Turecký uzel české politiky: jmenování vlády jako zkouška odpovědnosti

V předvánočním týdnu ovládla veřejný prostor hvězda jménem Turek. Ne že by byla zářivá úspěchem. Ledaže by úspěch byl i velký neúspěch.

Jmenování vlády Babiše prošlo celkem bez potíží, jen s výjimkou nominanta Motoristů, jména vzbuzujícího exotiku Orientu. To proto, že této iluzi zůstal svými činy moc málo dlužen. Činy minulými i přítomnými, naposled 17. listopadu.

Prezident Pavel měl oprávněné výhrady a jako všechny ostatní nominanty si Turka pozval k rozhovoru. Omluvil se pro nemoc a dostavil se v pondělí, aby prezidentovi osvětlil obecné výhrady k jeho jmenování. Předtím se stačil za některé omluvit.

Jenže.

Řeč se vede a pivo pije, ale člověka definují jeho činy, ne řeči. Najmě když jde o jednoho představitele republiky. Za své činy je každý odpovědný, nikdo však dokonalý není, a tak může jednou, dvakrát uklouznout. To však příběh pana Turka není. Takže omluva, navíc ne za všechny jeho prohřešky, nedává záruku, že nejde jen o formální krok, aby místo ministra dostal.

Na představitele státu jsou kladeny logicky větší nároky. Ti mají být nejlepší z dobrých, být vzorem. Množství preferenčních hlasů není rozhodující kritérium.

Ministry jmenuje prezident, a proto právě on a nikdo jiný za své rozhodnutí nese konečnou zodpovědnost. Zodpovědnost celému národu. Právě on je ten nejvyšší vzor pro celý národ, nejlepší z nejlepších. Skutečnost, že oba předešlí prezidenti tento nárok nesplňovali, není důvod, aby se to stalo pravidlem. Toho si je zřejmě současný prezident vědom, a právě proto musí svá rozhodnutí vážit na váze lékárnické.

Zvedly se protesty s argumentací, že překračuje své pravomoci. To se zatím nepotvrdilo, ale z morálního hlediska se chová správně. Jestliže někdo podporuje fašismus svými činy, nemůže být reprezentantem demokratického státu.

Nejhlasitěji se ozvala jeho pidistrana, která si ho zvolila za svého čestného šéfa a trvá na jeho jmenování. Premiér se zatím drží stranou a takticky vyčkává na výsledek. Prezident totiž nabídl Motoristům, aby svou nominaci zvážili a případně navrhli jiného kandidáta. To se jim vůbec nechce, a tak vládne napětí a nejistota. Tahle situace ale může způsobit zemětřesení.

Proč?

Premiér a šéf populistů SPD potřebují imunitu, kterou si vzájemně jistě poskytnou. Aby ji dostali, potřebují hlasy Motoristů – a ti to vědí. Takže vzniká vnitřní napětí ve vládě, nikdo nevěří nikomu a nikdo nechce couvnout. SPD ani Motoristé nejsou stranou kompaktní, obě jsou slepencem jiných pidistran, z nichž každá chce trochu něco jiného a zviditelnit se.

Pod čarou je současná konstelace velice nestandardní, byť každý z nich hlásá lásku až za hrob. Je to vařící se voda pod pokličkou – dokud se poklička nezvedne, vření se neprojeví. První příznak se projeví právě ve jmenování nového ministra přírody. Pokud Motoristé budou na Turkovi trvat, nebude vláda úplná a tudíž zcela akceschopná.

Otěže drží premiér, ale i ten má vlastní problém nevyřešený. Bude muset dělat kompromisy – jak daleko, zatím asi sám neví. Čeká.

Čeká i prezident, který má stále ještě slovo poslední. Zatím jedná ve prospěch národa jen on.

Vládní pnutí není jen případ Turka. Uvnitř slepenců SPD i Motoristů jsou názory místy dost rozdílné, částečně až protichůdné, a tak zažehnáním jednoho problému vyvstanou nové – zatím za aktuálním jmenováním doutnající – které jistě vyjdou na povrch, až bude první zachvění země zažehnáno.

Bohužel může veřejnost jen přihlížet a doufat, že zemětřesení bude jen slabé. Oni totiž tihle pánové a bývalí soudruzi se pozic, správně prebend, nechtějí jen tak vzdát, a to je možná donutí ke klidu zbraní, což však vůbec neznamená, že to bude ku prospěchu nás všech. Všech znamená nás s výjimkou jich.

Každý národ má vládu, kterou si zvolí, a když si ji zvolí, tak si ji i zaslouží. Je to tedy naše vina, když rozhodujeme dle silných slov, dobře padnoucích obleků a nezajímáme se o to, jaké činy za sebou každý kandidát na prebendy zanechal.

Dokud se to nezmění,
není naděje na zlepšení.