Smíchov 11:07

Běžím v kolejišti a za mnou tramvaj.
Crrr, crrrr, crrr!!
Nemůžu uhnout, nevím proč, ale nejde mně to. Tramvaj je blíž.
Crrr. Crrr. Crrr stále zvoní a mně se zvolna zmocňuje panika a strach, co když nezastaví. Proč nemůžu uhnout? Náhle zjišťuji, že už nemůžu ani běžet, ani jít a tramvaj už mně dýchá na záda.
Crrr, crrr, crrr!!!
Vykřiknu hrůzou a slyším neodbytný zvonek, Uleví se mně, nerad vylezu ze svého letiště. Jdu otevřít a za dveřma vyděšený Majk.
„Vstávej, magore, jsou tu Rusáci!“
„Di do hajzlu, tyhle blbý fóry nemám rád, víš kolik je hodin? Šli jsme spát ve dvě a teď je…“ podívám se na hodinky, které s ruky sundám jen když jdu do vany. Ukazují něco před půl sedmou. Vrátím se zpátky do postele a zavřu oči. Majk se u mně vyzná a tak ho nechám jeho osudu. Chci spát!
Vedle postele mám parádní ruský rádio s gramofonem, na něm magič. Koupil jsem ho od učitele klavíru mojí sestry, které si z Ruska přivezl z nějaké klavírní soutěže. Majk ho zapnul a pustil na plný koule. Měl úspěch. To mně vymrštilo z postele a spánek byl pryč.
„Hoď na sebe něco a vypadneme, dělej!!“
Vzal jsem rohlík a dopil sklenku vína co zbylo po mejdanu, ani zuby jsem si nevyčistil. Ještě jsem stačil zapnout magič.
Před domem je zdravotní středisko, lékárna a hlavně konečná autobusu 134. Autobus stál. Jede do Braníka a odtud sedmnáctkou do města. Tramvají bysme se stejně nikam nedostali, když na Pankráci staví metro a koleje tam nejsou, jen díra, kudy ta tuba povede.
Autobusák měl puštěný tranzistorák. Odjížděl za dvě minuty. Zeptal jsem se kam bysme měli jet, kde je to nejhorší, chtěli jsme to vidět naplno. Poradil Hrad. Krom nás jeli ještě dva lidí někam do práce, byli vyděšený, jako my.

Majk je inženýr přes cifry, bydlí na Pankráci, v ulici kde je Ruské gymnázium a tak tam maturoval, logicky z ruštiny. Bokem dělal průvodce turistů v téhle řeči a tak měl možnost poznat mnoho lidí, především pěkných holek. Na ty měl velkou pifku.
Moje máti a ségra odjely oficielně poslední květnovou neděli do NSR. Máti jako mladá holka studovala v Heidelbergu, nedostudovala, protože se rodiče rozvedli, ale udržovala jakýsi kontakt s jednou kamarádkou z té doby. Bratr byl v Americe už od r. 1965 a tak jsem měl to nejdůležitější – hřiště.
„Hele, připrav hřiště, provázím bandu Rusáků a jsou tam dvě zajímavý buchty, přivedu je večer kolem osmý.“
Bylo úterý. Majk nebyl jinak moc důsledný, ale když šlo o takovouhle akci, bylo na něj spolehnutí. Byl posedlý panama, jak se to potvrdilo, měl na to jakýsi zvláštní senzor, rozšířily se mu nozdry a svět kolem přestal existovat, dokud ji neodpanil. Nebo mu neutekla hodně daleko. Připravil jsem džbány, jak jsem říkal inspiračním tekutinám, převážně vínu, a něco na zub. Nejsme burani, musí to mít úroveň.
Majk dorazil s těma buchtama už před osmou a mejdan začal. Měl jakýsi rituál, který se samozřejmě a automaticky dodržoval. Nalilo se do sklenek, přiťuklo na tykání, vtípkovalo se a zvolna společná řeč vázla. Buchty byly rozebrány a bez násilí se oddaly milostnému řádění. Tak jsme tomu říkali.
Ale ne tak s těma Ruskama, ty byly nadmíru zvědavé, jak to s tím naším Jarem je, skoro furt se divily, protože Moskovskaja Pravda psala něco jiného, chtěly vědět, kde jsou ti připravení, fašističtí Němci, kteří už u nás jsou a čekají jen na povel našich představitelů, aby dovršili kontrarevoluci a přerušili naše bratrské pouto se Sovětským svazem. Takovýhle hovadiny, které nás ani trochu nezajímaly, tedy přesně, v téhle situaci. Program byl daleko prozaičtější a zcela konkrétní. Tomu však tyhle ruský buchty tvrdošíjně vzdorovaly, nepomohly ani častější přípitky, inu, zvyklé na vodku jsme neměli šanci. Odešly jak přišly ráno ve dvě.

Na Hradě už byla spousta lidí a slyšet bylo skoro jen ruštinu. Ta byla už od 4. třídy povinná a tak se s Rusama dalo domluvit, přesněji, rozuměli jsme jejich řeči. Hrad byl kolem dokola dokonale obšancovanej a Rusové každého od tanků ve vjezdech do hradu odháněli, nebyla žádná možnost něco vysvětlit, je to omyl, nedorozumění, špatná interpretace, nemáme kontrarevoluci ani fašisty v zemi, chceme jen opravit socialismus a zůstat se SSSR dál v pevném svazku. Nedali nám šanci.
Kdosi říkal, že na Klárově už Rusáci zastřelili nějakou studentku a tak jsme sešli dolů na Klárov. Tam už byl na trávníků v místě, kde ji zastřelili, improvizovaný oltářík s něco květinama. Spousta lidí, ale jen dva, nebo tři tanky. Vypadalo to spíš na pietu.
Vedle stojící muž řekl, že jede k rozhlasu, tak jsme se nacpali do jeho embéčka, bylo nás asi pět, a jeli do ohně.
U rozhlasu už byl dav lidí. Pod rozhlasem stál šejderm betonový mix, přijel muž s pabědou, postavil ji doprostřed ulice, zamknul a šel k rozhlasu. Pod balkonem lidi s tranzistorákama u uší, na balkoně Sláva Volný a další rozhlasáci, které bylo tak vidět i slyšet, mříž před vchodem stažená a před ní kordon policajtů. Přijel autobus, postavil se napříč před barikádu nad rozhlasem a vypustil pneumatiky. Podobných autobusů už tam bylo víc a barikáda přes celou ulici. V dáli byly slyšet výstřely a ty se nebezpečně blížily.
Asi za půl hodiny se přes barikádu dostala banda tak 20 vojáků a střílela kolem sebe. Vypadalo to, jako by něco hledali, ale nevěděli přesně kde. Nám bylo jasný, že hledají rozhlas a ten najít nesměli. Mašírovali a stříleli, lidi se rozutíkali do všech stran. Přímo pod rozhlasem byly sběrné suroviny, nebo něco podobného, po rozbombardovaným baráku ještě z války. Kolem dřevěná ohrada a uprostřed vrata, slabé místo, které bylo nutné ochránit. Postavil jsem se s dalšími asi čtyřmi chlapy před ty vrata, abych těm rusákům zabránil dostat se do rozhlasu. Vůbec mně nevadilo, že mám jen holé ruce a oni samopaly. Moje místo je tady!
Z té tlupy se odpoutal jeden voják a přistoupil ke mně. Měl šikmé oči, něco říkal a střílel do vzduchu. Horké nábojnice mě pálily na rukách. Nerozuměl jsem mu a bylo mně to jedno, tudy prostě projít nesmí!
Vrátil se k ostatním.
Jak ta tlupa šla dolů k Václaváku a střílela, přestřelil jeden trolej, která spadla na zem, kmitala přes koleje a blesky byly dobře půl metru dlouhé. Banda šla klidně přes ty blesky dál, asi jsou na blesky zvyklí. Zmizeli někde u Muzea. Lidi se vrátili z úkrytů. Na chodníku umíral postřelený kluk v mém věku. Nebylo mu pomoci. Po chvíli se střílející banda vracela a tak jsme se opět stěhovali do úkrytů. Na rohu proti rozhlasu je hospoda v suterénu. Rozbitým oknem se valí lidi dovnitř, aby se schovali. Byla plná. Jakýsi mladík se postavil za pípu.
„Tak si, pánové, dáme něco na posílení!“
„Hajzle jeden,“ ozval se chlap v davu, „jestli na tu pípu šáhneš, rozbiju to držku, že tě máma nepozná. Přišli jsme se schovat, ne krást!“
Ta banda, co se vrátila od Musea, zřejmě navigovala tanky a náklaďáky s municí k rozhlasu. Hned ten první tank bez nesnází udělal z tý pabědy placku. Před barikádou začal hořet autobus. Za chvíli už byla celá brigáda všech možných vozidel i v ulicích kolem. Do rozhlasu se ale zatím nedostali. Od jednoho vozidla se odpoutal jakýsi lampasák s civilem. Šli kolem ohrady, zahnuli za roh a vrátili se. Po chvíli tenhle lampasák s partou vojáků se stejnou cestou vracel a nedlouho poté se v transistorácích ozvala střelba a hlas oznámil, že se rusáci do rozhlasu dostali. Jasná zpráva, ten civil jim cestu ukázal.
Situace byla hodně chaotická, když do ohně vjel náklaďák s municí, která nezklamala a odvedla dobrou práci. Zůstalo pár mrtvých.
Rusáci měli rozhlas a situaci pod kontrolou, už se tolik nestřílelo jen dohasínaly zbytky po explozi. V boční ulici stál tank s otevřeným poklopem a před ním něco jako vana s kulometem na zádi. Na tank vylezl chlap, tak kolem čtyřicítky, jistě táta, a byl zjevně naprdnutej. Musel těm hajzlům něco provést. Do oka mu padla dlouhá anténa. Začal ji lámat, dolámal a zabouchnul poklop. Voják ve vaně u kulometu na něj namířil hlaveň. Chlap seskočil s tanku a hlaveň ho sledovala. Postavil se až před ní, roztrhnul si košili a zařval.
„Tak střílej, ty svině ruská, střílej!!!“
Voják nevystřelil.
Potkal jsem Majka a šli jsme dolů na Václavák, kde už byla rozstřílená fasáda Muzea. Uprostřed byla placka pabědy a rozbitý mix. Po pravé straně, nad tunelem, stály dva obrněný transportéry za sebou. Obrněný byly patrně proto, že měly kolem širokou fošnu. V mezeře mezi nimi procházel nějaký muž, jeden popojel a rozdrtil ho mezi těma fošnama. Už tam nebyl, jen jeho krev barvila dlažbu.
Ťuk! a na zem u mé nohy dopadla nábojnice, snad ze samopalu. Zastavila se o kandelábr a já měl štěstí, že se moc nepočůrával a tak dorostl jen do 193 cm. Stopa na kandelábru byla asi půl metru nad mou hlavou.
Na Václaváku bylo živo, střílelo se, ale ne tak živě, jako u rozhlasu, spousta tanků a všeho možného, mezi tím lidi, kteří se neschovávali. Někde u Jalty zastavil tank. Hned u něho bylo několik lidí, ke kterým jsme se přidali.
Zapálit tank nebylo až tak náročný, po obou stranách měly barely s naftou, krumpáč a ještě něco jiného. Jako by to pro nás připravili, měli smůlu, hoši, Češi si hned uměli poradit. Krumpáčem se do barelu udělala díra, nafta vytékala a pak už jen stačilo přiložit hořící papír. I já přiložil ruku k dílu. Jenže to nějak bouchlo a hořící nafta mně popálila ruku. Z tanku vylézali vojáci a zase nějakej civil. Zřejmě si vybral špatnýho taxíka. Ruka nebyla spálená, na štěstí jen hodně opařená horkou naftou. Moje štěstí, ale čertovsky to bolelo.
To byla konečná. „Jdeme do Jednoty na oběd a tam se nechám ošetřit, snad to nebude moc vážný.“ řekl jsem a tím prozatím vlastenecké dobrodružství končilo.

V červnu jsem složil přijímací zkoušku na Karlovku a byl přijat na Fakultu sociálních věd a publicistiky. Takže jsem mohl chodit do menzy na jídlo. Byl to šťastný rok pro mě. Ze strojárny v Liberci mě po dvou letech vyhodili, protože se můj bratr rozhodl pro život v lákavější části zahraničí, což se tehdy neutajilo a bylo trestné nejen pro něj. Zkoušku jsem složil, protože nikoho nezajímalo co dělal můj děda před rokem 1948, v roce 1948 a po něm, ale co máš v hlavě. Dostal jsem index a semestr začínal až v polovině září.
Takhle skončily moje první bezstarostné prázdniny na vejšce.
Pokračování