*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Železniční pověst ze zábřežského koridoru

Na zábřežském koridoru je ruch prakticky nepřetržitý. Vlaky sviští kolem nástupišť, zrychlují, brzdí a mizí v dálce. Všechno je moderní, hlučné a živé.

Jenže staří železničáři si mezi sebou šeptají o jednom vlaku, který do dnešního světa nepatří.

Říká se mu Stříbrný expres.

Nikdo ho nenajde v jízdních řádech. Nikdo ho nikdy neohlásí. A přesto se prý čas od času objeví mezi pravidelnými spoji.

Nečekaně. Beze stopy. A vždycky v noci.

Byla větrná listopadová noc.

Dispečerka Simona seděla sama v provozní místnosti a sledovala obrazovky zabezpečovacího systému. Za okny se míhaly světelné body projíždějících vlaků a vítr narážel do budovy nádraží.

Byla to obyčejná směna. Trochu nuda. Trochu stres.

Nic zvláštního.

Pak se na jednom z monitorů objevilo hlášení.

PŘÍJEZD NEZNÁMÉ SOUPRAVY – KOLEJ 4

Simona zamrkala. Na čtvrtou kolej neměl v tu dobu přijet žádný vlak.

Přiblížila si okno systému. Zvláštní bylo i samotné hlášení. Používalo starý formát, který zmizel ze železničních systémů před mnoha lety. Jako by ho odeslal počítač z jiné doby.

„To bude zase chyba systému,“ povzdechla si.

Jenže nepříjemný pocit v žaludku nezmizel. Naopak sílil.

Rozhodla se vyjít na perón.

.

Jakmile otevřela dveře, udeřil ji do tváře chlad. Nebyl to obyčejný noční mráz. Byl těžký. Vlhký. Nepříjemně pronikavý. Jako vzduch ve sklepě, který nebyl otevřen celé roky.

Lampy na nástupišti několikrát zablikaly. A pak se rozhostilo zvláštní ticho. Takové, při kterém si člověk uvědomí vlastní tep.

Vítr ustal.

Dokonce i vzdálený hluk dálnice zmizel. Jako by někdo vypnul celý svět.

Tehdy to uslyšela.

Tiché. Pravidelné. Kovové cinkání. Nebylo hlasité. Přesto se neslo nocí podivně daleko.

Cink… Cink… Cink…

Jako kola starého vlaku přejíždějící přes dávno zapomenuté spoje.

V dálce se objevilo světlo. Nebyla to bílá LED světla moderních souprav. Ani ostré reflektory lokomotivy.

To světlo bylo měkké. Nažloutlé. Připomínalo petrolejové lampy.

Pomalu se přibližovalo. A s každým metrem okolní vzduch chladl. Na zábradlí se začala tvořit jinovatka.

Přestože bylo několik stupňů nad nulou.

Simona cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

Souprava přijížděla téměř neslyšně. Příliš tiše. Jako by se nepohybovala po kolejích, ale klouzala po stínech.

Když se dostala blíž, Simona zůstala stát jako přimražená. Vozy byly staré. Oprýskané. Potažené vrstvou zašlého prachu. Krémovo-modrý nátěr byl místy popraskaný a vybledlý.

Jako fotografie ponechaná desítky let na slunci.

Na boku prvního vozu dokázala přečíst nápis:

STŘÍBRNÝ EXPRES

A pod ním: 1978

Náhle si uvědomila ještě něco. Okna byla plná cestujících. Desítky lidí. Seděli nehybně. Nikdo nemluvil. Nikdo se nehýbal. Jen hleděli ven. Do tmy. Jejich tváře byly bledé. Příliš bledé. A oči měly podivně prázdné. Jako fotografie lidí, kteří už dávno nežijí.

Vlak zastavil.

Ozvalo se dlouhé syčení. Dveře se otevřely samy. Uvnitř panovala tma. Jen jediná žárovka pod stropem slabě poblikávala.

Simona sáhla po vysílačce.

„Dispečink, slyšíte mě?“

Ozvalo se jen chrčení. A pak ticho. Absolutní ticho. Dokonce i šum vysílačky zmizel. Z nitra vozu zazněl hlas.

Tichý. Chraplavý. Jakoby vzdálený.

„Nástup… prosím nastupte…“

Simona ztuhla.

Nevěděla, jestli hlas slyší ušima, nebo přímo v hlavě.

Pak se ve dveřích něco pohnulo. Postava. Muž.

Měl na sobě starou uniformu Československých státních drah. Čepici měl staženou hluboko do čela.

V ruce držel kovovou baterku starého typu. Její světlo však neosvětlovalo perón. Pohlcovala ho tma.

„Zpozdili jsme se,“ řekl tiše. „Nastupte. Musíme pokračovat.“

Simona udělala krok vzad.

„To není plánovaný spoj…“

Muž pomalu zvedl hlavu.

A tehdy spatřila jeho oči. Nebyly prázdné. To by bylo snesitelnější. Byly nekonečně hluboké. Jako tunel bez konce.

Jako noční obloha bez jediné hvězdy. A v té temnotě se cosi pohybovalo.

Stíny. Vzpomínky. Možná tváře. Možná něco horšího.

„On už nikdy není plánovaný,“ zašeptal.

V tu chvíli se z dálky ozvalo houknutí moderního rychlíku. Prudké. Ostré. Skutečné.

Výstražná světla se rozblikala. Koleje se zachvěly. A Stříbrný expres se začal rozpadat. Neodjížděl. Nemizel za zatáčkou.

Rozplýval se.

Jako obraz v mlze. Jako sen těsně po probuzení.

Nejprve zmizely vozy. Potom lokomotiva. Nakonec muž ve dveřích.

Ještě chvíli stál na místě a díval se na Simonu. A těsně předtím, než zmizel úplně, se usmál. Smutným úsměvem člověka, který čeká příliš dlouho.

Pak byl pryč.

Když světla moderního rychlíku ozářila nástupiště, kolej číslo čtyři byla prázdná.

Úplně. Jako by tam nikdy nic nestálo. Jen na betonu ležela jediná věc. Starý jízdní řád. Zažloutlý. Navlhlý. A zvláštně teplý.

Jako by ho někdo ještě před okamžikem držel v rukou.

Simona ho zvedla.

Na titulní straně stálo:

Jízdní řád 1978

Otevřela ho.

Mezi běžnými spoji našla jediný zvláštní zápis:

Přerov – Olomouc – Zábřeh – Praha – Stříbrný expres. Zvláštní spoj – návratové jízdy.

A úplně dole, drobným písmem:

Jede pouze tehdy, když je nutné někoho dovézt zpět, odkud odjel.

Od té noci Simona nikdy nezůstává na peróně sama déle, než musí. Protože někdy, když se nádraží ponoří do ticha a poslední vlak už dávno odjede, zaslechne z temnoty za kolejemi známý hlas.

Tichý.

Trpělivý.

Čekající.

„Nástup…“

Chvíli ticho. A pak znovu:

„Poslední nástup…“

A tehdy se vždycky ujistí, že stojí co nejdál od kolejí. Protože mezi železničáři koluje ještě jedna pověst.

Nikdo neví, odkud Stříbrný expres přijíždí. Nikdo neví, kam odjíždí. Ale všichni se shodují na jedné věci.

Nikdo, kdo do něj nastoupil, už nikdy nebyl spatřen na žádném nádraží tohoto světa.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.