Víra, nebo rozum?

Pokračování

Když jsem Vaše otázky před několika měsíci četl poprvé, byl jsem zaskočen jejich hloubkou a závažností. Bylo jasné, že jsou to otázky člověka velmi přemýšlivého, který život bere vážně a nespokojí se jen tak s nějakou odpovědí.

Váš email s otázkami přišel těsně před mým odletem na Havaj, a protože jsem měl hlavu plnou cestovních starostí, nebylo v mých časových možnostech odpovědět. Ale i kdybych v té době odpovědět chtěl, bylo mi jasné, že na tak závažné otázky si musím udělat více času a vážit každé slovo. Měl jsem pochyby i o tom, zda jsem vůbec fundované reakce schopen. Vaše otázky jdou totiž nejen na podstatu teologie a filozofie, ale týkají se samého bytí: Proč zde jsem? Je to důsledek náhody a nebo je za tím nějaký úmysl? Jak říkával před mnoha lety známý a moudrý vídeňský kardinál Franz König a před ním i po něm jiní moudří myslitelé: Odkud jsem přišel a kam jdu?

Předesílám, že se necítím být ani dobrým teologem ani filozofem, a při hledání vhodných slov, kterými bych mohl či měl uspokojit Vaši mysl, si připadám málo kompetentní. Nechci se však vymlouvat. Zajímavé otázky jste položil a já se pokusím odpovědět na ně tak, jak nejlépe umím.

Pokud jsem pozorně četl, nedává smysl, že Bůh může být milující inteligence, která chce pro člověka jen dobro. Jako všemohoucí, vševědoucí musel předem vědět, že člověk bude osobou chybující. Vinu tedy nenese ani Adam, ani Eva, ale on, Bůh sám, protože stvořil nedokonalou bytost o které předem věděl, že občas selže. A učení o tom, že Ježíš je Boží syn a přinesl oběť jednou pro vždy za všechny, také ve své podstatě selhává, protože kdyby Ježíš vše svou obětí spasil, obnovil, tak už by dávno musel na zemi vládnout mír a paradise. Možná jste položil vícero otázek, ale pro mě se zdají jako základ všeho tyto dvě: Odkud se najednou vzal Bůh, když svět i lid existoval již tisíce let před ním? A k čemu nám je Ježíš Kristus, když proroků jako on, byly a jsou stovky, nikdo z nich nic podstatného nezměnil, i když v časovém a geografickém úseku pro někoho, někdy i pro mnohé, hodně znamenali?

Mám zcela pochopení pro takové myšlení, nejen když ho vyslovíte Vy, ale kdokoliv jiný. A jdu do konce tak daleko, že vinu na tom, že si lidé takové otázky kladou, přičítám nejenom katolické církvi, ale křesťanům vůbec. Někteří si tyto otázky nekladou, neboť o „nějakého Boha“, či jeho syna Ježíše, natožto o církev, v životě ani „nezavadili“.

Když ty otázky člověk položí věřícímu křesťanovi, měl by i ten, dle mého názoru, dát upřímně ruku na srdce a přiznat, že ani on nemá zcela jasno. To, co rozhoduje, je něco mezi „zemí a nebem“, něco mezi intelektem a srdcem, něco v lidské duši, která si uvědomí, že není sama od sebe, či ze sebe, ale že je na něčem, či na někom závislá, že žije „ze vztahu“.

Ježíš se objevil historicky na scéně před zhruba 2000 lety. Dávno předtím žili lidé na všech kontinentech, kde život vládl již několik milionů let. Fungoval tak, jak si dnes myslíme že asi fungoval. Přesně to nevíme, jen se domníváme. Vládlo přírodní právo. Přežili jen silnější, mocnější a odolnější. Nikdo se s nikým nemazlil. Ani matky jakýchkoliv tvorů se nemazlily se svými potomky. Dokonce nechaly dobrovolně některé své vlastní děti zabít, nebo je samy zabily, aby mohli přežít jiní, silnější potomci. Jak šel život dál, vyvíjel se i lidský mozek a s ním se začal přímo úměrně kultivovat i duch. Vznikaly nejen grafiky v jeskyních, ale i první znaky písma, náznaky prvních slov a textů. Z těch nej-nej-nejstarších záznamů dnes víme, že člověk byl od nepaměti založený nábožensky. Vždy něco či někoho uctíval, někomu něco obětoval, i vlastní spolubratry či spolusestry. Ale i náboženství se postupně vyvíjela. Otupovaly se hrany, jako když se otupují kameny, které po tisíciletí omývá tekoucí řeka a najednou už nejsou hranaté, ale hladké, oblé a příjemné na pohled i na dotyk…

A tak vznikaly postupně před stovkami tisíc let první knihy Bible Starého zákona. Až do této situace vstoupil Mojžíš — ale možná bylo takových Mojžíšů i víc — a řekl: Dost už násilí a vraždění! Jestli chceme žít jako civilizované bytosti, musíme si stanovit nějaký řád, nějaký zákon a začít ho respektovat. A aby měl ten zákon punc pravověrnosti a záruky, musel být zpečetěn někým, kdo je nad tím zákonem, kdo je mocnější. Dnes už víme, a žádný rozumný člověk na světě to nezpochybňuje, že desatero přikázání je základem právního státu a zároveň i začátkem zcela jiné, nové civilizace. A také začátkem nových dějin člověka, neboť do hry vstoupil nejen respekt k druhému, ale také zcela nový pojem: Láska.

Bible nikdy nebyla učebnicí, která detailně popisuje něco, tak jako učebnice botaniky popisuje jak ze semena vyroste rostlinka z jejíhož květu se stane plod, nebo jak se z vejce vylíhne slepice.

Bible byla psaná v různých obdobích statisíce let zpátky lidmi, kteří se vyjadřovali tak, jak to tehdy dovedli. Když ji člověk čte, zejména knihy Starého zákona, tak mnohdy má zcela oprávněně pocit, že je to kniha o násilí, o tom, jak jeden národ bojoval proti druhému, vraždil a znásilňoval ve jménu Boha. Vždy nám říkávali, že čtením knih Starého zákona by mohl člověk ztratit víru, tolik násilí v nich je. Přesto je Bible knihou zcela výjimečnou, protože to, co z ní na samém konci prosakuje na povrch, je jako když po dlouhé noci prosákne k ránu, nad loukou plné rostlin a květin, svěží a životodárná rosa, bez níž by rostliny nepřežily. A to, co zůstává jako to poslední, definitivní poselství Bible, jakkoliv naivní se může někomu zdát na první či druhý, mnohdy i na třetí pohled, je právě to poselství víry: Člověk, strom, pták, příroda, vše to živé a krásné kolem nás, je dílem Moudrosti. Dílem někoho, kdo měl svým aktem stvoření nějaký úmysl, nějaký důvod, nějaký cíl. A ten někdo to dělal z lásky. A to přesto, že tento fakt byl, bohužel, po staletí nesprávně pochopen, zneužíván, či dokonce vědomě manipulován, tak jak se to kdy komu mnohokrát hodilo. Zde by bylo dobré udělat pauzu k zamyšlení.

Že Starý zákon není ani učebnice dějepisu, botaniky či zvěropisu, je zřejmě jasné i nezasvěcenému člověku. Pro Židy — dodnes — je ale knihou posvátnou, protože se v něm táhne jako červená nit myšlenka izraelského národa.
Pro křesťany zůstává především knihou víry.
Proč tedy otázka Ježíše Krista?

Že Ježíš existoval, o tom nejsou pochybnosti. Jeho osoba je historicky dokumentována.

Že byl výjimečný, že učil, že se dostal do konfliktu s představiteli tehdejších židovských hierarchů a byl ukřižován, je také známo. Učení o jeho božství, o jeho zázracích a myšlenkách se dozvídáme ale jen od věřících křesťanů, kteří ho znali a popsali, co viděli. A v tomto ohledu se nabízí dvojí pohled na Ježíše: jako na člověka a také jako na Boha. Zde stojí proti sobě dva světy: svět faktů proti světu víry. Svět toho, co vidíme, čeho se můžeme dotknout, ohmatat, o čem víme, že zaručeně je. A svět toho, co je předmětem víry: nevidíme to, nemůžeme se dotknout, ohmatat, jen kdesi uvnitř své duše cítíme, že navzdory všemu, tomu to tak je.

Olafe,
teď bych možná měl vstoupit do roviny, které byste porozuměl: do roviny textů a předpovědí z různých knih Starého zákona mluvících o tom, že jednou takový člověk — jako Ježíš — přijde a vysvobodí izraelský lid. Židé tomu věřili. Žel, ty texty si mnohdy (většinou) vykládali tak, že je vysvobodí nejen od utlačovatelů jiných národů, ale hlavně od nenáviděných Římanů. Že ale Ježíš má vysvobodit lid, tedy veškerý lid na světě — od hříchu a trestu smrti – v to, žel, tehdy málokdo, vlastně nikdo, nevěřil. Že ale později tomu lidé věřit začali — Evangelia vznikla až 50 let po jeho smrti — se stalo faktem, jinak by nevznikla ani církev, ani přes 2, 4 miliardy dnes žijících křesťanů. A křesťanství je nejrozšířenějším náboženstvím na světě.

Jinými slovy:
Cokoliv bych Vám teď chtěl sdělit, popsat, vysvětlit, a pod., začal bych se pohybovat na půdě víry.
Tváří v tvář všem katastrofám, které se dějí či udály, skandálům v církvi, mezi kněžími, ale i papeži, válkami mezi katolíky a protestanty — přičemž obě uskupení patří do skupiny křesťanů — a mnohými jinými tragickými fakty, které jsou lidským rozumem nepochopitelné, a zároveň jasnými protiklady k Evangeliu — Ježíšovu učení — bych se teď vydal na cestu, na které by se mi strašně těžko někoho doprovázelo, poukazujíc na to, že jdeme zaručeně správným a dobrým směrem. Tohle jsem já nikdy ani neuměl, ani nedělal. Svou přirozeností, vychován demokratickou společností Západu, kam jsem před 43 lety emigroval, se snažím být neutrálním člověkem, tolerujícím jakékoliv vyznání. Mezi mými rakouskými přáteli jsou buddhisté, ale taky muslimové, a z křesťanských denominací si velice dobře rozumím s protestanty. Z mých textů jste již zřejmě vytušil, že jsem kritický vůči katolické církvi, kterou někdy přímo, jindy nepřímo — viz poslední text o Alfredu Kirchmayorovi — kritizují za její zkostnatělost, dogmatizaci a přílišnou moralizaci. Já osobně jsem z katolické církve nevystoupil, přesto, že se direktivami hierarchů — biskupů — zachovala ke mně tvrdě, po tom, co jsem se rozhodl z kněžství vystoupit a oženil se. V této církvi zůstávám i nadále, protože mě kdysi jako dítě a mladého člověka inspirovala, a hlavně mi umožnila poznat Ježíšův život. Ježíš je pro mě osobně neustále tou největší motivací, inspirací. Denně se k němu modlím a prosím ho o sílu nést můj vlastní kříž, být přitom vyrovnaný, klidný, oddaný a umět navzdory všemu vyzařovat ze sebe klid a mír. A Ježíš je pro mě inspirací i v tom, jak pokorně a poslušně nesl svůj kříž až na samý konec. A taky inspirací, jak být pravdomluvným člověkem a nebát se těch, kteří mohou zabít tělo, ale ne ducha. Byl pro mě inspirací za komunismu, při výsleších na STB, byl pro mě inspirací, když mě v roce 1979 vyhodili ze semináře v Bratislavě s odůvodněním, že není v zájmu socialistické republiky, abych studoval teologii, protože jsem odmítl spolupráci s STB, a když jsem byl pak následně v tzv. Skryté církvi a tajně dělal mnohé věci, včetně pašování náboženské literatury přes polsko-slovenské hranice, atp. A byl pro mě inspirací, když jsem emigroval a poté, když jsem se vzepřel církevním nařízením a rozhodl se z kněžství odejít, protože jsem se zamiloval a rozhodl se oženit. Jinými slovy: Ježíš byl pro mě inspirací po celý můj život, a to paradoxně i v takových momentech, kdy se zdálo, že to přece není možné, protože jsem přece křesťan a kněz, a měl bych jako kněz sloužit mši, neporušit celibát a neženit se. Těžko se to vysvětluje, ale je to tak. V takových okamžicích byl Ježíš pro mě inspirací tím svým duchem, tou svou svobodou, svou nepokřiveností, i když ho to nakonec stálo život.

Za tento dar — blízkost Ježíšova ducha — přesto, že sám nevím, jestli byl, nebo nebyl Bůh, jestli spasil nebo nespasil svět, ale protože ho cítím uvnitř mého člověčenství, jsem mu vděčný.

Nevím, ale chci doufat, že jsem alespoň částečně na Vaše otázky odpověděl …