*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Vánoční vzpomínka

Vzpomínám si, jak jsem jako kluk trávil celé odpoledne štědrého dne na kopci s partou kamarádů. Vzduch byl ostrý, téměř jiskřivý, a sníh pod lyžemi vydával ten krásný zvuk, který zní jen tehdy, když je opravdu mráz. Lyže nám drhly po zmrzlém svahu, občas to někoho odhodilo do závěje, ale my se chechtali jak blázni a pouštěli se znovu a znovu, jako bychom se báli, že až zastavíme, celé kouzlo dne se rozplyne.

Když jsem se konečně vracel domů, byla už tma a ticho tak měkké, že působilo skoro jako součást sněhu. Ulice zejí prázdnotou, ale vůbec nepůsobily opuštěně spíš tak, jako by se samy připravovaly na večer plný světla. Elektrické dřevěné sloupy lehce a tajemně hučely, takovým tím tónem, který člověk slyší jen tehdy, když je opravdu sám. A pouliční lampy rozlévaly na cestu teplé žluté světlo, které mě obalovalo jako ten nejpříjemnější kabát, i když mi ve skutečnosti drkotaly zuby jak kastaněty.

Vločky byly obrovské, těžké a nádherně pomalé, jako by si to taky užívaly. Sypaly se z nebe jako bílé peří, a když dopadaly na obličej, člověk měl pocit, že ho Vánoce hladí po tváři. Čepici i bundu jsem měl pokrytou bílým popraškem, kalhoty strnulé zimou a lyže obalené ledovým brněním. A pod nosem? No jasně. Ta dětská zmrzlá nudle nehezká, ale patřící k tomu stejně pevně jako kapr ke štědrovečerní tabuli.

Zima mnou třásla, ale uvnitř… uvnitř to bylo úplně jiné. V hrudi jsem cítil takové to sladké napětí, jaké člověku dovolí věřit, že svět je vážně dobré místo. Očekávání. Touhu. Fantazii, co všechno může čekat pod stromečkem. Viděl jsem před očima světélka na větvích, cítil vůni jehličí a slyšel tlumené hlasy z domů, kde už maminky prostírali stůl a tatínkové dolévali poslední punč.

Ta chvíle mezi zimou venku a teplem domova… ta byla jako brána do jiné reality. Přechod z dobrodružství na kopci do jemně rozsvícené místnosti, kde je všechno čisté, klidné a slavnostní. Tahle drobná magie, která se vkrádá do duše ještě předtím, než vůbec odemkneš dveře, se mi vypálila do paměti tak, že ji cítím i dnes.

A možná jsou právě tohle ty pravé Vánoce ne balící papír, ne mašle, ne dárky, co se třpytí pod stromkem. Ale ten okamžik, kdy jdeš promrzlý ulicí, kolem tebe padají vločky jako němá óda zimě a ty víš, že za pár minut vstoupíš do tepla, kde na tebe čeká světlo, vůně, rodina… a něco hezkého, co se nedá zabalit.

Tohle je ta romantika, která neuvadá. Ta, která roste s tebou. A která se každý Štědrý den znovu probudí v tom tichu, které znáš z dětství.