Zámek Zahrádka u Prčic

Po promoci jsem pracoval v Českém svazu bytových družstev. Mojí prací bylo vzdělávání spolupracovníků a funkcionářů. Protože jsme neměli vlastní vzdělávací středisko, vždy jen v různých hotelích, dostal jsem nápad.

Našel jsem inzerát na prodej zámku v Zahrádce u Prčic.

Někdy v r. 1974 jsem na Středočeském krajském výboru na Smíchově až v podkroví poznal sympatického správce archivu, jako dvojník Oldřicha Nového. Motýlek, dobře padnoucí oblek, distingované chování.

“To jsem rád, mladý pane, že má aspoň někdo zájem o tyto poklady, bohužel mnohdy v žalostném stavu. Kéž by se vám podařilo aspoň jeden zachránit.”

Odvedl mě do místnosti plné regálů s pořadači kolem všech zdí.

” Tyhle dvě řady jsou plné těch pokladů, račte si vybrat.”

Vyndal jeden pořadač, česky šanon, a já se začal divit. Uvedl mě do obrazu, ke každému objektu znal nějakou historii. Některé byly dokonce ve 2. kategorii historických památek. Mnohé víc ruiny. Vybral jsem si jich asi 5, mezi nimi i Zahrádku u Prčic.

“Kdyby se vám podařilo nějakou zachránit, dejte mně, prosím, vědět, uděláte mně radost. Budu vám držet palce, snad to přinese štěstí.” loučil se se mnou.

Hned v sobotu jsem vzal syna a vyrazili jsme hledat zámek. Když jsem vyjel z lesa, otevřel se mně krásný pohled do údolí, kde uprostřed na kopečku stál zámek s věžičkou, aby bylo vidět daleko. Jako z pohádky.

Ve dvoře jsem oslovil jakéhosi muže už v letech a trochu vyzpovídal. Zámek byl v r. 1947 totálně opaven a o rok později komunisty ukraden. Majitelé uprchli. Dostali ho nejdříve vojáci, pak státní statek a ten se na něm podepsal. Tragicky podepsal. V té době byl už opuštěný a tak volně přístupný.
Odvážně jsme vstoupili dovnitř.

Naskytl se pohled velmi smutný. Prošli jsme všech 14 pokojů, v rohové místnosti, zřejmě slavnostní sál, kde se vzdouvala parketová podlaha ze 4 druhů dřeva jako moře při vlnobití. V rohu díra ve střeše a houba jako širák. Těch tam bylo všude dost. Napočítal jsem jich 17. Každá místnost byla jinak vymalovaná a s jinými kachlovými kamny, Soudě tedy jen dle žalostných zbytků malby a rozbitých kachlů. Útrpný pohled na to, jak dělnická třída zatočila s buržoazními stolíky. V přízemí byla koupelna s vanou zapuštěnou do podlahy i kohoutky se sprchou. Můj informátor tedy nelhal, opravdu byl zámek evidentně restaurován a… zdevastován.

Překvapení nás čekalo ve sklepě, kde byla zpola zasypaná chodba, která vedla ještě dlouho do tmy, kam ani baterka nedosvítila. Synek pookřál viditelně a hned to klasifikoval jako tajnou chodbu do Stínadel.

O svém nálezu jsem informoval předsedu a o několik dní později dostal šestsettrojku s řidičem a paní inženýrkou ze stavebního oddělení. Soudruh předseda můj nápad pochválil a usoudil, že by to bylo ideální místo pro školící středisko, jak polohou, tak i rozměry.

Paní inženýrka zkoumala objekt celkem klidná, ale jen do doby, kdy se nám podařilo po neúplných schodech vyjít na půdu. Náhle propadla záchvatu tance sv. Víta, soudil jsem a chystal se poskytnout první pomoc. V transu se otáčela kolem své osy a u vytržení mě informovala.

„Vidíte ty spoje, tu konstrukci, tu celou stavbu krovu? Tohle není ani v odborné literatuře. Úžasné, úžasné!!“

No, já to tak neviděl, ale soudruhu předsedovi to stačilo k rozhodnutí zámek za Kčs 5000,- koupit. Zdroje na opravu jsme měli vlastní, o to lépe.

Nekoupili jsme, ke koupi byl nutný souhlas Ústředního svazu družstev a ten přikázal podílet se na výstavbě družstevního školícího střediska v Jílovišti u Prahy. Na opravy zámků peníze nejsou.

Když jsem chodil kolem smíchovského KV vždy na mě i po letech padl jakýsi splín. Snad proto, že jsem panu „Novému“ nemohl podat zprávu, na kterou se těšil.

Odkaz na zámek Zahrádka zde