*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Zachráněná kněžna

U Protivína se rozkládaly rozlehlé knížecí lesy, patřící mocnému rodu Schwarzenbergů.

Byly to hluboké a tajemné hvozdy, plné zvěře všeho druhu. Jednoho podzimního dne zde kníže uspořádal velkolepý hon, na který byli pozváni přední šlechtici, lovci a honci z celého okolí.

Během lovu bylo skoleno mnoho rozmanité zvěře, od statných jelenů až po divoké kance. Slunce pomalu klesalo k západu a hon se blížil ke svému závěru. Honci a lovci se postupně shromáždili na široké pasece a vytvořili velký kruh, jak bylo při ukončení honu zvykem.

V tu chvíli se však stalo něco nečekaného. Z hustého křoví náhle prudce vyrazil mohutný jelen dvanácterák. Jeho parohy se leskly ve slábnoucím světle a rozrážely větve i vzduch před sebou.

Divokými skoky se hnal přímo na skupinu lovců, mezi nimiž stála i kněžna ze Schwarzenbergu, která se na hon přijela podívat. Kněžna, zaskočená a vyděšená obrovským zvířetem, upustila z rukou pušku. Zůstala stát bezmocně uprostřed paseky, neschopná pohybu, s očima rozšířenýma hrůzou. Před sebou viděla blížící se jelení paroží, které se k ní nezadržitelně řítilo.

V tom osudném okamžiku, kdy už se zdálo, že kněžně není pomoci, se před ní znenadání objevil neznámý myslivec. Jako by vyvstal ze samotného lesa mladý, statný muž v zeleném oděvu. Bez váhání se vrhl proti jelenovi a několika rychlými seky srazil zvíře k zemi.

Jelen sebou ještě chvíli zmítal, ale vzápětí přispěchali další myslivci a zkušeně jej dorazili loveckým tesákem. Nadlovčí okamžitě zatroubil konec honu. Všichni účastníci, lovci i náhončí, se sbíhali na paseku, aby se na vlastní oči přesvědčili, co se přihodilo.

Kněžna, stále ještě rozechvělá, vyprávěla knížeti, jak jí neznámý myslivec zachránil život. Kníže, hluboce dojat tím, co slyšel, okamžitě poručil, aby statečného zachránce našli a přivedli před něj. Lovci a honci pročesávali les, volali a pátrali, ale po neznámém myslivci nebylo ani stopy. Jako by se do země propadl nebo se snad rozplynul v mlze. Nikdo ze zkušených lovců si ho během honu nevšiml a nikdo jej předtím nikdy neviděl.

Brzy se mezi lidmi začalo šeptat, že to nebyl obyčejný člověk. Mnozí věřili, že to byl sám svatý Hubert, patron všech myslivců a lovců, který v podobě myslivce sestoupil, aby kněžnu ochránil před smrtí.

Na památku této zázračné události nechal kníže později na místě, kde k záchraně došlo, vztyčit sochu svatého Huberta. Socha připomínala všem, kteří tudy procházeli, příběh o víře, odvaze a neviditelné ochraně, jež přichází v hodinách největší nouze.

Když kněžna po několika dnech znovu zavítala na místo zázračné záchrany, donesli jí místní hajní podivuhodný nález. Poblíž paseky, kde jelen padl, nalezli v mechu zavěšený starobylý lovecký amulet stříbrného jelena se zlatým křížem mezi parožím. Ozdoba byla opracována s takovou jemností a symbolikou, že ani nejstarší lesníci nic podobného ve svém životě neviděli.

Amulet se dostal ke knížeti, který povolal učence z Prahy, aby jej prozkoumali. Ti po dlouhém bádání v archivech objevili zaprášený spis z počátku 14. století. V něm se psalo o tajném loveckém řádu „Strážci světla lesa“, bratrstvu, které nepodléhalo panovníkům, ale přísahalo věrnost samotnému svatému Hubertovi. Tito strážci prý žili v lesích, chránili rovnováhu přírody a bděli nad tím, aby lov nebyl krutostí, ale posvátným rituálem. Když se světská moc začala přírodě vzdalovat a lov se stal zábavou mocných, řád se rozpadl nebo spíše zmizel. Někteří říkali, že se rozplynuli s mlhou, jiní, že usnuli v kořenech starých dubů.

Kníže i kněžna byli tímto zjištěním hluboce zasaženi. Kněžna přísahala, že ten, kdo jí zachránil život, nosil na plášti právě tento prastarý amulet.

Od té doby se místu říkalo „Paseka Strážce“. Lidé začali do lesa nosit dary zelené větvičky, chléb a sůl, aby si naklonili ochranu lesa. Někteří staří hajní tvrdili, že v mlhavých jitřních hodinách zahlédli v houstnoucí mlze obrys muže s jelenem po boku.

A když přišly války a zlé časy, v těch nejtemnějších nocích bylo prý z paseky slyšet hlas hlubokého rohu, který zněl jako ozvěna dávno zapomenutého přísahání. Říká se, že poslední z řádu Strážců lesa nespí, jen čeká, až jej znovu zavolá hlas nebezpečí a až se v srdci lesa zjeví zlatý jelen, bude to znamení, že řád povstane znovu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.