Smíchov 11:07: První noc v Anglii

Je sobota ráno, udeřila devátá a Bill mě přišel vzbudit.

„Vstávejte, snídaně čeká. Doufám, že jste se dobře vyspal.“

To jo, spal jsem jako zabitý, po těch dvou nocích útěků ve vlaku bylo načase. Lezu z postele jako krtek z krtince. Moc se mně nechce, ještě jeden verš bych vydržel. Ale nejde to, a tak nahodím roucho a sejdu do obýváku, kde se snídaně podává.

Dva hoši ještě dojídali a vítali mě přáním dobrého dne. Poděkování je na místě, i když nemám tuchu, co ten den na mě čeká. Jistý je jen Bill, který je mým průvodcem, ubytovatelem i andělem strážným.

Ukazuje mně, co mě na snídani čeká. On už měl připraveno a to, co jsem viděl, ve mně vůbec důvěru nevzbuzovalo. Jo, dva opečené plátky anglické slaniny důvěru vzbuzovaly, čaj je samozřejmost, ale to, co bylo v talíři, ne na talíři, talíř je polévkový a v něm něco neidentifikovaného, šedého a důvěru nevzbuzujícího. Jen kousky pomeranče moji nedůvěru trochu mírnily. Ty jsem znal, i když jen na Vánoce, a vždy spojené s frontou.

Asi jsem se tvářil dost nedůvěřivě, a tak mě Bill poučil, co v tom talíři vlastně je.

Hrůza, tedy přesněji zděšení, poté, co jsem ve slovníčku našel výraz toho slova, které jsem neznal – ovesné vločky. Oves je přeci pro koně a k tomu mám zatím dost daleko. Nevěřím, že by se v Anglii něco v tomto směru změnilo. Z hodin angliny jsem věděl, že Angláni mají národní pokrm porridge, ale moje představa byla o hodně jiná, přívětivější.

Tahle divná hromada šedé hmoty, no, zvítězila slušnost a trochu i zvědavost. Když do toho foukneš, rozletí se jako vločky sněhu. Konečně to vločky jsou. Bill pochopil mé rozpaky, usmál se a poučil mě.

„To ještě není hotové. Počkejte, ukážu vám, jak na to.“

Sáhl po hrnečku na plotně a tu hromadu zalil teplým mlékem. Trochu to změnilo barvu, ale furt to nebudilo moc důvěry. Co dělat, musel jsem do toho sousta kousnout. Vlastně vnořit lžíci. A opět se s úsměvem přidal Bill. Oba hoši se bavili, ale nemyslel jsem si, že na můj úkor, prostě překvapený cizinec.

Bill vnořil lžíci a rozmíchal tu podivnou hmotu, až z toho byla světle šedá kaše s kousky pomeranče. Teď se objevily i hrozinky, taky vánoční lahůdka. To mně dodalo důvěry, a tak jsem tu lžíci dopravil až do pusy.

A nastala změna. Ono to bylo opravdu dobré, sice chutě nezvyklé, ale chutnalo to. Celý talíř jsem zvládnul líp, než jsem myslel. Inu, jiná země, jiný mrav, a to neznamená, že ten mrav musí být horší.

Následovala slanina s topinkou, ten anglický, čtverhranný chléb topinkový jsem taky neznal. Na doražení byl ještě džem a máslo na tu topinku, skvělé. A protože to skvělé je, přidám návod.

Základ jsou ovesné vločky, do kterých se přidají hrozinky, nebo klidně jiná lahůdka, cukr, dobrý je místo cukru med, navrch se dají kousky pomeranče, nebo jablek, hrušek, švestek apod. Zaleje se teplým mlékem a rozmíchá. Když zavřu oči, chutná líp.

Bylo to vlastně první pořádné jídlo za tři dny.

Taky mě překvapilo, že nikdo nepospíchal, no, konečně je sobota a ta má v Anglii tradici. Už trampové u táboráků zpívali chceme anglickou sobotu za robotu, když se v sobotu na plný pecky budoval socialismus.

V klidu jsme všichni posnídali, pohovořili, samozřejmě bylo hlavní téma známé, ale moje angličtina nestačila, abych řekl vše, jak jsem chtěl. Přesto byl účinek zjevný, oni si prostě nedovedli něco podobného představit, a tak po každé odpovědi následoval údiv a „Horrible!“

Henri, to je jeden z těch dvou, uklidil stůl a popřál hezký den. Bill mi ukázal koupelnu a seznámil mě s jejím užíváním.

Konečně jsem mohl smýt ten prach z cesty, napustil si vanu a oddal se nirváně. Asi jsem tomu krásnému pocitu podlehl trochu dýl, z rozjímání mě vyrušil opět Bill s otázkou, jestli něco nepotřebuju a že máme program.

Jaký, neprozradil, ani to nebylo nutné, stejně bych z toho nic neuvařil. A tak jsem z tý nirvány byl vytržen a vržen zpět do života, už bylo znát, že bude jiný, hodně jiný, než jsem byl zvyklý.

Dokončil jsem ranní údržbu, hlavně se oholil, už jsem měl třídenní strniště, ne, že bych na něj nebyl zvyklý, ale usoudil jsem, že do nových dnů je vhodné vstoupit jako gentleman, a pln očekávání se svěřil Billovi.

„To první, co nás čeká, je studenthouse, kde se dovíme, kde jsou ti kamarádi, tedy doufám, a hlavně chce s vámi mluvit slečna Wear.“

„Kdo je slečna Wear?“ zeptal jsem se, protože jsem zatím žádnou slečnu nepoznal. Odpověď byla překvapivá.

„Tu jste poznal včera a ona nás dovezla domů.“

To bylo další překvapení, moje představa o slečnách se zjevně od anglické reality značně lišila. Ta paní, tedy slečna, byla něco kolem třicítky a to v našich zeměpisných koordinátech byly staré panny. Tahle na to rozhodně nevypadala, pěkná a hezká… slečna.

Inu, musím si na překvapení zvykat, jistě není poslední. Že se v Anglii jezdí vlevo, už jsem věděl z domova.

Slečna Wear byla očividně mile překvapena, ne tím, že jsem přežil, ale že vypadám jako civilizovaný člověk, ne jako vandrák.

„Dobré ráno, jak jste se vyspal?“

Otázka zřejmě jen zdvořilostní, i když jistě nejen, už proto, že jsem byl oholen.

„Bohužel nemám zatím dobrou zprávu o vašich kamarádech, ale to se jistě brzy změní. Dejte mně, prosím, ještě něco času, jistě budu mít brzy zprávu lepší. A teď mně, prosím, řekněte něco o sobě, abysme věděli, jak a kde vám můžeme pomoci.“

Řekl jsem, co jsem o sobě věděl, hlavně ji zajímalo vzdělání a moje představa o budoucnosti. Jsem student a vlastně jsem přijel trhat jahody. Na podrobnosti se nevyptávala, zřejmě ji to stačilo, aby věděla, jakým směrem by mně mohli pomoct.

Sdělila mně, že se v menze můžu najíst, stačí říct, že jsem Čech na útěku. Náklady nese studenthouse. Když budu něco potřebovat, bez zábran se na ni nebo kohokoliv v house můžu obrátit. Jistě mně bude nápomocen i Bill, který přitakal a řekl, že u něj můžu být tak dlouho, dokud budu potřebovat. Samé dobré zprávy.

Tím jsme skončili, pro mě zdárně, dnešní hlavní záležitost a teď se vydáme trochu poznat Londýn, oznámil Bill. V pondělí máme na programu úřady a to je trochu jiný soudek.

Čekala mě další překvapení, některá docela nečekaná, konečně, překvapení je vždy nečekané a lepší je to příjemné. Zatím jsem jiná nepoznal. Na překvapení už jsem si zvolna zvykal.

Pokračovat

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.