Tituly a titulování

Asi začnu mnohoznačným českým úslovím: „tak nevím“. Víme všichni, co vše v našem jazyku toto úsloví značí, ba i to, že vím, a to mnohdy i velice dobře. Jako třeba: „Paní Nováková ta sousedovic Anča se tahá s nějakým inteligentem, tak nevím.“ Přitom sdělovatelka zprávy velice dobře ví, že dotyčný je lenošný parchant, který nikdy na práci nesáhl a jeho inteligence se vyznačuje především vychytralostí.

Označování osob různými tituly vzniklo snad v prvním lidském seskupení v tlupě, kdy bylo nějak třeba označit vůdce tlupy. Prostě aby bylo jasno s kým má kdo tu čest. Toto se táhlo historií homo sapiens sapiens po mnohá tisíciletí až do posledních dvou či tří století, kdy bylo titulování nadmíru vybroušeno, aby v posledních několika desetiletích bylo od něj v rozvinutých zemích, zvláště s anglosaským původem, jako USA, Austrálie a NZ postupně upouštěno. Jestli to je známka společenského pokroku a nebo zániku, to nám ukáže budoucnost. To ovšem jen tehdy, pokud se bude vůbec konat.

Již ve starověku vznikly tituly šlechtické, aby se ve středověku rozkošatily jako stoletá lípa. Ať to už bylo v zemích českých a nebo ve zbytku světa. Tyto se vždy dávají před jméno. Ať už jde o šlechtu nižší (vladyka, zeman, rytíř) a nebo vyšší, čili panstvo. (Pán, baron, hrabě, kníže, vévoda) Zrovna tak i tituly panovnické. (markrabě, král, císař). I ten nejnižší aristokratický titul zaručoval v tehdejší společnosti vyšší zařazení než měli poddaní.

Podobně si vedly i tituly církevní. Třeba v církvi římskokatolické jsou na příklad rozškatulkovány od faráře přes kanovníka, diecézního kněze, biskupa, kardinála po papeže. Zde je třeba podotknout, že třeba titul kardinála je vložen mezi jméno a příjmení. (Jan Kardinál z Rejnštejna)

V nedaleké minulosti, ještě před druhou světovou válkou, bylo dovedeno občanské titulování v srdci Evropy ad absurdum. Neříkalo se jen pan ředitel, stavital a nebo kovář, ale i paní ředitelová, stavitelová a nebo kovářka či kovářová. Takové pozdravení: „dobré jitro paní prokuristová“ znělo nadmíru libozvučně. A to se zde zatím nezmiňuji o titulech akademických, jako doktor, profesor, inženýr a podobně. Zábavné bylo, že taková paní doktorová mohla mít jen dvě třídy tehdejší obecné školy, ale získala svůj titul tím, že se výhodně provdala. Že paní doktorová měla k paní doktorce asi tak daleko jako se Země na Měsíc snad netřeba podotýkat.

Tehdejší Evropa si potrpěla na tituly a titulování měrou vrchovatou. Dokonce bývalo velkou ctí pro paní bytné, co u nich bydleli studenti, byl-li student adeptem lékařství a nebo práv. A tyto dámy to neváhaly dávat, s pýchou jim vlastní, najevo. Někdy dokonce i tím, že těmto adeptům zmíněných věd poskytovala slevy a nebo nadstandardní péči.

Střední Evropa si na tituly, zvláště akademické, potrpí dodnes. Asi proto si jejich držitelé dávají svůj titul před jméno, jako by titul byl důležitější než osobní jméno a příjmení. Nebo se chtějí významem přiblížit k titulům šlechtickým? Podíváme – li se do zámoří, tak zjistíme, že akademický titul tak prominentní místo nezaujímá. Prvně to je označení jedince jménem, pak příjmením a nakonec se přidává titul. Ať už to je občanský — stavitel, bankéř a nebo akademický — doktor či profesor. (na př. „John Porter MD“, zde pan Porter dává na vědomí že je lékař, Medical Doctor). Větší váha než titulu se přikládá osobní kvalitě jedince, jeho morálním kvalitám a attitude, tedy přístupu či poměru k práci a životu. Zda umí to co vykonává a zda je ochoten osobního nasazení. Uvedu příklad z naší rodiny. Syn Martin je všude a každému znám jako Marty. Ve služebním styku je a sám se představuje jako Martin Švehla. Jen jeho navštívenka, tedy „business card“ kde je drobným písmem za jeho plným jménem natištěno BSc (Materials) PhD (Biomedical Engineering) nám prozrazuje, že je vlastně doktor filozofie, a pak následuje jeho služební zařazení či funkce, Principal Materials Scientist, Design & Development, ve firmě u které pracuje.

Další případ uvedu tak trochu z historie. V roce 1969 jsme se zde spřátelili s Alfredem a Agátou. Ona z Košic a on ze Švýcarska, novomanželé. Alfred ve Švýcarsku vystudoval strojní průmyslovku a zde chtěl pracovat a dále studovat na univerzitě. V roce 1970 dostal místo na tehdejší fakultě leteckého inženýrství na Sydneyské univerzitě. Když ho pan profesor přijímal, tak se mu představil jako Craig a hned ho pozval na párty. Alfred byl v šoku. V jeho vlasti by to bylo neslýchané a společensky neúnosné. Tykat a oslovovat nadřízeného, navíc profesora ověnčeného několika akademickými tituly křestním jménem a bez titulu bylo pro Alfreda něco absurdního a neslýchaného. Rychle se však přizpůsobil a v Klokánii se mu pak deset let velice líbilo, zvláště pro přátelskost a neformálnost společenských styků. Nebýt Agáty, tak se nikdy do Švýcarska nevracel.

Podobné to bylo, když v roce 1995 začínal Martin svoje doktorandská studia. Jeho vedoucí profesor na ortopedii se mu představil jako Bill. Takže opět oslovování křestním jménem a tykání bez titulu.

Takže když si někdo dá před svoje jméno titul, ať už jakýkoliv, ještě neznamená, že máme co činit s osobou slušnou a váženou, ba v mnoha případech i moudrou. I když je kdejaký majitel akademického titulu vzdělaný v tom kterém oboru ještě neznamená, že tento je moudrý. Ona se moudrost a inteligence se vzdělaností srovnávat nedá a mnohdy se přímo vylučuje. Po světě chodí hodně takzvaných „študovaných – blbých“ a nebo také hochštaplerů s morálkou horší než Al Capone. Stačí se podívat na některé „kapitány“ globálních společností, právníky, soudce, a nebo politiky, zvláště v Česku, kteří získali své akademické tituly za podmínek přinejmenším podivných, třeba v Plzni.