*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Stín Švéda pod Bouzovem

Vyprávěla mi stará paní Urbánková, když jsem nastoupil na Úsově jako kastelán, že přes Moravu táhla švédská vojska během třicetileté války, v letech 1643–1645. Stala se tehdy zvláštní věc.

Cizinec u mlýna pod Bouzovem

Mlýn stál osamocený mezi holými vrbami, kde se klikatila říčka Třebůvka. Vzduch voněl po mokrém listí, trávě a bylinkách, které sušila Dorota v podkroví. Byl konec října roku 1643 a v lesích kolem Bouzova panovalo nezvyklé ticho. Jako by se něco zlého mělo stát.

Lenka vynášela vodu z podzemní studny, když uslyšela prasknutí větve. Ne obyčejné, znělo to jako pád těla. Prudce se otočila. Na kraji louky, mezi dvěma topoly, ležel muž. Tmavý kabát, potrhaný plášť, boty od bláta, obličej bledý jako vosk. Krev mu prosakovala přes košili. Byl cizí – nikdo z vesnice, nikdo z kraje.

Váhala jen chvíli. Přeběhla k němu a s námahou ho podpírala, zatímco mumlal slova v jazyce, kterému nerozuměla. Ale ta slova se zaryla do její paměti, jako by je kdysi slyšela ve snu. Pak upadl do bezvědomí.

„Doroto!“ zavolala. „Někdo tu je. Umírá!“

Stará bylinkářka beze slova přispěchala a pohledem zkušené ženy zkoumala rány. „Švéd,“ vydechla po chvilce. „Vidíš tu přezku? Tohle je švédský důstojník. Nezabila ho kulka, ale lidé.“

Lenka zbledla. Věděla, co se vypráví o Švédech: vrahové, plenitelé, pálí Boží domy a porážejí oltáře jako dobytek.
„Musíme ho zachránit. Je sám,“ hlesla.

Dorota se na ni zadívala. Její oči byly šedé a hluboké jako lesní tůně. „Zachránit někoho, koho poslal ďábel, znamená vzít na sebe jeho kletbu,“ pronesla tiše. „Ale možná… možná je tu něco víc.“

V noci Lenka nemohla spát. Cizinec ležel v zadní světnici, klidně jako mrtvý. Ale ve snu se opět ozval ten mužský hlas, hluboký a zlomený: „Otevřel jsem bránu… Nechť jí zavře ten, kdo se neptá, kdo miluje i ztrácí… pod hradní věží, kde krev pokropila kámen.“

Lenka se probudila s výkřikem. A v okně spatřila postavu ne muže, ne zvíře, ale stín s helmou a šípem v hrudi, který zíral přímo na ni.

Déšť bubnoval na šindelovou střechu a v kamnech tiše praskalo dřevo. Vůně sušené šalvěje a měsíčku se mísila s pachutí železa krve. Anders Halvorsson ležel v posteli, oči otevřené, kalné, ale bdělé. Lenka mu otírala čelo hadříkem a v očích měla otázky, které nevyslovila.

„Víš, kdo jsem?“ promluvil lámanou češtinou tichým hlasem, jako by se bál, že ho uslyší stěny.

„Vím, že jsi Švéd,“ odpověděla prostě.

„Byl jsem kapitánem v Torstenssonově armádě. Před dvěma týdny jsme táhli z Olomouce směrem k Litovli. Získali jsme zprávu, že pod hradem Bouzovem se ukrývá…“ Zmlkl.

„Ukrývá co?“ zašeptala.

„Relikvie. Poklad.“
Ale ne zlato. Něco, co prý patřilo samotnému císaři Karlovi… nebo spíš něčemu mnohem staršímu.“

Podíval se k oknu, jako by čekal, že se znovu objeví stín.

„V jeskyni pod hradem jsme našli vchod. Byli jsme čtyři – já, poručík Jörgen, feldvébl Linström a polní kaplan Erikson. Vstoupili jsme do podzemí s lucernami… ale něco bylo špatně. Kámen… zpíval. Nebo plakal? Hlasy nás volaly. A pak…“ Jeho hlas se zlomil.

Lenka se na něj dívala se zatajeným dechem.

„Erikson se pomátl. Linström začal z ničeho nic mluvit latinsky, i když nikdy latinsky neuměl. A Jörgen… Jörgen se pokusil zabít mě. Řekl, že musím zůstat pod horou. Že já jsem byl ten vyvolený.“

Odmlčel se a prsty si přejel po jizvě na krku.

„Utekl jsem. Zradil jsem je. Možná jsem je i zabil, nevím. Ta síla tam dole… nebyla lidská.“

Dorota, která stála tiše ve stínu dveří, konečně promluvila.

„Víš, co jsi probudil, Švéde? Ta hora spí jen tehdy, když její tajemství zůstává neodhalené. Pokud jste porušili pečeť, pokud jste vkročili tam, kde leží kosti těch, kdo byli kdysi zapečetěni… pak se zlo rozlije jako voda po povodni.“

Anders přikývl. V očích měl bolest a strach.

„Není to jen legenda, že? O černém rytíři… o mnichovi, který se obětoval, aby zapečetil bránu…“

Dorota přešla k polici a vytáhla starý rukopis – kroniku. Otevřela ji na straně popsané švabachem. Byl tam nakreslen rytíř bez tváře, držící kříž obrácený vzhůru nohama, a pod ním latinský nápis:

„Porta tenebrarum non per gladii claudetur, sed per cor purum.“
(Bránu temnoty nezavře meč, ale čisté srdce.)

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.