Smíchov 11:07: cesta přes Belgii

Na nástupišti byla hrstka Čechů, a tak jsme nastoupili všichni do jednoho vagonu. Ještě jsme se bavili, byla už noc a v našem kupé se sešlo asi 10 lidí. Někteří o mém osudu dobrodruha ještě nevěděli, a tak jsme je zapojili do mého systému „tykadel“. Parta se rozešla kolem půlnoci, a tak jsme zalehli „na matračky“.

Nespali jsme dlouho, přišla hláška, že je průvodčí na obzoru, a tak jsme se s Evou pakovali do bezpečí. Záchod byl obsazený, takže nezbylo než se někam přifařit. Všude už se spalo a nás se zvolna zmocňovala obava z prozrazení. V předposledním kupé to vypadalo, že bysme se mohli chytit. Bylo tam 5 lidí a volné místo nebylo.

Jinak to byla zcela ideální komposice, spousta zavazadel a co nejvíc zaujalo, několik sombrér, jedno dokonce na zemi. Zřejmě parta Mexičanů, nebo se z Mexika vraceli. Z toho jsem usoudil, že by průvodčí nemusel budit, tihle lidi jedou z daleka, a tak jistě jízdenky mají.

„Tohle je ono,“ řekl jsem Evě, „budeme se muset mezi ně nějak vecpat.“

Neprotestovala, a tak jsme na jedné straně kupé, kde byli jen dva lehce pohození na sedadlech, je opatrně posadili a vecpali se mezi ně. Kupodivu se nikdo neprobudil. Zapadli jsme do té mozaiky spících Mexičanů a zahájili obezřetně spánek. Netrvalo dlouho, dveře se otevřely a průvodčí nerozsvítil, chvíli stál ve dveřích, zřejmě váhal a my spali ještě víc strachem. Na můj vkus tam stál příliš dlouho. Zřejmě došel ke stejnému závěru jako já, a tak konečně udělal našemu strachu konec. Eva se klepala a nebylo to zimou. Přitulila se ke mně a záchranu jsme zpečetili polibkem.

Uff!

Když to všechno tak dobře dopadlo, zůstali jsme a usnuli spánkem spravedlivých. Už svítalo, když jsme se probudili, Mexičani ještě spali, a tak jsme se opatrně vrátili ke svým.

První se vzbudil Jarda, vysokoškolák, který jel do Anglie taky na nějakou brigádu, možná na jahody.

„Kde jste byli, my už jsme se smířili s tím, že vás chytil.“

Popsali jsme dramaticky naše noční dobrodružství v mexické společnosti, vynechali jen tu pusu.

To už bylo slunce nad obzorem a všichni vzhůru.

Nevím kdo, náhle se objevila láhev alkoholu s lidskou tváří, jak se říkalo myslivecké, protože na etiketě byl parádní hajný v barvách. Na úspěch jsme si připili. Ještě něco zbylo.

„Kde to jsme?“ zeptala se Eva.

„Někde v Holandsku,“ řekl někdo a hned se ozval Jarda. „Blbost, jedeme do Ostende, a tak jsme v Belgii.“

Rozvinula se živá debata, kde tedy vlastně jsme.

„Jak víš, že jedeme do Ostende?“ To se ozval druhý Karel, který se zatím nezúčastnil.

„Koukni se na lístek, tam to máš černý na bílým a Ostende je v Belgii.“

Debatu zakončil Majk: „Nakupujte u odborníků!“ To bylo jeho typické připodotknutí, když už z hlavy vytěžil k tématu vše.

Stál jsem s Evou v uličce, kouřil a pozorovali jsme krajinu. Belgie je placatá, na loukách se pasou černobílé krávy, když jí zvedneš vemeno a díváš se na západ, uvidíš moře.

Jak jsem byl od pravdy daleko! Ještě jsem chvíli uvažoval, když se náhle setmělo.

Jeli jsme tunelem!

Neuvěřitelné, jako uprostřed letiště hromada jako mrakodrap. Vyjeli jsme a zase všude kolem ta stejná rovina. Ten kopec tam musel někdo postavit schválně, aby byla změna.

„Co budeme v Anglii dělat?“ zeptala se Eva a já si náhle uvědomil, že jsem vlastně zodpovědný i za ni, zvláště, když mně tak věří, že ji ochráním.

„No, já mířím na jahody a jestli nemáš nic proti, pojedeme spolu.“

Neměla, a tak byly jahody domluvené.

Než jsme stačili domluvit podrobnosti, přišla zpráva o pasovákovi, a tak jsme se uchýlili do bezpečí záchodu. Ověřený časový pobyt skončil a když jsme se vrátili, říkali kluci, že někomu přímo tady dával vízum rovnou do pasu.

To znělo zajímavě, a tak jsme se s Evou vydali po jeho stopě. Zastihli jsme ho na konci prvního vagonu a já přednesl naši žádost o berana do pasu a podal mu naše pasy. Narazil jsem, anglicky nemluvil, a tak to zkusila Eva s francouštinou. Mezitím prolistoval naše pasy a vrátil nám je bez víza. Eva mu porozuměla, tvrdila, že mluví nějakou divnou francouštinou, že s ním máme na příští stanici vystoupit. Šel s námi zpátky a čekal, až se sbalíme.

A skutečně, za pár minut zastavil vlak v nějaké stanici. Eva měla jen kufřík, já popadnul botasku a šli jsme za úředníkem poslušně na nástupiště. Můj kufřík a magneťák mně kluci podávali oknem. Položil jsem magič a sápal se po kufříku, když mě Majk zarazil.

„On ten policajt s Evou odchází!“

Otočil jsem se a opravdu, o mě zájem nemá. Eva odcházela s ním, otočila se se zoufalým pohledem, co s ní bude, v očích strach a magnet, který volal na mě, přitahoval mě.

„Olafe, pomoz, pomoz!!!“

Stál jsem tam jak Lotova žena zmítán emocí versus rozum. Chtěl jsem, věděl, že musím, ona mně věří a já jí to slíbil. Ty oči plné hrůzy, volající, já chci, vím, že musím, jen nevím jak.

„Vole! Vrať se, nebo ti ten vlak ujede! Dělej!!!“

Pomalu se zmenšovala jak sestupovala do podchodu, ještě se otočila, ty oči! To zoufalství, když pochopila, ale věřit nechtěla, že ji pomoct nemůžu.

Napůl vysunutý kufřík zmizel a já podával magič a botasku do okénka zpátky.

Ohlédl jsem se ještě jednou tam, kde byla Eva, už z ní byla jen hlava a ty zoufalý oči. Snad stále ještě věřila na zázrak, že ji pomůžu.

Nemohl jsem jinak, jen se stále díval do těch zoufalých očí. Chci, chtěl bych, ale nemůžu dělat nic.

„Blbe,“ slyším, a tak se otočím, „probuď se, vlak se rozjíždí!!!“

Opravdu se rozjížděl a Eviny oči už zmizely. Probudil jsem se. Doběhl, naskočil a vlak mě pohltil na cestě do dalšího dobrodružství.

Ale ty Eviny oči nezapomenu, tu velikou víru, kterou jsem zklamal. Nezklamal, nemohl naplnit, chtěl, ale nemohl.

Kéž to dopadlo dobře!

Zanedlouho končily koleje v Ostende.

Pokračování

1. díl: Smíchov 11:07: cesta do neznáma

2. díl: Smíchov 11:07: cesta na západ

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.