Jazyk a identita mezi kulturami: Susanne Gregor a úvaha “V jakém jazyce šumí moře”

Vždy mám radost, když se dovídám o úspěších Čechů, Slováků, ale vlastně jakýchkoliv lidí žijících v Rakousku, kteří se zde nenarodili, ale přišli buď jako malé děti s rodiči, nebo jako dospělí emigrovali, případně se přestěhovali za prací.

Prosadit se v cizí zemi, v cizím jazyce, cizí kultuře i mentalitě, je z mého pohledu náročné a obdivuhodné.

👉 Susanne Gregor

je nejen úspěšná, německy píšící spisovatelka s kořeny na Slovensku, ale i skvělá lingvistka a myslitelka.

V úvaze V jakém jazyce šumí moře se nedávno zamýšlela nad významem řeči v kontextu přistěhovalce a globalizace. Rád bych vyzvedl některé její myšlenky.

To, že lidé v mnoha zemích mluví jedním hlavním jazykem, ještě neznamená, že si navzájem rozumějí a žijí v dokonalé symbióze.

Jako příklad uvedla novodobou historii Německa. Přestože po roce 1989 došlo ke sjednocení východního a západního Německa, předešlé odlišné politické zkušenosti zanechaly tak hlubokou propast, že ještě dnes, 36 let po sjednocení, žijí v jedné zemi de facto dva národy.

„Takzvaný národní jazyk tedy neznamená, že si lidé automaticky rozumějí nebo se bez problémů dorozumívají. Skutečné porozumění vychází spíše z konkrétních setkání, základní empatie a otevřenosti vůči druhým – možná i vůči cizincům.“

Susanne zažila jako dítě (hezky totéž popsala ve své knize Ostblockherz jiná, původem také Slovenka žijící v Rakousku, Didy Drobna) posměch a určitý despekt za to, že její němčina není tak dobrá, jako němčina dětí v Rakousku narozených.

„Ve škole jsme klasifikováni, přeřazováni, degradováni, jsme podezřelí, jsme nedostateční. A stejně tak jsme se stali cizinci v zemi našich rodičů, protože náš údajný mateřský jazyk vykazuje stále více mezer, gramatické chyby, německý přízvuk…“

A přitom se na jedné i druhé straně přehlíží fakt, že když děti vyrůstají ve dvou nebo vícero jazycích, stávají se jakoby staviteli mostů, protože vidí jednu i druhou stranu…

Myšlenku, která se mně osobně z její přednášky líbila nejvíce, pojmenovala slovem Spielplatzdeutsch – hřištní němčina.

Když byla její dcerka malá, strávila s ní mnoho hodin na dětském hřišti. Možná se mi ta myšlenka líbila i proto, že jsem sám zažil podobné okamžiky s našimi dvěma vnoučaty.

Na hřišti ve Vídni (možná že na Slovensku ani v Česku až takové zkušenosti rodiče nemají) si hrají děti rodičů ze všech možných zemí: např. děti tureckých rodičů, srbských rodičů, děti rodičů z arabských zemí, děti rodičů polských, českých, slovenských, italských, albánských i dalších.

„V jejich světě jsou tyto jazyky rovnocenné, používají je flexibilně podle potřeby, aniž by jeden z nich byl nadřazený druhému.“

A pak použila ještě jeden výmluvný příklad, který každý, kdo v Rakousku žije, zná:

„Když se rozhlédnete po staveništi, uslyšíte více jazyků než na konferenci OSN, jenže tady se obejdete zcela bez tlumočníků. Lidé používají jazyky tak, jak je potřebují, a málokdy tak, jak by bylo teoreticky správné. A to není nic nového, naopak, v průběhu dějin tomu tak bylo vždy.“

Myšlenku, která jde až pod kůži, nazvala Heimat im Rückspiegel – domov ve zpětném zrcátku:

„Největším darem, který jsem kdy dostala, bylo naše vystěhování z Československa do Rakouska. Vědět, že když už toho máte dost, můžete odejít (…).“

„Kdo odejde, ten jedná. Často tváří v tvář krizi, kdy už není možné zůstat stát na místě (…).“

„Ale ten, kdo odejde a opustí svou zemi, najednou objeví mnoho neviditelných nitek, které ho s ní spojují. Nitky, které předtím nevnímal, protože byly tak samozřejmou součástí jeho života. Teprve v cizině se stanou hmatatelnými (…).“

„Svou zemi si člověk uvědomí až ve zpětném zrcátku. Všechno ostatní, co jinak označujeme jako domov nebo co nám je předkládáno jako domov, není nic jiného než fatamorgána. Tajemství, které nikdo doopravdy nezná, i když ho politika stále znovu a znovu vyzdvihuje jako věčnou hodnotu a připisuje ho krajině, oděvu či hudebnímu nástroji.

Kdo chce důvěrně poznat svou vlast, musí ji opustit a podívat se, jaké obrysy nabývá z dálky. A jaké stopy v něm zanechala. A jak proměnlivý je tento pocit vlastního původu, jak křehký, jak osobní. Něco, co neustále znovu vyjednáváte sami se sebou a se světem, který potkáváte.“

Svou úvahu zakončila citátem rakouského filozofa Ludvíka Wittgensteina (1889–1951):

„Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa.“

Jinými slovy: vnímání reality je určováno jazykem. Pokud nemáme slova pro určité jevy, je pro nás těžké je pochopit. Rozšíříme-li své jazykové znalosti, rozšíří se i naše chápání světa.

Kdysi se lidově říkávalo, že kolik jazyků člověk ovládá, tolikrát je člověkem. Slova se stávají jakoby pracovním nástrojem pro lepší orientaci.

Uvádí tři příklady: němčina klade ve své gramatice důraz na jasnost ve struktuře vět a přesnou prostorovou orientaci. Angličtina zdůrazňuje časové sledy a v češtině či ve slovenštině s jejími mnoha pády víte v každé větě přesně, v jakém vztahu k sobě věci a lidé stojí.

„Jazyk tedy není jen nástrojem, ale rámcem, ve kterém chápeme náš svět. A tento rámec vypadá v každém jazyce jinak. Kdo zná více jazyků, naučí se proto také více způsobů, jak uspořádat realitu, má různé čočky, skrz které vnímá svět, a může využívat různé myšlenkové vzorce, objevovat nové pohledy a prožívat svět z různých úhlů. Čím více jazyků člověk ovládá, tím těžší je ho přimět, aby se držel jediného názoru. Řečeno stručněji: tím méně je možné mu vymýt mozek.“

Zpracováno dle relace Gedanken für den Tag, Radio Ö1 ve dnech 12.–17. ledna 2026

P. S. Shodou okolností, právě když toto píšu, slyším z rádia debatu rakouských politologů o situaci v Rusku. Všichni se shodují v tom, že hlavní důvod, proč Rusové věří Putinovi, je jediná možná propagace, kterou propustí putinovská mašinérie. Žádné jiné zprávy ze světa ani z internetu v Rusku neexistují. Názorný příklad vymytých mozků. Это называется вымытые мозги.