Zoja a tanky: vzpomínka na první služební cestu do Moskvy a konec naivity

Dneska už je to pro mne celkem běžné. Tedy teď už jen létám za teplem, do Mexika, na Hawaii. A do Čech. Ale před lety byly to služební cesty po Kanadě. Letadlo někdy plné, jindy poloprázdné. Zaměstnanci a podnikatelé cestující na poradu, konferenci. Přednášet nebo se poradit. Podepsat kontrakt. Agenti a prodejci. Divím se, že jsem se takhle nesetkal ještě s obchodním cestujícím s prezervativy.

Někteří muži mají na klínech kufříky, z fíbru nebo kůže. Klapání zámků, otevírají si je jako skříňky s líčidly. Kufírky jsou plné zpráv, vyplněných formulářů, faktur, záznamů … o prodeji, nákupu, obratu, dani z tržby, creditu, discountu. Brožur a katalogů.

Uličkou procházejí stewardky, nabízejí magaziny … Time, Newsweek, Us, Saturday Post, New Yorker. Chybí snad jen Rudé právo. Jsou korektní, profesionální, ale ne každá tak svůdná a krásná, jak jsem si vždycky stewardky představoval.

A pak se zvuk motoru mění a za okénkem se stále rychleji posunuje beton rozjezdové dráhy.

Už jsem si zvykl na ten skvělý a vítězný zápas duralového kolosu s gravitací, na ten okamžik, kdy sedadlo se malinko jakoby propadne, beton dole je pojednou viděn pod změněným úhlem, vzdaluje se a záhy naskýtá se pohled na červené střechy usedlostí, na zeleň trávy nebo hněď oranice. A pak následuje oddechnutí turbin a poté jen monotónní hučení, podlaha se vyrovnává a pupkatí cestující se mohou zbavit bezpečnostního opásání. A dole vlásečnice silnic čárají do orné půdy, občas je vidět klikatou vlásečnici řeky.

Letadlem konala se moje první služební cesta na kratičký pobyt v Holandsku, kde se na příslušném ústavě zabývají stejnou problematikou jako já a kolegové dr. Krekule a dr. Slavík, CSc., nejsou valuty a tak jsem poslán do Moskvy a Leningradu. Tak jsem se ocitnul v hlavním městě té mocné říše. Tehdy nebylo ještě na západě státníka, který by jí označil právem za říší zla. Na to si svobodný svět musel počkat bezmála dvacet let.

Je příjemné být pěkně ubytován na náklady zaměstnavatele. Hotel Moskva je celkem solidní, nejspíš poněkud luxusní na ruské poměry. Myslím, že by bylo trochu scestné referovat o pokusu naplnit odborně-pracovní náplň této mojí cesty. A tak raději o věcech zajímavějších. Sotva jsem měl chvilku volného času po setkání pracovního rázu, vyrazil jsem na Rudé náměstí, k mauzoleu Vladimíra Iljiče Lenina. Stal jsem se malinkatou součástí dlouhé fronty před skleněnou kobkou s nabalzámovaným zakladatelem onoho podivného učení. Sestávala z cizinců, mužíků, tetek, buranů, starců, krásných žen … Na ty se dívám, jak čekám v řadě, jsou obklopené smrtelným, jaksi neskutečným tichem narušovaným jen ševelením klimatizace, a jas z osvětlené vitriny se zakladatelem učení dopadá i na ně. Jsou tajemně krásné v přísvitu, jak tak v řadě stojí, snad stejně fascinované jako já, u pramene neuvěřitelností, vyvěrajícího už hodně přes půl století do světa, zahaleného sirnatými parami stranické magie. …

Chodím pak po Rudém náměstí, je ohromné a v ten jarní den zaplavené sluncem, jdu do obchodního domu GUM, je tam mnoho lidí a málo zboží. Na ulici si kupuju chlebnyj kvas u jedné z cisteren, které jako oasy radosti občerstvují moskevský lid, a večer pak ve vinárně Kuzbek se ocitám ve společnosi Tatara s vyholenou lebkou. Je to mohutný chlap. Dáváme si oba výborný, ostrý šašlik, Tatar se usmívá, má černé, mysticky uhrančivé oči. Objednává dva stakany vodky .. ‑Ó … chorošó. golubčik, na zdorovije!-

Pozvedá tu deci vodky, jedním douškem sklenku vyprazdňuje. Objednává hned další. Vypadá jako Yul Brynner, ale je to skutečný Tatar a ve sklínkách skutečná vodka. Jeden doušek, jeden stakan … usrkávám silný nápoj jako slečinka, zatímco vrchní přináší další Tatarem objednanou rundu …

Neděle ráno na nádvoří Kremlu. Ve svitu slunce připadá mi neškodný jako Karlštejn. A odpoledne s Kosťou, kandidátem věd přírodních, zaměstnancem Institutu, na který jsem se dostavil ze služebního poslání.

Z Leninských hor se díváme na ohromné město, na kopule chrámu Vasila Blaženého. Jsem omámen alkoholem naivnosti z Pražského jara, ročník 1968, a připadá mi to všechno, jako bych se díval na Paříž. Později se mi zdá, že moje lámaná ruština probouzí zvědavost dívek. ‑O, Prága, krasívij górod! , — usmívají se mile.

Večer v bytě jednoho z Kosťových přátel. Je tam málo místa, hodně vodky a drobných, lahodných delikates. Hojně kaviáru. A Ljuba, Pavla, Naděžda a učitelka Sońa. Zdá se mi, že ta na mě dělá oči.. Ale jsem Čech a doba praská ve švech náporem Pražského jara, toho velikého, slibného rašení.. Mám tedy právo na tu nejkrásnější, Zoju. Připomíná mi Lollobrigidu. Rusky jsou jako lodice naložené přísliby,

obtěžkané vlastní vášní, smyslností. Ptají se na Dubčeka a já jako jelimánek vykládám co vím, jako bych ani netušil, proč přišly na večírek. Posléze hubený hoch v brejličách, takový hošík jako věchýtek, šplhá po úzkém žebříčku v rohu místnosti na palandu ukrytou v šeru. Tančím se Soňou, ptá se, jak ten náš obrodný proces probíhá v mé domovině, na univerzitách, na Akademii věd. Má mnohoslibné oči … ale já jsem střelka v magnetickém poli Zoji … a uvědomuju si beznadějnost situace. Tančím se Soňou v melancholickém deliriu. Jsem spokojen, i když místo Zoji se věnuji Soně. Ale služební cesta probíhá příjemně. Večer se přelévá do noci.… a pak jsem na svěžím vzduchu, je něco po druhé hodině z rána … větřík mi vane na rozpálenou lebku, pálí mě oči a vidím, jak si Kosťa, ten kandidát věd a proudnictví, odvádí Zoju ke stanici metra.

Vykročil jsem širokou ulicí, aniž bych vlastně věděl kam. Nakonec jsem ale dorazil na stanici metra a zeptal se, kterým vlakem k hotelu Moskva. Milá babka mi to řekla. Ani jsem se nepodivil, kde se tam v takovou hodinu bere. Asi ve čtyři hodiny z rána jsem ulehl do postele zaplacené Československou akademií věd.

Několik dalších dní jsem ztrávil na Akademii, snaže se zjistit, co by mi v mojí práci mohlo být užitečné. Seznámil jsem se s inženýrem Igorem, ruským Židem

Přišla řeč na politiku. Halasil jsem s nadšením, jak se u nás poměry pěkně mění. Igor se smutně usmál:Ty neznáš ruskovo komunisma!/ pravil. Věděl co říká. V roce 1938 mu odvedli otce, majitele jakési továrny, dva muži v kožených kabátech do noci a už otce nikdy nespatřil

Pár dní nato jsem ztrávil u hodnostáře Akademie prvomájovou přehlídku armády. Díval jsem se na to a měl jsem takový zvláštní pocit. Připomínal jsem si situaci v Praze a v duchu se tázal, zda taková přehlídka není toho druhu poslední. Že světové poměry se možná změní. Ale pak jsem si připomněl, že jsem dosud na hotel Moskva z Prahy nedostal od manželky jediný dopis. A pak i to, že ti, s nimiž jsem se setkal, dívali se na mě bezmála jako na Američana. To mě ovšem dělalo dobře. Věděli o Pražském jaru, navzdory cenzuře. Snad o tom hnutí v té době věděl celý svět.

Vrátil jsem se domů a za tři měsíce dorazily ruské tanky a tanky dalších armád. Když jsem si s přítelem vyšel onoho srpnového rána k čs. rozhlasu a kule zasvištěla do zdi kousek nad našimi hlavami, než jsme se dali na ústup, vzpomněl jsem si na tu velice pohlednou dívku Zoju, dívku Kolji, zaměstnance moskevské Akademie věd Svazu sovětských socialistických republik ..

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.