Za kvalitu ručím

Vesnice, ve které jsme si s manželkou před bezmála čtyřiceti lety pořídili chalupu, není velká. Dalo by se říci, že je vlastně malinká, něco kolem pětadvaceti čísel. Kdyby ji popisoval nějaký básník a ne já, neváhal by použít příměrů jako malebná, líbezná, úžasně krásná, oku lahodící, nevšedně poklidná, čarokrásnou přírodní scenerií obklopená a tak podobně. Takhle vám musí postačit mé ujištění, že se nám v ní docela líbí.

Doby, kdy ve vsi bývaly dvě hospody, už nikdo z nás žijících pamětníků nepamatuje. Jestli přece jenom někdo ze vsi druhou hospodu zažil, tak leda v dětství. To když na příkaz matky hledával tatínka hrajícího v jedné z nich karty.

Naše generace se musela spokojit s hospodou jedinou. Vůbec nám nevadilo, že se do jejího výčepu stěží vešel jen jeden stůl. Mělo to tu výhodu, že nikdo nemohl sedět stranou od ostatních a vyhnout se tím hovoru, a že se tam těch debat vedlo, pokud ovšem nebyl v hostinci sám.

Každý z pravidelných hostů měl své oblíbené místo, což ostatní důsledně respektovali. Přímo naproti mé židli visel dlouhá léta na stěně plakát, ze kterého na pozadí pěnou překypujícího půllitru shlížel obličej usměvavého, na první pohled sympatického muže s neméně sympatickým nápisem: „Za kvalitu ručí Václav Berka“.

Když máte takovéto ujištění neustále na očích, podvědomě to ve vás vyvolává uklidňující pocit. Pro nás pivaře je totiž kvalita vždy na prvním místě. Tam, kde je zaručena, musí zákonitě vládnout spokojenost. A kde vládne spokojenost, najde se jen pramálo důvodů k násilí.

Proto jsme se v naší hospůdce cítili nejen spokojeně, ale i bezpečně. Není tedy divu, že se nám mnohdy ani nechtělo domů, kde na vás nebezpečí v podobě nerudné manželky může číhat na každém kroku. Tedy jak na koho.

Jednoho dne však přišla pohroma a tou bylo malování. Vím, že každý plakát se časem stává ošuntělým a že během malování vezme ledacos za své, ale tím, že ze zdi zmizel ten úžasně příjemný obličej a hlavně ta veřejná proklamace, že někdo konkrétní ručí za kvalitu, začalo to jít s naší nově vymalovanou hospůdkou s kopce.

Ne že by se kvalita rázem vytratila, ale časy se pozvolna měnily. Postupně jsme zestárli nejen my, ale i šenkýř, který mi ostatně připadal starý už v době, kdy jsem se já cítil být ještě docela mlád.

Dnes už v naší vesnici do hospody nechodím. Šenkýře jsme před rokem pochovali a hospoda zůstala zavřená. Zbyly mi jenom vzpomínky na ty staré dobré časy, kdy lidé byli ochotni za své činy nést osobní odpovědnost.

Jedním z těch mála, kteří v sobě našli odvahu za něco ručit a zaslouží si tudíž naše uznání, je podle mého názoru bývalý vrchní sládek plzeňského pivovaru Václav Berka.