*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Vzpomínky starého muže

Starý malíř seděl u svého stolu, který už dávno ztratil původní barvu pod vrstvami zaschlých kapek. Byly tam odstíny, které si ani nepamatoval, kdy namíchal – jako vzpomínky, co zůstaly bez přesného data, ale s jasným pocitem.

V místnosti bylo ticho. Jen hodiny na stěně si šly svou vlastní pomalou cestou a občasné zapraskání dřeva připomnělo, že čas se nezastavil, i když by se to někdy hodilo.

Držel v ruce štětec, ale nemaloval. Už dlouho ne.

Díval se na prázdné plátno, jako by čekal, že se na něm něco objeví samo. A možná i čekal – ne na obraz, ale na ni.

Poprvé ji potkal na jaře. Pamatuje si to až absurdně přesně. Ne datum, ale světlo. Takové to měkké, rozptýlené světlo, které dělá lidi hezčími, než ve skutečnosti jsou. Jenže ona taková byla i bez něj.

Měla vlasy, které si tehdy nedokázal namíchat. Zkoušel to celé týdny – trochu okru, kapku červené, pak to zesvětlit… nikdy to nebylo ono. Vždycky to skončilo jako barva, která byla jen „přibližně“.

„Přibližně,“ zamumlal si pro sebe a pousmál se.

To slovo nesnášel.

Ona nebyla přibližná. Byla přesná. V každém pohledu, v každém gestu, v tom, jak se smála – trochu tišeji, než by měla, jako by si nechávala kus radosti jen pro sebe.

Poprvé ji maloval na lavičce u řeky. Nechtěla pózovat, ale zůstala sedět. Jen tak. A on kreslil rychle, nervózně, jako by se bál, že zmizí dřív, než ji zachytí.

Možná už tehdy věděl, že to nebude trvat dlouho.

Položil štětec na stůl a promnul si oči. Byly unavené. Ne stářím – vzpomínkami.

Vzpomněl si na ten den, kdy odešla. Ne kvůli hádce, ne kvůli něčemu velkému. Prostě… život šel jinam. Jako řeka, u které seděli. Nemůžeš ji zastavit, jen se dívat, jak odnáší všechno, co jsi do ní pustil.

Tehdy si řekl, že ji ještě namaluje. Pořádně. Tak, jak si zaslouží.

Ale nikdy to neudělal.

Vstal pomalu, jako by každé rozhodnutí mělo váhu. Došel k polici a vytáhl starý skicák. Papír už zežloutl, rohy byly ohnuté. Otevřel ho někde uprostřed.

Byla tam.

Ne dokonalá. Linie se třásly, proporce ujížděly, stínování bylo nedokončené. Ale byla to ona víc než cokoliv, co kdy později vytvořil.

Protože tehdy ji ještě nechtěl „zachytit“.

Chtěl ji jen vidět.

Dlouho se na kresbu díval. Pak se vrátil ke stolu, vzal nový štětec a ponořil ho do barvy.

Poprvé po letech.

Ne proto, že by si myslel, že ji teď namaluje lépe.

Ale proto, že konečně pochopil, že některé věci nejsou o přesnosti.

Jsou o tom, že je necháš být takové, jaké byly.

A jakmile se první tah objevil na plátně, místnost už nebyla tak tichá.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.