Znečištění

Dnes je velkou módou bojovat proti globálnímu oteplování. Kdejaký hlupák připojí se k davu a vyhrožuje zničením planety. Konce to nebere, už se k tomu běsnícímu davu připojili i politici. Jen tím potvrzují svou nedostatečnou vzdělanost (proč by také jinak byli v politice?) a hlavně vidí v tom pro sebe příležitost dostat se občanům do kapsy. Hrozba vyvolává strach a ten je skvělým nástrojem k vládnutí. A tak ať slunce svítí nebo sněží green deal vesele běží. O tom oteplování už bylo napsáno přemnoho článků, nehodlám zde přidávat další, kdo se nebojí přemýšlet ten už svůj názor má a tomu zbytku marné by bylo co vysvětlovat. Dvě věci však hodlám připomenout, neb bývají špatně vykládány, nebo úplně opomenuty.

Už dávno jsem ztratil toleranci k obviňování CO2, tedy kysličníku uhličitého, coby podstatného viníka oteplování naší země a následně nutnost jeho snižování. CO2 je totiž plyn života, bez kterého by život nebyl možný. Zeptejte se bojovníků za záchranu planety, jak velké procento tohoto plynu je v atmosféře. Překvapí vás, pokud to tedy budou vědět, že je to pouhých 0.04 procenta. CO2 hraje důležitou roli v našem organismu a takové zastoupení přesně odpovídá našim potřebám. Dlužno dodat, že vysoký či nízký obsah škodí našemu zdraví. Ovšem také jest pravdou, že obsah kysličníku uhličitého se v atmosféře mění, například na severní polokouli je o něco vyšší než na té jižní. CO2 jest označován za skleníkový plyn, a ten jest pro život na planetě důležitý. Bez těch plynů bychom umrzli. Někteří vědci malují děsivé křivky, které naznačují blížící se konec světa. Znám mnohem více lidských činností, které mohou vážně ohrozit život zde, asi nejhorší jest lidská hloupost. Tak třeba spatřil jsem nedávno článek, kde se autoři dovolávají
absolutního vychytání kysličníku uhličitého. S podobným nápadem také přišla švýcarská firma
Climeworks AG; svojí čističkou Orca, kterou vystavěla na Islandu, prý vybírá kysličník uhličitý přímo ze vzduchu a skladuje jej v podzemí. Firmu finančně podporuje Bill Gates. Informace o CO2 není snadné získat, zdroje se svými daty liší, asi podle nálady či zaměření badatelů. Jeden zdroj například uvádí, že ročně vulkanické aktivity dodávají do ovzduší Země přibližně 130 až 230 milionů tun, což představuje jen 1 až 2 % produkce CO2 lidstvem. Jak ten plyn zvážili nevím, v mém mládí se plyn měřil spíše na objem. Také by mne zajímalo, jestli je váha plynu stejná u hladiny moře jako na Mt. Everestu. Nebo si z nás vědci dělají legraci?

Kysličník uhličitý je rovněž důležitý při procesu fotosyntézy, bez kterého je život na planetě nemyslitelný. Dnes například mnozí farmáři pouštějí do skleníků CO2, aby zvýšili produkci zeleniny. Oteplování má tedy pozitivní vliv na růst rostlin, jak mohu sám dosvědčit. Přes ulici má farmář pole a já mohu sledovat tři sklizně kukuřice za rok. My ovšem žijeme v tropech, kde o teplo není nouze. Pochybuji, že by tři sklizně dokázal farmář vykouzlit třeba v Grónsku. Také je CO2 důležitým plynem při dýchání. Vdechujeme kyslík, který je nezbytný pro existenci většiny živých organismů a vydechujeme kysličník uhličitý. To je dobře známo, méně známo je to, jak obsah kysličníku uhličitého ovlivňuje okysličování krve. Tohle věděli už mudrci ve staré Indii: Buddha nebo Pataňdžali, když formovali nauku o správném dýchání Pranayama.

Není tedy pravdou, že kysličník uhličitý je našim nepřítelem, kterého je nutno eliminovat, naopak: je to plyn života. Kdokoli bojuje proti CO2, je buď podvodník nebo šílenec. Našim úkolem je dbát na čistotu vzduchu a správné dýchání. Že je vzduch silně znečištěn, hlavně v městech, o tom není pochyby. Podobné je to i s uhlíkem. Jak často je na nás útočeno hesly jako uhlíková stopa nebo uhlíková daň. Uhlíková stopa má nám naměřit kolik CO2 vyprodukujeme konáním určité akce. Uhlíková daň je zase skvělou příležitostí hrabat peníze, aniž bychom přesně věděli, kam jdou. K boji s kysličníkem uhličitým a uhlíkem se připojují I různá média, například zobrazováním kouřících komínů, nikde však nepoznamenají, že se jedná toliko o vodní páru, CO2 je totiž neviditelný. Ano, měli bychom se k přírodě chovat šetrněji, a také ji respektovat, žít s ní v souladu. Ty snahy vymýtit CO2 vzbuzují dojem, že se často jedná spíše o finanční či politické motivace než o skutečný zájem o zdraví planety.

Nyní se zamysleme nad dalším druhem znečišťování naší planety. O tom ví málokdo z nás, a přitom postihuje většinu z nás. Jde o znečištění zvukové. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je zvuk druhou největší environmentální příčinou zdravotních problémů, a to hned po znečištění ovzduší. Představme si třeba svět před 150 lety. Co slyšeli lidé tenkráte? V té době hluk již začínal, třeba v nějaké továrně, únik do oblasti klidu byl však snadný.

Z historie víme, že staří mudrcové odcházeli do ticha pouští, kde rozjímali, tam se jim dařilo uklidnit mysl a vnímat realitu. Filosofie, které nám zanechali, jsou dodnes platné. A moderní filosofie, zrozená z hluku nové doby? Toliko klece slov! Když jsem žil před lety ve střední Austrálii pravidelně jsem vyjížděl meditovat do ticha pouští. To velebné ticho se nedá popsat, občas při vydatném soustředění jsem slyšel i hudbu sfér. I tam se však situace změnila. Když jsem pod Mt Sonders tábořil posledně, ze všech stran na mne útočila rocková pahudba z tlampačů zde se „rekreujících“ milovníků přírody. Ticho bylo pohřbeno moderní dobou.

Škodlivost zvuku má různé formy. Na prvním místě je to intenzita zvuku, měřená v decibelech. Rozsah od 0 do 70 db je pro většinu lidí bezpečný. Nad 70 db vznikají zdravotní potíže jako únava, nervozita a psychické problémy vůbec. 100 db produkuje třeba nákladní vlak, pneumatické kladivo, sluchátka na nejvyšším zesílení nebo diskotéka. Za práh bolesti je považován zvuk 130 db, ovšem oblíbené technoparty mohou vyprodukovat intenzitu zvuku až 150 db. I to jsem zažil v Čechách na venkově, kde mne silně rušila technoparty provozovaná o několik vesnic dále. Je dobře známo, že lidé vystaveni nadměrnému hluku ztrácejí postupně sluch, proto dnes téměř každá televizní stanice uvádí souběžně překlad do vizuálního jazyka. Dlužno ještě dodat, že různá kvalita zvuku působí odlišně. Největším viníkem je hluk, tedy zvuk bez určité frekvence. Dobře víme, jak psi při bouřce hledají útočiště někde v tichu, neboť jsou rozumní a sluchově dobře vyvinutí. Harmonický zvuk působí méně škodlivě. V tomto směru je tedy hudba rocková mnohem škodlivější než hudba akustická, hlavními zdroji onoho škodlivého účinku jsou elektronické bicí nástroje a zkreslený zvuk elektrických kytar. Ten útok rámusu má svoje fyzické následky na živý organismus – tělo uvolňuje neurotransmitery na svoji obranu, hlavně serotonin a dopamin. Pokud dochází k nadprůměrné produkci těchto látek, stává se člověk návykovým na vlastní drogy. Vztah rockové hudby a užívání psychoaktivních drog je spolehlivě dokumentován. V Austrálii na velkých produkcích rockové hudby kontrolují policisté výskyt psychoaktivních látek, neznám však případ,
že by tak činili na koncertech symfonického orchestru. Vysoká hladina hluku může tak přispívat ke
kardiovaskulárním účinkům a zvýšenému výskytu ischemické srdeční choroby, zvuk také snižuje odolnost vůči stresu a vede k dlouhodobým stresovým problémům.

Hluku je kolem nás příliš mnoho. U automobilů byl hluk motoru výrazně ztlumen, dnes jsou to především pneumatiky, které působí hlučně. I když hluk patří k moderní společnosti, je proto s podivem, že si mnozí lidé přidávají ještě hluky, jako by se báli ticha. Vzpomínám na vinárničky ve vídeňské Gruenzingu, kde muzikanti šli od stolu ke stolu a lidem hráli, jak se říká do ouška. Lidé poslouchali a usmívali se.

To dnes vidíme zřídka. Ta protivná hudba útočí na nás ze všech stran, kdo však ji poslouchá, kdo na ni reaguje? Lidé jako by ji neslyšeli, ona však koná svoji práci. I v supermarketech ohlušují nás, záměrně. Je totiž vyzkoušeno, že iritující hudba urychlí nákup bez přemýšlení a vyžene zákazníka ven. Moderní život je naplánován, promyšlen do detailu, aniž si to uvědomujeme.
Je to nepěkný svět, na první pohled. Myslíte, že třeba za pár let budou mladí lidé demonstrovat za právo na ticho? Silně pochybuji. Jak to tedy skončí? No docela jednoduše. Někteří mladí lidé spáchají sebevraždu, tak už se to děje. Jiní se zblázní, budou více naslouchat a nakupovat, pokud bude za co. Na zvukové znečištění bude zapomenuto. Naše planeta poletí nadále ztichlým vesmírem, na ni hluk nepůsobí.