Smíchov 11:07: Cesta na západ

Vlak se sune mému osudu blíž.

V Norimberku vystoupilo hodně lidí, ti informovanější říkali, že právě proto vystoupilo tolik lidí, že v Zirndorfu, kousek od Norimberka, je lágr, kde se o Čechy postarají. Navíc to přivítání… asi mají pravdu.

Nálada neklesá, vtipkuje se, je zjevně vidět ulehčení, jakási nedefinovatelná lehkost, volnost se zmocňuje i mně. Nevím proč, nevím jak, jen to cítím a není to nepříjemné. Jen nové. Možná proto, že jsem v cizině ještě nikdy nebyl a v týhle, západní, už vůbec ne. Ta nebyla pro obyčejné lidi.

V tom víření jaksi na živočišné procesy nebyl čas.

Dostal jsem hlad a tak si uvědomil, že jsem ještě nesnídal. Vybalil jsem prakticky celou menáž, kterou jsem ještě v Praze před odjezdem koupil. Prakticky celou proto, že všechno bylo všech a tak jsme hodovali ze svého i z cizího a opačně to platilo stejně. Nikdo se neptal, nekontroloval a nezvedal obočí, když si někdo bral z jeho zásob. Došlo mně, že ta trocha mně asi stačit nebude. Koupil jsem jen na cestu do Norimberku a dál jen do Kronachu k máti. Ta mě hladovět nenechá.

Nálada je stále dobrá. V Norimberku vystoupila skoro polovina vagonu, zbytek drží pořád basu, což náladu drží. Jako by neměli starosti, že jedou do neznáma. Aspoň většina.

Kluci hrájí mariáš, jen Karel nehraje, neumí to. Karel se k nám přidal někde u Plzně a jede taky do Anglie. Je průmyslovák v našem věku a anglicky se začal učit od Beatles. To bylo tou dobou hodně běžné. Vypadal spíš na studijní typ, zařadil se, ale neprosazoval se. Příjemný kluk.

„Karle, jak dlouho to do Anglie ještě máme?“

Zabývá se foťákem a zvedl oči.

„Dneska celou noc a zítra někdy odpoledne. Proč se ptáš?“

Vysvětlím mu proč a obavu ze smrti hladem.

„Počítal jsem jen na cestu do Norimberka a tak nejsem připravenej.“

Pochopil a uklidnil mě, že to všichni nějak dáme dokupy.

No, moc mě neuklidnil a tak se dám do kibicování. Čtyřku hrát nechtějí a pauzírovanýho taky ne, takže mně nic jinýho nezbývá.

V jednom okamžiku jsem si podvědomě uvědomil, že není všechno jak být má. Šel jsem do uličky k okénku, zapálil si a pozoroval krajinu. Byl to jiný svět, než jsem znal. Jaksi příjemný pocit z něčeho hezkého. Ano, hezkého, sklizená pole, čisté domy se spoustou květin a jaksi radostný pohled na ten boží svět. A tu mě to došlo.

Koleje nedrncají – to je ono! Z toho by Dvořák asi radost neměl a Humoreska by se nezrodila.

Otevřely se dveře a v nich muž, někde veprostřed třicítky, a o dost mladší dívka. Vysvětlil, že se o nás ví, že jedeme bez papírů a tahle holka má podobný problém. Jede do Francie dělat opér, ale má to dohodlý až za měsíc a neví, zda ti lidi budou doma a vízum má taky až za měsíc. Rady si neví, je sama a tak přišel se poradit a ev. pomoct, protože on příští stanici vystupuje. Poděkoval a nechal nám děvče v péči.

Tak už máme renomé odborníků na dobrodružné přechody hranic! Děvče je nervózní a děsně bezradná. A tak se jí ujímáme. Jenže z nás nikdo do Francie nejede.

Co s ní?

Samotná holka v její situaci a navíc zřejmě neschopná si poradit, je dost velký risk a taky se probudila touha se blejsknout coby rytíři bez bázně a hany. Nakonec jsme ji vysvětlili, že je nejlepší řešení jet s námi do Anglie, jeden nebo dva bez papírů, no, nějak to zvládnem. Přesně jak nikdo nevěděl, vlastně to byl tak trochu hec. Konečně, oni papíry mají a tak budou moct nás, snad, nějak vykrýt. No, a na starost jsem ji dostal samozřejmě já, když budu muset kouzlit pro sebe, sveze se. Jízdenku má na přestup ve Frankfurtu nad Mohanem, takže ještě nějaký čas v klidu. Přinesla si svoje věci k nám a kupé je plné. Říkali nám angličáci už ještě před hranicí. No, jsme parta veselá.

Jmenuje se Eva a tak nějak vnesla do našeho pánského kupé jiný „odér“.

Přišla paní s oznámením, že je na cestě odzadu průvodčí. To byl jasný povel pro mě zmizet.

Už jsem věděl, že záchod nutný není a tak se vydal průvodčímu vstříc. V uličce stál muž a žena v rozhovoru a já se musel kolem nich prodrat.

„Promiňte, potřebuju projít a mám naspěch.“

Otočili se ke mně a udělali místo.

Kouknu a očím nevěřím.

„To se mně snad jen zdá, jsi to ty, Lído?“

Překvapen jsem nebyl jen já. Jak je svět malý! Lída je moje spolužačka z gymplu, byla předsedkyní třídy a mně se líbila, hormon si mě vodil za ruku, což způsobily její křivky. Jenže to bylo jednostranný a tak jsme zůstali velice dobří přátelé, prostě jsme si rozuměli. Studovala medicínu a v létě praktikovala v teplickém špitále. Vydal jsem se tam za ní s nadějí, že by mohlo ještě něco k přátelství přibýt. Já ještě na vejšce nebyl a medici jsou nafoukaný, dávali mně nepokrytě najevo svoji mentální převahu. To mě samozřejmě vadilo a navíc byla ve hře i Lída. Abych se ukázal, koupil jsem láhev vína, kterou jsme vypili na koupališti. Nebyla jediná. Začal hec, kdo skočí s 10 m můstku. Spíš chtěli medici vyhecovat mně a s pomocí vystupňovaného testosteronu jsem skutečně na tu věž vylezl a odvážně se pustil do sporu s gravitací. Zvítězila. Potlesk jsem nesklidil. Večer jsem ji vzal na taneček a při návratu na ubytovnu, kde študáci bydleli, jsem se pokoušel o výraznější závěr hezkého večera.

„Nedělej to, pokazíš všecko!“

Nepokazil jsem a tak bylo přivítání ve společnosti jejího manžela opravdu velmi přátelské. Mezitím se průvodčí kolem nás protáhl, nakouknul do kupé a pokračoval dál. Jeli do Švédska a tak se naše cesty v Mainz rozešly. Tam jsme měli ještě kus cesty.

Vrátil jsem se ke svým, Eva se mezitím aklimatizovala.

„Kdes byl tak dlouho, Eva už si dělala starost, že tě průvodčí chytil.“

Vysvětlil jsem příhodu a pobavil. Venku už se začalo stmívat a já hlady ještě nezemřel. Dík všem, jako mušketýři, jeden za všechny, všichni za jednoho. Spíš to druhé.

Věnoval jsem se Evě, když už nás osud takhle vehnal do společné nejistoty. Zjistil jsem, že je to ta dívka, která se na nástupišti v Praze loučila s mužem, bratr nebo milenec, který odmítl odjet. Ani bratr, ani milenec, manžel to byl.

Minuli jsme Frankfurt, kde měla Eva přestoupit a to byla vlastně její poslední překážka, kterou dost emotivně překonávala, po ní už nebylo návratu. Jsme odsouzeni k Anglii.

Byla už tma, když jsme přijeli do Mainz, kde byla přestávka na přestup přes dvě hodiny. Dali jsme zavazadla do úschovy a vyrazili do města.

Večerní život pulzoval a já se divil víc, než zdrávo. Krásný auta, reklamy svítily, nikdo do nikoho nestrkal a krámy… kapitola sama pro sebe. Zážitek, který se mnou ještě dlouho lomcoval. Inu, první setkání s reálným kapitalismem.

Ale čas běží a vlak nečeká.

Vrátili jsme se, nastoupili do správného vlaku a s Evou jsem se vydal do společného dobrodružství.

Pokračování

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.