Vánoční a novoroční bilance světa, politiky a naděje do budoucna

Svět je v krizi, politika selhává, ale naděje je nutná

Vánoce jsou svátky klidu, pohody a rozjímání. Navazuje konec roku, a tak s tím odcházejícím účtujeme. Co bylo, co nebylo, co se povedlo a co by se povést mělo v roce příštím. Vždy se těšíme a doufáme, že to lepší přijde.

A tak se zamyslel i jeden z našich autorů. Protože se jistě shoduje s mnoha jinými, i čtenáři, stojí za to se o něj s vámi podělit.

Z osobní korespondence čtenáře:

Tak rok je opět pryč. Ale můžeme na to pohlédnout i jinak, po vzoru „láhve z poloviny již vypité, nebo naopak z poloviny ještě nevypité“. Takže lze se radovat, že jsme si další – snad celý rok (ještě není konec) – opět odžili.

Neměli všichni takové štěstí – příklady máme i v rodině. A statisticky nejvíce mezi sedmdesátníky.

V Austrálii i v Česku proběhly parlamentní volby s určitými nadějemi. V Austrálii proti očekávání zvítězili opět labouristé (asi jako naši sociální demokraté). V Česku podle očekávání hnutí ANO (prý populisté korumpující hloupé důchodce a hloupý venkov – já bych se zde ale neodvážil mluvit o hlupácích; prostě mají jen jiné životní zkušenosti než zaručeně nehlupáci).

Takže někteří občané jsou nyní v naději, avšak jiní nikoli. Ale vždyť je to jedno.

Voliči nejsou racionální. Volby nejsou racionální. Politika není racionální. Tak co!

Hodnotová politika prozatím nemá na to zvítězit nad pragmatickou politikou silovou.

Věřím, že naši potomci se jednou budou divit naší zpolitizované „demokracii“ a zpolitizovaným neodborným vládám. Věřím, že jednou se bude volit nikoli podle PR manipulace, krásných tvářiček a nereálných předvolebních slibů, ale podle propracovaného „volebního dotazníku“.

A zvolení budou nést kontrolovatelnou osobní zodpovědnost za své předvolební sliby. To ale ještě uplyne hodně vody, protože aby to fungovalo, bude se muset ještě hodně změnit. Je to také hodně o tom, že „kapříci si nevypustí svůj rybníček“ – prvobytně-pospolní náčelníci, otrokáři, feudálové, socialističtí komunisté, současná politická elita…

Naděje (nikoli pravda a láska) však nakonec v historii vždy zvítězila – viz naděje otroků, nevolníků, průmyslových, socialistických a snad i kybernetických otroků nebo otroků nadnárodních korporací –, byť mnozí se toho nedožili a nedožijí.

Hlavní tendence vývoje světa prý jsou pozitivní, byť často nepozorovaně, po malých krůčcích, a často i s kroky zpět. Mluvím ale o směřování ve staletích, nikoli v rámci životů jednotlivců.

Zde nyní naopak spíše zažíváme destrukci evropské civilizace, a to též proto, jak poznamenává egyptolog Bárta, že se máme tak dobře, že se bojíme bránit, protože máme co ztratit. Kdo se nemá tolik dobře, tolik se nebojí, protože ztratit ani moc nemůže, leda získat.

Tak to vždy bylo i bude, a tak vždy končily rozvinuté civilizace – viz třeba starověký Řím versus barbaři a podobně.

Věřím, že i rok 2026 pozitivní směřování nezradí. A kdyby náhodou ano, tak jen dočasně.

Závěrem redakce:

Dík, pane Vaňku, slova pravdivá. Naděje umírá poslední – dum spiro, spero. Bylo a bude. Pravdu měl i Marx, když říkal, že proletariát nemá víc co ztratit než své okovy. Na blahobyt platí opak, i když je to často právě nefunkční.

Barbaři položili Řím, a tak se může stát, že chudé Rusko položí vyspělé, blahobytné společnosti. Zlu se musí odporovat hned v počátku, jinak jsou ztráty násobně větší.

Kdo svou svobodu nebrání, nezaslouží si ji.

Snad se podaří včas správně zareagovat. Pozdě přece nebude.