nám vyrazil dech, tak rychle se to všechno odehrálo.
První bezdomovec spustil řetězovou reakci. A když jsme se nakonec vydali zpět na hlavní ulici s jejím leskem a vyzdobenými výkladními skřiněmi, měli jsme pocit, jako by nám ten bezdomovec daroval symbolický domov. Domov, který od té doby nosíme s sebou a přemýšlíme, komu bychom ho mohli předat dál.
Na to si neustále vzpomínám.
Na laskavost bezdomovců.
Přesto, že se tak rychle vypařili do vzduchu. Ale jejich pohotovost, jejich laskavost zůstává.
Dobrota, jako forma odporu. Odolává zubům času. Proti pomíjivosti všeho bytí staví své „ale“. Život jde dál, říká, a přeskakuje od jednoho k druhému. Dobrota plodí dobrotu, ta plodí zase dobrotu a tak dále. A stejně tak je to i se vzpomínkami, které máme. Fragmentárně si nacházejí cestu k následujícím generacím….“

Nevím, jestli rozsáhlá, téměř stostránková esej Mileny Michiko Flašar Sterben lernen auf Japanisch, bude oficiálně přeložena do češtiny. Spíš asi ne. V závěru textu je hodně osobní. Psala ho v Japonsku na rozhraní konce minulého a začátku letošního roku. Bylo to v době po rakouských volbách, ve kterých, jak známo, zvítězila krajně pravicová populistická strana FPÖ a vedly se několikaměsíční rozhovory o příští vládě. Autorka se netají svým politickým zaměřením a strachem před možným předsedou vlády, křiklounem Herbertem Kicklem, který extrémně populistickou stranu vede. Její závěrečná úvaha může působit odrazujícím efektem pro eventuální snahu vydat text v češtině. Já osobně jí děkuji za její otevřenou upřímnost a těší mě i to, že v pohledu na fenomén „populismus“ zcela souzníme.

I proto jsem se o této eseji rozepsal víc zeširoka, abych přiblížil myšlenky autorky, které vnímám jako nadčasové a zároveň velice aktuální. Za tuto publikaci byla letos v létě oceněna rakouským ministerstvem kultury cenou Outstanding Artist Award v oblasti literatury za nadregionální umělecký přínos.

Téma smrti se týká každého člověka. Bez ohledu na to, jestli ho vytěsňujeme, nebo ne. Sterben lernen auf Japanisch je silná konfrontace s tímto tématem v kontextu Japonska. Mnohé je v Japonsku jiné než v Evropě, mnohé máme společné. Ale pokud dokážeme vnímat jedno i druhé, a jsme citliví i na to, co je mezi tím, zcela jistě budeme i my souhlasit s Milenou Michiko Flašar, že dobrota je to nejlepší, čeho jsme schopni, a nejcennější, co po nás zůstane.