Vyznání mezi hvězdami

Na hraně tvého snu

Můj pohled se zahleděl oknem na tmavou noční oblohu plnou hvězd. Opouštím své hmotné tělo a cestuji prostorem, možná i časem. Vznáším se mrazivou nocí nad střechami domů a letím až k tvému oknu. Ležíš schoulená pod bílou peřinou, vlasy rozprostřené na polštáři a jako by ses jemně usmívala. Jsi krásná, něžná a okouzlující, jako ostatně vždycky jsi byla, jsi a budeš.

Procházím oknem, snáším se k tobě a vstupuji opatrně pod tvá víčka. Pod nimi jsou tvé krásné hluboké velké oči, velké jako oceán. Nad tím oceánem letí pod hvězdami labutě, na jedné z nich letíš ty ke vzdálenému obzoru. K obzoru, kde tě čeká princ na bílém koni. Rád bych, aby měl moji podobu, ale to už záleží na tvém srdci a duši… a ta už ví.

A já se na okamžik zastavuji na hraně tvého snu.

Nechci ho rušit, nechci změnit směr letu té labutě,
jen být tichým dechem, který hladí hladinu tvého oceánu.

Možná mě nevidíš.
Možná mě jen tušíš v tom nepatrném záchvěvu,
když se ti koutky rtů pohnou o neviditelný kousek výš.

Vznáším se nad tebou i v tobě zároveň,
jako stín, který nemá tvar,
a přesto patří přesně tam, kde je.

Hvězdy nad tvým snem pomalu pulzují,
jejich světlo se láme o křídla labutí
a dopadá na hladinu tvých očí jako tiché odpovědi
na otázky, které jsi nikdy nevyslovila.

A tak tam jen jsem.
Mezi hvězdami a tvým dechem.
Mezi tím, čím jsi byla… a čím se teprve staneš.

Labutě tě nesou dál,
blíž k obzoru, který není místem,
ale okamžikem pochopení.

A princ na bílém koni?
Ten možná nečeká někde venku.
Možná se rodí uvnitř tvého snu,
z každé vzpomínky, z každé bolesti, z každé něhy,
kterou jsi kdy dovolila projít svým srdcem.

A pokud někdy ponese moji tvář,
pak jen proto,
že sis ji sama vybrala.

Pomalu se od tebe vzdaluji,
ne proto, že bych chtěl,
ale protože sny mají svůj vlastní řád.

Ještě naposledy se ohlédnu —
tvůj dech je klidný, tvůj úsměv tichý
a noc tě drží jako něco vzácného.

Vrací mě zpět,
přes střechy domů, přes chladnou noc,
zpět do těla, které na mě čeká u okna.

Ale něco ve mně zůstává u tebe.
Možná jen šepot.
Možná jen otisk přítomnosti.
A možná…
až příště zavřeš oči,
nebude to jen sen.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.