Vox populi

Oheň pod kotlem guláše vyhasnul, guláš je rozdaný a vychládá. Jak známo, před volbami je vždy teplý. Dle nařízení Ministerstva zdravotnictví není radno ho podávat studený. První příznaky ochlazení už se dostavují.

Předseda vítězné strany, nominovaný na premiéra, se hned zčerstva nechal slyšet, že je třeba zvětšit zadlužení státního rozpočtu o 80 miliard. Zapomněl, chlapec, na svůj hlavní gulášový slib, snížit zadlužení. Není vyloučeno, že se tím chce přiblížit svému nedostiženému zadlužení v předminulé éře, aby tak neztratil tvář. Také rezolutně chce vládnout sám, jenže na potřebnou sílu hlasů nedostatek, tudíž musí najít partnera, což jeví se nesnadným býti. Komunisti skončili pod čárou ponoru a tak zbývají jen dvě menší strany. Ty však nechtějí stát jen za kulisama a dělat echo, svůj podíl na moci nechtějí věnovat VŮDCI. O svůj podíl se hlásí nejvíce vůdce jména nečeského a rovnou cílí přímo do černého, Ministerstvo obrany. Není žabař. Druhý adept je skromnější, nechce nejdůležitější ministerstvo, stačí mu Ministerstvo zahraničí, je rozumnější.

Vůdce si však s nečeským jménem vůbec nerozumí, ba přímo ho nesnáší, ale chce vládnout a sám rozhodovat. Jenže oba jsou velká ega. Ani Ministersvo zahraničí není nezajímavé, navíc je uchazeč o ně dost problematická osobnost. On ale oba potřebuje a oni to vědí.

A, babo raď!

Nabízí se otázka proč došlo k situaci, která vypadá patově.

Myslím, že příčinou, jistě ne zanedbatelnou, bylo rozdělení společnosti, přesněji cílená odveta za tzv. Antibabiš – Anti Fiala. Přesto, že Fialova vláda snížila zděděný deficit, který v celé historii ČR nemá konkurenci, o lví podíl, který, bohužel, válkou na Ukrajině zvýšenými náklady na obranu musela navýšit, i přesto byl konečný výsledek téměř poloviční ke shodku, který zdědila, podařilo se mu voliče získat, jen ne tolik, aby se jeho cíl drtivé většiny zdařil. A tak si zadělal na tenhle problém, problém, který jistě stav vládnutí a gulášových slibů k jejich naplnění skutkem nepovede. Atmosféra je už teď hodně napjatá a spory v této nové koalici, pokud se ji opravdu podaří ustavit, jsou předprogramované. Už nebude stačit otřepané vím, jak na to, zařídím to a pod. Volič bude chtít výsledky a těch se, za dané situace, zřejmě nedočká. Tahle parta bude moc ráda, když se dožije konce mandátu.

Větší vinu ale nese volič sám. Stačily mu sliby a vágní proklamace jejich splnění – viz shora – suverénní vystupování, silný hlas a definitivní závěry, opakování viny stávající vlády na ochuzování voličů, sliby a zase sliby všeho, co volič chtěl, úspěšná davová sugesce. Tak se volič stal kouskem davu a ten už se dá celkem snadno ovládat, což on umí. Konečně, kvalifikaci pro to historicky má. Volič pak nejedná rozumově, ale emotivně, suverénní protagonista, hezká kravata a silná slova, i účelové lži mají větší váhu, než fakta, než rozum.

Odbočím.

Když jsem se v Německu už trochu naučil řeč a měl něco známých, chodil jsem s nimi na svačinku, jak tomu oni říkali, v sobotu dopoledne, než mamina navaří, na pivko v hospodě. V Německu jsou volby skoro sportem jako fotbal. Výhoda je v tom, že není potřeba trefit branku. Němci mají dva volební hlasy, jeden pro stranu a druhý pro kandidáta, vzdáleně podobné kroužkování. V Bavorsku byla tradičně vedoucí stranou CSU, tedy konzervativní. Místy bouřlivá diskuse byla o to, kterou stranu zvolí jako druhou, pro kandidáta. Když už jsem porozuměl co se říká, přidal jsem se se svou troškou do mlýna a spíše přesvědčením, než otázkou, jsem se zeptal, proč váhají, CSU je přeci jejich strana a tak jí dají všechny hlasy, aby byla silná. Žil jsem v poměrech ČSSR, kdy měl volič jasnou volbu, buď zvítězí strana, nebo strana, takže se do urny hodil lístek, na kterém byla jednotná kandidátka a bylo svobodně rozhodnuto. Debata ztichla, koukali se na mě, jako bych právě přistál z Marsu a pak se mně dostalo vysvětlení.

Přeci nemůžou volit jen jednu stranu, musí být vyvážená kontrolou jiné strany, aby si nemohla dělat co chce.

Pochopil jsem, co je smyslem voleb. Uvážlivě vybrat tak, aby ten spolek v parlamentu pracoval jak nejlíp možno, ne srdcem volím, rozum má slovo hlavní.

Dokud se podobně nebude tady volič chovat, půjde to ode zdi ke zdi a potenciál, který máme, se promrhá v emocích.

Inu, každý národ má vládu, kterou si zvolí, a když si ji zvolí, tak si ji i zaslouží. Tedy volbu svobodnou.