Smíchov 11:07: v cíli

Koleje končily a vlak se vyprázdnil. Světla lokomotivy koukala do haly, kam se všichni hrnuli. Tam byly dva pultíky s muži v uniformě, přes které jsem se musel dostat. Položil jsem svých pět švestek, vzal jen magič a šel na zvědy. Kontrolovali papíry a jízdenky, které jsem neměl, takže nezbylo než najít cestu, jak tomuhle nebezpečí uniknout a neskončit jako Eva.

Kolem jednoho pultíku bylo místo nestřežené, ani neuzavřené. Zkusil jsem projít, ale bdělé oko úředníka můj manévr zaregistrovalo. Přerušil obřad kontroly a rukou ukázal, abych se vrátil. Po spálení jsem měl ruku ovázanou, a tak nemohl vzít všechna svá zavazadla najednou. Položil jsem magneťák dost daleko za ním a vracím se zpět. Kývl hlavou, že pochopil, a věnoval se dál svým úředním povinnostem. Vzal jsem kufřík a cestu opakoval. Jen se ohlédl a já se zase vracel. S botaskou už bez jeho zájmu, prostě jsem byl diskvalifikovaný, a tak tomu porozuměl jako slušný člověk a nechal mě dělat věci neobvyklé. Jistě věřil tomu, že špatné záměry nemám. A neměl jsem, jen se potřeboval dostat přes tuhle kontrolu.

Když už jsem měl všechno za jeho zády, hodil si botasku přes rameno, popadnul zbytek a rychle splynul s davem mířícím, jak jsem posléze zjistil, na loď. Konečně kam jinam, mohlo mě to napadnout, že přes vodu nás poveze loď. Ale byl jsem tak zaujat tím manévrem, že jsem viděl jen to jediné, dostat se co nejdál za záda toho úředníka. Ten už mě jistě vůbec nepostrádal.

Chodbička, schody dolů a… loď, pohupující se na vlnkách kanálu La Manche. Zadařilo se! Bylo kolem poledne.

Na lodi jsme se sešli zase všichni a to bezva náladu jen pozvedlo. Tohle je poslední etapa a bylo by nadmíru nevhodné, aby se mělo něco zvrtnout. Na vodě nic nehrozilo, leda tsunami, ale nejsme v Japonsku. Dozvěděl jsem se, že ten útržek na vlakové jízdence je vlastně lodní lístek a ten člověk za kolejema nezkoumal papíry, ale jen trhal tyhle kousky jízdenky a vydával lodní kartičku, opravňující touhle lodí cestovat. Proč kartičku, když útržek potvrdil, že mám zaplaceno? Tedy já ne, ale ten s útržkem. To se nevysvětlilo, protože zřejmě nikdo z nás již někdy touhle lodí plul. Nicméně kartička byla zřejmě pro nějaký účel nutná a já ji neměl. Měl jsem však opět štěstí.

Zřejmě jsem udělal nějaký dobrý skutek a tohle byla odměna z výšky. Nicméně jsem tenhle deficit musel vyřešit. Kartička byla jako moje železniční jízdenka z Prahy na hranice za Kčs 29,- se studentskou slevou. Byla však modrá a veprostřed měla dírku. Ta dírka byla nulový problém, ta se dala udělat, ale ta barva!!!

Můj problém zaujal i několik Čechů kolem, na týhle cestě jsme my Češi byli jedna fajn parta, i když jsme se viděli poprvé a možná i naposledy. Tehdá byl národ jednotný.

„Poslyšte,“ ozval se tmavovlasý muž něco kolem třiceti, „co kdyby se ta kartička napustila inkoustem? To by šlo, ne?“

Jistě by to šlo, ale kde na týhle lodi sehnat inkoust?

Nápad to byl dobrý a zaujal. Přihlásil se jiný muž s tím, že má plnicí pero, a tak by se snad z něj ten inkoust mohl hodit. Moc nescházelo, málem bych ho políbil. Půjčil pero a opravdu, inkoust kartičku udělal modrou, k originálu k nepoznání. Tu dírku veprostřed udělat byla už jen hračka.

A tak jsem měl modrou kartičku s dírkou uprostřed a dvěma dalšími na kraji. Aby nebyly tyhle nadbytečné dírky odhaleny, dostal Petr z naší party skvělý nápad. Ohodnocen byl jásotem a jedna paní vyndala z tašky ještě velký zbytek posilnění, které, jak pravila, ukryla před manželem, který dle jejího soudu už měl natankováno. Teď už ale nic nehrozí, a tak dala flašku do placu. Dlouho ten zbytek nevydržel.

Nálada byla výborná, a tak vznikl nápad, zřejmě pod dojmem vzpomínky na dobrodružství Robinsona Crusoe, napsat vzkaz, dát do flašky, zašpuntovat a svěřit moři. Někdo dal papír a v peru zbylo ještě něco inkoustu.

Pozdrav vlasti.

Poutníku, ty, co tuto láhev otevřeš, věz, že jsme neztroskotali, ba naopak, jsme na cestě ke svobodě. Náš cíl je Anglie. Jsme Češi odcházející z vlasti, kam vtrhli okupanti z Ruska.
Pozdravujeme domov!

Tady se podepsalo asi dvacet lidí.

Vhodili jsme lahev do moře a zanedlouho už viděli bílé skály Doverské. Zjistil jsem, že díky turbulencím jsem ještě nesnídal. Vybalil jsem zbytek salámu, no, čerstvý už dlouho nebyl, a chutě posnídal.

Loď zakotvila, vyndali můstek na pevninu a před něj se postavil, tentokrát anglický úředník, který vybíral ty modré kartičky. V ruce měl takovou tyčku, na kterou je, tou dírkou veprostřed, navlékal. Navlékl a pustil dál, další…

A teď došlo na geniální Petrův nápad.

„Dáme naše kartičky dohromady, tu tvou doprostřed, první půjde, řekne sedm a ukáže dozadu. Přes druhého se už naklání třetí s kartičkama v ruce. Úředník kartičky vezme, odpočítá i lidi a po sedmém je nasune na tu tyčku.“

Petr je geniální, přesně tak se stalo a jsme všichni zase pohromadě a už v Anglii.

Vstoupili jsme do haly, kruhové s kopulí, podobně jako v maďarské katedrále na břehu Dunaje, která byla z druhého, slovenského, břehu krásně vidět. Scházelo jen to kyvadlo, které dokazovalo otáčení země. To nám nescházelo.

V kruhu byly do dvou půlkruhů vyvýšené pultíky, za nimi úředníci kontrolující, tentokrát papíry. Tady už jsem ale strach neměl, jsem v cíli a když si mě tu nechají, nebudu zklamán a nebudu protestovat. Mezi těmi dvěma půlkruhy byla ulička se vchodem a východem. Majk šel přede mnou a když byl odbaven, dal mně své potvrzení o povolení trhat jahody. Přistoupil jsem směle k pultíku, ten byl vyvýšen tak, že jsem viděl akorát tak na ten pultík a oči k úředníkovi musel zvedat. Dal jsem mu svůj pas, kouknul do něj a zeptal se na vízum, které v pase nenašel. Dal jsem mu Majkův papír s tím, že jsem, vztažmo k situaci doma, nemohl vše zařídit, a tak jedu na tuhle farmu trhat jahody. Zřejmě mu to nestačilo. Optal se, zda mám zpáteční jízdenku a mně zatrnulo. Nebude to zřejmě tak snadné, dají mně jízdenku a pošlou zpátky.

„Nemám,“ řekl jsem hlasem dost nejistým.

Chvíli listoval v pase a pravil.

„Posaďte se támhle naproti a počkejte.“

Zmizel i s mým pasem. Moje suverenita a nálada se blížily opět k bodu mrazu. Na lavici seděl jakýsi divný typ, něco jako Arab nebo Ind a na druhé straně žena, věku jsem si jistý ani trochu nebyl, dosti zanedbaná a potetovaná.

Skvělá společnost, která nedala nic dobrého tušit. Pokud jsem byl do týhle společnosti zařazen, určitě to není znamení dobré. Kruhový sál se mezitím zcela vyprázdnil.

Asi za 10 minut se úředník vrátil a zavolal mě ke svému pultíku. Šel jsem jako na popravu.

„Tady máte svůj pas zpátky, zařídil jsem vám, že na té farmě můžete jahody trhat a tady máte vízum s povolením pracovat.“

Ta kopule se zatřásla ránou, jak mně spadnul kámen se srdce.

„Thank you very much, you are very clever.“ Vypadlo ze mně tlakem z té nečekané změny.

Podíval se na mě pohledem, který se mně nejevil zrovna povzbuzujícím. Jako by váhal, zda si z něj nedělám srandu. To netrvalo dlouho, zřejmě pochopil, že moje angličtina není perfect. Prostě jsem si spletl slovíčko kind za clever.

Sestoupil se svého piedestalu a vybídl mě, abych šel s ním. Vzal mně kufřík a představil celníkovi. Parádní bílá uniforma, takového krásného celníka by jistě každá panna ráda políbila. Ještě vysvětlil celníkovi, že clít není co, nic neotevřel a já byl proclen. Doprovodil mě ještě k vlaku, který už čekal na konci kolejí, jako v Ostende, jen lokomotiva směřovala opačným směrem. Vlak byl prázdný a teď čekal jen na mě.

Konečně jsem byl opravdu v CÍLI!!!

Pokračování.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.