Termogravitační teorie: časoprostor a černé díry

Díl 1.

Když už jsem se trochu naučil německy, náhodou, vlastně omylem, jsem viděl pořad Dobrodružství vědy Joachima Bublatha na téma černé díry. To mě zaujalo, a tak jsem oprášil zbytek školních vědomostí, zakoupil pár knih a začal se vážně tematikou po mnoho let zabývat. Výsledek jsem nazval Termogravitační teorií.

I. Pojmy

Aby bylo možné správně rozumět konstrukci interakce jednotlivých veličin, entit, musíme si je nejdříve definovat.

Čas

Veličina existující sama pro sebe, neovlivnitelná jakýmikoli vlivy, leč relativní. Faktor pohybu/změny, pomocná měrná jednotka.
Čas je použitelný jen v souvislosti s pohybem/změnou – dále jen PZ. Měří rychlost PZ ev. výkonu (množství práce v čase). Základní měrnou jednotkou je, dle soustavy, vteřina nebo minuta. Tato konstrukce je platná jen pro naši planetu.
Relativita času je dána okolnostmi toho kterého místa měření, rozumí se mimo naši planetu, které nejsou vždy totožné, ani vždy stejné co do množství. Každopádně však platí, že rychlost pohybu tělesa z bodu A přes bod Z zpět do A určuje interval jednotky času.

Příklad
Země se otočí kolem své osy za 24 hodin = 1 den, 1 otočka kolem slunce-rok má 365 a ¼ dne. Jupiter se otočí kolem slunce 11,86× pomaleji, je jeho rok tedy 11,86× delší z našeho pohledu, tomu odpovídá 1 minuta na Jupiteru 11,86 minutám na zemi. Z pohledu Jupiteru je čas na zemi 11,86× rychlejší.
Ani na zemi však neběží čas stejně, posuzováno subjektivním vnímáním času. Není-li co dělat, běží čas pomalu, vleče se. Při surfování v internetu běží čas tak rychle, že ho mnohdy ani nevnímáme.

Prostor

Vše, co se děje, nebo neděje, což se neděje, probíhá výhradně a jen v prostoru. Prostor je tedy rámec a místo, kde dochází k PZ a jen zde se tyto procesy uskutečňují. Prostor nemá hranice, resp. je tak velký, že hranice nedohlédneme a jeho velikost si nedovedeme představit. Vycházejme tedy z toho, že je nekonečný. Omezení prostoru, jinak, určení hranic jeho části, nemá na jeho vlastnosti žádný vliv, jen parametry rámce jeho omezení determinují možnosti a rozsah PZ, které se v tomto prostoru uskutečňují, nebo uskutečnit dají. To však naše úvahy nezkomplikuje.
Čas není funkcí prostoru, není ani jeho částí. Není s ním ani nijak spojen, prostor existuje mimo čas a není na ničem závislý. Prostor je nezměnitelný, absolutní, jakékoliv úvahy o jeho deformaci mohou být jen zavádějící. Prostor nic neovlivňuje, jen okolnosti uvnitř prostoru ovlivňují parametry PZ (dění) uvnitř daného rámce. Tzv. zakřivení časoprostoru (viz „Čas“) není nic jiného než zakřivení dráhy pohybující se hmoty (včetně záření, světla a pod.) způsobené přitažlivostí (gravitací) jiné hmoty. (Viz „Pohyb“ a „Gravitace“) v daném prostoru.

Pohyb

Pohyb je základní veličinou veškerého dění, jinak vyjádřená změna. Změna je tedy předpokladem pohybu. Změníme-li místo tělesa z bodu A do bodu B, dochází k pohybu. Změříme-li čas, za který k této změně dojde, hovoříme o rychlosti změny. Je tedy rychlost funkcí PZ měřeno faktorem času. Zkrácením nebo prodloužením času se na procesu PZ nic nezmění, není tedy čas určující veličinou PZ, ale jen mírou jejich rychlosti, kterou sám neovlivní. Pro kvalifikaci pohybu je rychlost nezbytná, tvoří tedy s pohybem celek, přičemž jeho proces neovlivní, je jen jeho důsledkem.
K vyvolání PZ je třeba energie (viz „Energie“). Míra energie určuje parametry PZ. Ty jsou tedy podmíněny existencí energie, která základně určuje jejich hodnoty. Mohli bychom tedy říci, že PZ je projevem energie.

Časoprostor

Spojení časoprostor je nereálné, obě veličiny existují nezávisle na okolních vlivech, prostor je na rozdíl od času absolutní. (Viz „Prostor“) Spojit obě veličiny v jednu kompaktní veličinu nelze; čas může existovat smysluplně jen v prostoru, bez jakéhokoliv spojení s ním a jen v souvislosti s PZ, zatímco prostor existuje mimo čas. Už taky proto ne, že prostor je entita, čas jen míra v rámci této entity. Čas jako takový bez vztahu k PZ je bez významu.
Příkladně máme za úkol napsat dopis za hodinu. K tomu máme papír a chronometr, tedy prostor a čas. Jak ovlivní tyto dva faktory obsah dopisu? Změní se jeho obsah, když ho napíšeme za 2 hodiny, nebo za hodinu na tabuli?

Rychlost

Pod heslem „Čas“ jsme si řekli, že rychlost pohybu tělesa z bodu A přes bod Z zpět do A určuje interval jednotky času. Pro snažší pochopení vztahu čas-rychlost se budeme zabývat jen časem určeným vztahy na naší planetě, tedy časem, který známe. Vztahy mimo naši planetu budeme měřit časem naší planety. To tyto vztahy neovlivní, jen usnadní naše úvahy vypuštěním převodu relativní délky časové jednotky (viz „Čas“) na náš čas. Potom musí platit, že zvýšením rychlosti (množství změn v jednotce času) zkracujeme časovou jednotku, zachováme-li ostatní parametry.
Příklad
Světlo se pohybuje rychlostí 330 000 km/vt. Letadlo se pohybuje rychlostí 330 km/hod. Je tedy dáno, že světlo projde za 1 vt. 11 880 000krát větším množstvím změn než letadlo. Výsledně, rychlost (pohyb v čase) určuje množství změn. Vycházíme z předpokladu, že se světlo i letadlo pohybují ve stejném prostoru, kde se vyskytuje n změn.

Energie

Vysvětlili jsme si, že energie je základním hybatelem PZ. To je však jen jeden z jejích projevů. Opačný stav, tedy nepohyb, je druhým projevem energie, což je gravitace – viz dále. Má tedy energie dvě formy: kinetickou a statickou. Obě se dají měřit stejnými mírami, pro zjednodušení budeme označovat znaménkem (E-) energii statickou a znaménkem (E+) její opak. Pro obě formy platí stejně zákon o jejich zachování. Veškeré projevy energie se uskutečňují jen v prostoru, na který nemají žádný vliv a opačně. Její změny tedy můžeme jen v prostoru vnímat a s nimi pracovat. V podstatě jde však jen o jednu energii, jen v různých formách, kde přechod z jedné do druhé na jejím výkonu mění jen rychlost, oba jsou si tedy v podstatě rovny. (Zákon o zachování energie).

a. Statická energie (E-)

Tuto energii můžeme pro zjednodušení chápat jako reservoár energie kinetické (E+). Ta se projeví teprve v pohybu, změně v E+, která je měřitelná. Její měrnou jednotkou je výkon – práce v čase. Tato forma neprodukuje pohyb, není tedy časem měřitelná. Je energií pouze potenciální. Klasickým představitelem této energie je gravitace. Bez ohledu na čas existuje v prostoru. Její projev poznáme až tehdy, kdy se promění v E+, která způsobí pohyb.
Příklad.
Učebnicovým příkladem je závaží hodin. Visí a nic se neděje, dokud se nezačne pohybovat kyvadlo. Tomu svou váhou, rozuměj E‑, dodává energii k pohybu, ale jen do té doby, než stroj spolyká řetěz, na kterém visí. Závaží je přitahováno gravitací, a tak je pohyb hodinového stroje poháněn v podstatě gravitací (E-).

b. Energie kinetická (E+)

Jak uvedeno shora, vzniká kinetická energie přeměnou z energie statické. Jsou však i případy, kdy se E+ transformuje do E-. Takovým případem je třeba energie elektrická, získaná rotací turbíny, nebo dynama. (rotaci způsobuje E+) Pokud se nespotřebuje přímo, opět na E+ (pohon motoru, světlo a pod.), může se uložit do baterie, a tak se transformuje do E‑, kde se opět může změnit v E+. Krásnou ukázkou této transformace je autobaterie. Nejprve nabitá z E+ slouží jako reservoár E-. Startováním se změní na E+, naskočí motor, který pohání dynamo a to zpět baterii nabíjí. Změna zde probíhá bez časové ztráty. Časem se vyjádří jen rychlost dobití/vybití baterie. Jiným příkladem je chemická reakce, kde energie vzniká pohybem molekul, výsledkem vzniká i teplo. To v určitých případech spotřebuje tato přeměna, aby reakce nastala. Příkladem může posloužit rozpouštění cukru v čaji. V teplém čaji se cukr rozpouští rychleji a čaj se ochlazuje.
Jiná forma projevu energie je záření a vlnění, ty však pro naše úvahy nemají téměř žádný význam, a proto se jimi nebudeme podrobněji zabývat.
Energie nezaniká, nezmenšuje se, ani nezvětšuje, jen mění formu. (Zákony o zachování hmoty i energie.)

Teplota

Teplo vzniká pohybem, ale je i jeho důsledkem. Lhostejno, zda pohybem způsobeným E+, nebo E-. Zpětně ovlivňuje teplo pohyb, tedy i míru energie, pohyb v chladnějším prostředí spotřebuje na stejný výkon víc energie než v prostředí teplém. Teplo je určujícím faktorem míry energie. S teplem souvisí nerozlučně i forma hmoty, kterou formuje – viz dále.

Definovali jsme si základní pojmy, a tak postoupíme o krok dál k interakci jednotlivých veličin. Naším cílem je černá díra, dále jen ČD.

Pokračování v dalším díle.

Druhou část najdete zde: 👉 Interakce (Termogravitační teorie II)

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.