*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Stará štola

Do Bohdíkova jsem se dostal ještě před vojenskou základní službou. Byla to obyčejná brigáda ve vápence, žádná sláva, ale práce byla práce. Vápno pálilo do očí, prach zalézal do plic a člověk večer usínal tak unavený, že se mu zdály sny bez obrazů. Jen tma.

Z vápenky vedla úzkokolejná trať. Přes silnici, pak po svahu kopce nahoru do kamenolomu. Vozíky ze železa, otlučené a rezavé, tahal malý lokotraktor,
který funěl jako starý pes. Když měl strojvedoucí dobrou náladu, občas mě vzal s sebou. Seděl jsem na okraji vozíku, nohy nad pražci, vítr v obličeji a pocit, že jedu někam, kam se normální lidi nepodívají.

Asi v polovině cesty byla nenápadná odbočka. Koleje tam zarůstaly trávou a mech byl tak silný, že pohlcoval i zvuk kroků. Tam někde byl vchod do staré štoly. Dřív se tam těžila železná ruda. Dávno zavřená, zasypaná, zapomenutá. Aspoň tak se to říkalo.

Jenže zapomenutá nebyla.

Staří chlapi ve vápence se o ní nebavili rádi. Když už na ni přišla řeč, vždycky někdo změnil téma. Jeden tvrdil, že se tam ztratil jeho strýc. Jiný, že tam ještě po válce slyšel klepání. Smál jsem se tomu. Byl jsem mladý a zvědavost měla navrch.

Jednou jsem sebral pár klacků, omotal je pucvolí, namočil v naftě a zapálil. Oheň plápolal a čoudil, ale svítil. To mi stačilo.

Vlezl jsem dovnitř.

Vzduch byl těžký a studený. Nevoněl, ale páchl. Starým dřevem, vlhkou hlínou a něčím kovovým. Kroky se ozývaly dutě, jako by štola dýchala a odpovídala mi. Chodba byla široká, stěny hrubě vytesané, místy černé od sazí z dávných lamp.

Šel jsem dlouho. Oheň praskal a vrhal stíny, které se hýbaly pomaleji než já. Pak jsem došel ke křižovatce. Koleje tam pořád ležely v prachu, zrezlé, ale rovné. Jako by čekaly, až se po nich znovu něco rozjede.

Tady už ležely popadané trámy. Výdřeva, která kdysi držela horu nad hlavami horníků. Dřevo bylo zetlelé, ale některé trámy vypadaly, jako by se zlomily teprve nedávno. To mě zarazilo.

Prolezl jsem úzkou průrvou. Kameny mi škrábaly záda, oheň jsem držel před sebou. Za průrvou se prostor znovu otevřel. Vysoký strop mizel ve tmě. A tam jsem si uvědomil, že plamen slábne.

A tehdy jsem to uslyšel.

Nejdřív jsem si myslel, že je to vítr. Pak voda. Ale nebylo to ani jedno. Byl to zvuk… jako vzdálené houkání. Dlouhé, táhlé, žalostné. Přicházelo z hloubky.

A pak se objevili oni.

Nejdřív jen stíny v kouři. Pak obrysy. Postavy, mlžné a průsvitné, procházely chodbou, aniž by se dotýkaly země. Byli to horníci. Poznal jsem to podle kabátů, přileb a lamp v rukou. Ty lampy nesvítily žlutě. Světlo bylo studené, namodralé, mrtvé.

Procházeli kolem mě. Mlčky. Někteří se zastavili a otočili hlavy. Neměli oči. Jen tmavé důlky. A přesto jsem cítil, že se dívají.

Ten houkavý zvuk sílil. Uvědomil jsem si, že to není houkání. Byl to zpěv. Pohřební, táhlý chorál, který se odrážel od stěn a lezl mi do hlavy.

Nohy se mi rozklepaly. Oheň skoro dohoříval.

Utekl jsem.

Běžel jsem, klopýtal, narážel do stěn. Stíny se hýbaly proti mně. Zdálo se mi, že štola se prodlužuje, že východ ustupuje. Slyšel jsem kroky za sebou. Ne ozvěnu. Kroky.

Asi padesát metrů od východu jsem uviděl denní světlo. A v tu chvíli louče zhasly.

Tma byla absolutní. Žádná černá. Spíš tlak. Jako by mi někdo přitiskl dlaně na oči zevnitř lebky.

A pak bylo ticho.

Vyrazil jsem naslepo. Padl jsem ven do trávy, lapal po dechu a zvracel. Když jsem se otočil, vchod do štoly byl prázdný. Tichý. Nevinný.

Nikdy jsem se tam nevrátil.

Vím ale jedno. Kdyby se mi tehdy nezjevili ti mrtví havíři, šel bych dál. A kdyby mi louče zhasly hluboko uvnitř, dnes bych tam s nimi stál taky. S lampou v ruce. A čekal, až někdo další přijde poslouchat.