Víra, nebo rozum?

Dokončení

Tak jsem, Petře, konečně bouchnul do stolu a začínám myšlenky měnit v písmenka, budu pokračovat.

Jen doplním to, co už jsem sdělil, a tak v podstatě na Vaši odpověď reagoval. Chcete se zabývat jen tématy Bůh a Kristus.

Nuže tedy.

Bůh má v různých vírách formu nadpřirozena, tedy něco, co si neumíme vysvětlit – zatím.
Záměrně neužívám pojem náboženství; to už je strukturálně systemizovaná nauka, návod, jak a co dělat, abych se zachoval svému Bohu, kterému musím věřit.

Věřit, protože mně slibuje něco, co můj strastiplný život ulehčí – odměnu za víru.
Bohužel to v reálu moc nefunguje a stále mají většinou navrch neřádi. I tací, kteří věřící jsou.

 

Kořeny víry a pravidla společnosti

Protože si tehdejší lidé neuměli vysvětlit přírodní úkazy jako bouři, blesky, vítr, zemětřesení apod., chápali to jako nadpřirozené úkazy a dle svých možností chápání je organisovali dle jim známých společenských struktur a vlastností.
Prostě je zlidšťovali – jinak si to představit neuměli.

Protože už výměnný obchod známý byl, snažili si tyto zlidštělé úkazy – bohy – koupit, získat si jejich přízeň a tak jim předejít.
Proto přinášeli různé oběti, což konečně přetrvává i v Bibli – příkladně obětí syna Abrahámova, kterýžto příběh je základním všech monoteistických náboženství.

Aby systém mohl fungovat, potřebuje mít základní pravidla závazná pro všechny.
Tahle pravidla jsou shrnuta do Desatera, které měl Bůh lidem dát.

Řekli jsme si už, že existence Boha není doložena ničím krom víry.
Pak se ale musím zeptat – jak tedy Desatero vzniklo?

 

Úvaha o původu Desatera

Lidé už od dob jeskynních žili ve společenstvech – jedno, jestli je nazýváme tlupami, rody a pod.
Člověk je homo sociologicus.

Aby mohli fungovat, museli mít pravidla interkomunikace, práva a povinnosti spojené s rolemi.
Muži lovili a bránili, ženy udržovaly oheň a rodily.

Vylučovací metodou: co nefunguje, neplatí; co funguje, se zavede.
Cílem byl hlavně život, a tak se logicky zakázalo zabíjet – krom zvířat k obživě.

Tím se následně vynořil hlavní důvod, tedy boj a války, ty se bez obětí neobešly.
Takže: zabíjet ne!

Ale jsou i jiné důvody, nejen války – sousedské rozbroje v jeskynní komunitě – a tak měl tento problém vyřešit princip miluj svého bližního jako sebe samého.

Další pravidla spolužití se vyvíjela na základě zkušeností, takže můžeme říct, že Desatero přikázání je výsledek tisíciletých zkušeností od doby prvotně pospolné společnosti až do vynálezu písma, které mohlo konečně tyto zásady zachytit i pro generace příští.

 

Od Starého k Novému zákonu

První Bible – tedy Starý zákon – je v podstatě historie Židů a z ní plynoucí poučení.
Nejprve postupně zaznamenávána mezi 12. až 9. stoletím př. n. l. na svitcích; Starý zákon se pak datuje mezi 9. až 1. stoletím př. n. l.

Vznik pevného kánonu židovské Bible se obvykle klade do počátku 2. století.
Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století.
Nový zákon je pak o století mladší.

Zajímavé je, že je sepsán až 200 let po Ježíšově životě, takže mohl být do té doby uchováván ústním předáváním – zdroj dosti nespolehlivý.

Když vezmeme v úvahu, že průměrný věk tehdejších generací byl v nejlepším případě 50 let, jsou to čtyři generace.

Pozoruhodné je, že v Novém zákoně není Desatero nikde zmiňováno, zatímco ve Starém dvakrát.

 

O lásce, víře a rozporu

Zmínil jste lásku jako Boha – Bůh je láska.
Jenže:
„Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu.“ (Matouš 5,17–18)

Má láska produkovat strach? Proč?
To je přeci protimluv.

Konečně, protimluvů je v Bibli víc – jeden za všechny:
Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem vs. Oko za oko, zub za zub.

Čím se tedy mám řídit?

 

O víře, ideologii a hledání

Samotný pojem víra je hodný samostatného pohledu.
Věřit můžu i zrůdné ideologii a být v pevné víře, že konám dobro, připraven a odhodlán k hrůzným činům – viz Stalin, nebo Hitler.

Není tedy víra slepá, protože nepotřebuje důkazy její správnosti?
Pak je v duchu víry možné dělat vše, neb víra tvá tě uzdraví.

Každopádně má křesťanství a židovství theoreticky pozitivní vliv na zdravou společnost – naproti Islámu, který má vliv opačný.
V reálu pak fungují oba podobně.

 

Závěrečné zamyšlení

Petře,
nejde mně o přímý důkaz Boha, ten je ve všech náboženstvích jeden.
Nechci hledat toho pravého – k tomu se dostanu, až najdu vysvětlení rozporů v samé Bibli, tedy těch, o kterých jsem se na začátku zmínil.

Víra tvá tě uzdraví, praví Bible, takže můžu být zdravý teprve, až budu věřit – a věřit začnu, až najdu vysvětlení těch rozporů.

Hledám už desítky let a stále na tenkém ledu – spěch limituje jen můj věk.
Ulevilo se mně, Petře, že jsem konečně svému slovu mohl dostát, což však neznamená, že to musí být slovo poslední.

Když vysvětlení najdu, jistě to bude silná motivace pro mnohé.

Teď si dám kafe o páté s malým zpožděním a začnu se těšit na Vaši odpověď.
Tady diskuse končí – a já doufám, že jen zatím.

 

Pod čarou

Milý Olafe,
myslel jsem, že jsme již diskusi na téma víry ukončili.
Po dlouhém zpoždění jsem na Vaše otázky před časem „ze široka“ odpověděl, měl jsem za to, že jsem vyslovil názor dle mých schopností.

Já mou víru nikdy nikomu nevnucuji, považuji ji za svůj osobní dar.
To, že a jak píšu mé texty, nebo že se dívám na svět pohledem víry, považuji za zcela legitimní.
Dělal jsem tak za komunismu, ale i teď, když žiju v demokracii.

Myslím, že to nesouvisí s žádným politickým režimem.
Ani s místem, kde žiji. (I když o tom by se taky mohlo dlouze polemizovat.)

Každý máme nějaký ten svůj „úhel pohledu“.
Je daný nejen geny, výchovou, vzděláním či zkušenostmi, ale taky vírou, kterou vnímáme jako součást svého bytí.

Každý člověk v něco – někoho – věří. I ateista.
Věří, že není Bůh. Ale tomu prostě věří.
I když, ve skutečnosti, pokud je upřímný sám k sobě, ani on neví. Jen věří, že Bůh neexistuje.

Víra je totiž něco „mezi nebem a zemí“ – něco mezi intelektem a citem, něco tak trochu na způsob intuice.
A víra, v tom nejhlubším smyslu, je hlavně o vztahu.

O víře mohu vést nekonečné diskuse, psát traktáty, ale v konečném důsledku mohu být pravdivý, autentický a věrohodný – ohledně víry – jen tehdy, když vychází z mého bytí, když je mou součástí.
Ve smyslu slov starozákonního žalmisty: Z plnosti srdce mluví má ústa.

 

Milý Petře,
nechci být špatně pochopen, stejně jako Vy své názory nikomu nenutím.
Svěřil jsem se Vám se svým problémem hledání, ne víry.

Není to víra, je to hledání důkazů.
Nejsem přesvědčen, že Bůh není – stejně tak i že je.
Hledám odpověď.

Nemůžu věřit něčemu, co nemůžu doložit.

Jeden z Vašich předchůdců mně poradil, abych kontemploval, a já to týden zkoušel.
Možná jsem mu špatně porozuměl – co myslel tím, že se touhle cestou mám o jeho existenci přesvědčit, že mně pomůže.

Týden jsem si intenzivně nutil myšlenku jeho existence, opravdu poctivě jsem každý den, většinou před spaním, to zkoušel.
Furt mně ten důkaz scházel a tak jsem to vzdal.

Celkový dojem bylo něco jako autosugesce.

Jsem rád, že víru máte a docela Vám závidím, jen je trochu jiného charakteru, než jsem já schopen pochopit.

Ještě jednou se omlouvám, pokud jsem Vám touhle diskusí nějak způsobil něco nepříjemného, to je to úplně poslední, co bych chtěl.

Mějte stále krásné dny.
Olaf