Smíchov 11:07 dokončení

Ráno pošmourné, jako situace. Přesto vzhůru do ulic.

Naši hoši jsou furt v Moskvě dušeni, zprávy jsou skrovné, ale nejdůležitější je, že se furt ještě drží. Nechť jim to vydrží!

Jsme s vámi, buďte s námi!

Dalších několik mrtvých, někde na Moravě ruský voják zastřelil několik civilistů. Varování před focením, taky několik mrtvých. Rádio i TV stále ještě vysílá, stejně tak i agresorská stanice Vltava, ta je hodně k smíchu, špatná čeština a kolovrátek ruský propagandy. Václavák furt plnej lidí a socha našeho patrona olepená všemi různými výzvami rusákům i vlastním kolaborantům. Skončil Vysočanský sjezd odsouzením invaze, zvolením nového vedení a apelem na Brežněva k propuštění našich včetně Svobody a Dubčeka. Chyběla většina Slováků a jak se provalilo, nepřijeli ne proto, že by dík invasi přijet nemohli, ale zakázal jim to Husák, náčelník komunistů na Slovensku. Přesto hrstka neuposlechla a přijela. Každopádně byli delegáti ve většině a tak usnášeníschopní. Poklona těm, kteří přijeli. Kolder, Indra, Jakeš, Lenárt a ještě pár dalších se pokusili pod vedením rusáků o vytvoření Dělnicko-rolnické vlády a neuspěli. Takže důvodů k radosti bylo víc. Stále se snažíme, i když už o moc míň, přesvědčovat, ale rusák už není tak nervózní a pomalu zabydlenej, takže je to víc jen manifestace nevole. Protože ale ještě není poslední karta v talonu, dum spiro, spero. Výkladní skříně jsou polepovány novýmu a novými karikaturami a vtipy, ty nás drží pohromadě a v pohybu. Nemáme zbraně, armáda se bránit nesmí a tak nám humor, typický český humor, pomáhá proti pláči a dává deku potlačení zklamání a průchod zlosti, jinou zbraň nemáme. Intelektuální převaha evidentně na vojáky neplatí. Inu, zelená hmota poháněná buzerací s bajonety v zádech.

Noviny a letáky stále tiskárny chrlí, ale ty jsou převážně v centru a tak se rozvážejí do okrajových míst všemi možnými, dostupnými prostředky po Praze. Tiskárna Melantrichu je na Václaváku, odkud je distribuce poněkud riskantnější a tak naložíme v Panské ulici, která je pár kroků od Václaváku, ale v boční ulici, kde nejsou tanky s pruhem. Vracíme se z Vysočan s krvavým praporem k ministerstvu drah, nyní sídlo KSČ obšancované vojáky ve fialových baretech. Možná nebyly tak úplně fialový. Skandujeme idí damoj, vraťe nám Dubčeka, vragi a pod. S baretama to ani nehne, kamenné tváře a samopaly naším směrem. Seskákali jsme s náklaďáku a stojíme proti nim. Fotím. U druhého pokusu mně kluk vedle upozornil na jeden baret, který se vydal směrem ke mně.

Fotku jsem neudělal.

Dny jsou si podobné jako vejce vejci a přesto nejsou stejné. Noviny, protesty, výlohy se plní vtipy, zklamání a přesto stále důvěra a co nejvíc, ten nádhernej pocit sounáležitosti ve stejné, společné věci, jsem jeden z nich. Najednou jsme všichni Češi a na stejné straně barikády. Těch pár kolaborantů nás neohrozí, všichni jimi pohrdáme. Úplně nový a krásný pocit.

Jsem hrdý ČECH.

Ruštinu jsem měl od čtvrté třídy až do gymplu. Nic mě neříkala,musel jsem se ji učit a tak se učil jen to, co bylo nutný. Naprosto indiferentní vztah, stejně jako bych se učil pěstování králíků. No, tak úplně ne, králík na smetaně s knedlíkem mě oslovoval víc. Vztah ke králíkovi se nezměnil, já jen pozoroval, jak se zvolna rodí nenávist k ruštině. Každým dnem víc. Vlastně ke všemu ruskýmu.

Nebránil jsem se tomu.

S Majkem jsem se do ulic vydal až po několika dnech. Majk byl vlastně Mirek, ale v tý době byla muzika, kterou jsme poslouchali, jen v Laxíku, a ta byla anglická. I módou jsme se přizpůsobovali co šlo, nejsnažší byly dlouhé vlasy. Džíny byly vzácností, pro kterou i holky dovolovaly to, o čem jsme snili. K mání jen v Tuzexu za bony, tedy valuty, které nebylo lehké sehnat, pouze pod rukou a s rizikem. Konečně, shánělo se všechno, na toaletní papír se stály fronty.

Sbalili jsme dvě holky, sestry, snad dokonce dvojčata, které s námi protestovaly.

Před Národním divadlem se měnily koleje a tak bylo celý nábřeží jeden příkop. Na mostě stál voják s flintou a bajonetem, za ním Hradčany, nad nimi podvečerní mrak. Skvělá kompozice! Pokoušel jsem se dostat Hradčany na ten bodák a tak hledal ten správný úhel záběru. Naprosto ideální, ruský voják má na bajonetu napíchnutý Hradčany s mrakem nad nimi. Jako na objednávku.

Ještě jsem potřeboval dostat ty Hradčany pořádně na bodák, když začaly holky řvát a Majk se přidal.
Sbal to, běží Rusák!!!“
Nevšimnul jsem si, že na druhé straně mostu je ještě jeden voják, který se ke mně rozběhl. Nelenil jsem a utíkal pryč, zahodil foťák do příkopu a v zápětí byl chycen tím, co byl blíž.
„Davaj fotografičeskij aparát!“ a nátáhnul ruku.
„Nemám.“ a rozpřáhl jsem ruce.

V ruce už jsem měl jen fix zatočený do letáku a novin. Ten mně voják z ruky vytrhl a rozbalil. Znervózněl, když objevil fix. Zděšení nastalo, když sundal kryt a odkryl červený filc, kterým se psalo. Rychle se ho zbavil předáním tomu druhému vojákovi, který na tom byl podobně. Stalo se ale, že ten filc zapracoval, zřejmě osudem, a na ruce mu zůstala červená čára. Oba zjevně pookřáli, není to granát. Fix i noviny mně nevrátil, mezi lopatky vrazil hlaveň samopalu a strkal mně před sebou.
„Idí, idí, Amerikaněc i chudožnik!!“

Mylně se domníval, že džíny dělají Američana a dlouhé vlasy umělce.
Dostrkal mě po schodech za divadlem na Národní a do baráku Akademie věd. Tam měli svoje hnízdo. Do skoku mně nebylo, hlaveň samopalu jsem měl mezi lopatkama poprvé v životě. Když se velké dveře akademie zavřely, čekal jsem to nejhorší. Začal mě šacovat. V těsných džínách to lehký neměl. Ze zadní kapsy mně vytáhnul papír, do kterého byl zabalen film, na který jsem úplně zapomněl. Protože tenhle kousek je jednoznačně spojený s filmem, nemohl se splést a moje roztažené ruce na nábřeží mně nebyly nic platné. Polilo mě horko a já se loučil se životem. Složený papír rozbalil a můj konečník měl hodně práce.

K mému nemalému překvapení si ho rozprostřel před očima, nebyl spokojen a tak vyšel před dům a papír zkoumal proti zapadajícímu slunci. Zřejmě hledal mikroskopickou tečku.

Ulevilo se mně.

Vrátil se, vytáhl jakousi kudlu a začal se snažit touhle cestou zbavit mě přebytku vlasů. Bránil jsem se hlasitě a tak si nás všimnul nějaký lampasák, který byl v družném hovoru s nějakou ženou. Zakročil a tak jsem chudožnik zůstal. Ta žena poznamenala, spíš pohoršeně, zda se nestydím.
Takže Češka! Optal jsem se, zda se nebojí.

„Koho?“

Odvětil jsem, že těch rusáků a dostalo se mně překvapivého vysvětlení. Jsem fracek a nerozumím ničemu, Kdyby nepřišli sověti, obsadili by nás německý fašisti, kteří už u nás jsou a čekali jen na posily na cestě jsoucí.

Začal se mně bouřit žaludek, Taky Češka!
Mezitím se zásah lampasáka projevil, tečku nenašel, papír nevrátil, snad na věčnuju pamjať, a já byl vystrčen za dveře do večerního soumraku. Až na Hradčany byla slyšet ta rána šutru, co mně ze srdce spadnul.

Majk a holky čekali venku v dostatečné vzdálenosti a bylo zjevné, jak se jim ulevilo, když jsem vyšel bez doprovodu samopalu. Foťák měli a tak jsme večer uzavřeli u mně. V lednici jsem měl něco k zakousnutí a zbylou láhev vína. Zřejmě byl zážitek tak silný, že se Majk ani nepokusil zakončit oslavu mého znovunarození jeho obvyklým způsobem.

Poslední podobnou zkušenost jsem zažil ještě jednou, ale sám. Na Tyláku. Přijel náklaďák, vyskákali rusáci a začali strhávat vzkazy na výkladních skříních. Dal jsem si odstup, aby se na fotku vešlo co nejvíc a udělal pár fotek. Poučen zkušeností, dával si pozor na cvrkot. Jeden z posledních rusáků seskočil a s namířeným samopalem se rozběhl ke mně. Protože jsem měl značný odstup, byl jsem ve výhodě. Vzal jsem nohy na ramena a nikdy v životě neutíkal tak rychle přes náměstí. Asi už nikdy tak rychle nepoběžím. Vlítnul jsem do domu a hledal dveře do sklepa. Byly nezamčené, zřejmě proto, že se tehdy nekradlo. Vtrhnul jsem dovnitř a… byl to záchod. Zajásal jsem, měl zástrčku. Budu jako myška a tak mě nenajde. Seděl jsem na míse asi dost dlouho, než jsem se vzpamatoval. Neslyšel jsem, že by za mnou doběhl a tak opatrně vykouk. Nikdo tam nebyl. Vrátil jsem se a rusáci už byli pryč. Zůstaly jen uklizené výkladní skříně.

Pondělí jsem si vyhradil na přípravu odjezdu, dohodli jsme se s Majkem, že pojedeme v úterý. Spal jsem trochu dýl, v klidu posnídal a pustil si nahrávky. Bylo to děsný, po půl hodině jsem to vzdal. Pásky i magič vemu s sebou. Když jsem vyndal všechno, co jsem si chtěl vzít, zjistil jsem, že tak velkej kufr nemám a tak to zredukoval na kufřík, botasku a magič. Odpoledne musím ještě v sámošce za rohem nakoupit něco na cestu, ale až odpoledne, aby to dýl vydrželo. Neměl jsem ánunk, jak dlouho pojedu. Klíče od bytu jsem ještě musel dát Míše a bratranci. Ten byl někde na vojně jako absík-lékař, ale jeho kamarádka, která končila o rok později, bydlela na koleji, takže klíče dám jí. Na koleji byla i menza a tak spojím příjemné s užitečným, jak si přál tatíček Marxx. Míša doma nebyla, ale maminka říkala, že se vrátí kolem pátý. Klíče jsem jí dát nechtěl, musel jsem se domluvit s Míšou na podmínkách. Neplánoval jsem emigraci. Všechno vyšlo a tak už jsem byl večer doma. Připravil si snídani, vstávat budu dřív, protože vlak odjíždí dopoledne. Tedy měl by. Doufal jsem, že odjede, jisté to nebylo. Měl to být druhý vlak, který unikl bdělosti hrdinných osvoboditelů. Na ten první se u hranic střílelo a tak to zůstávalo s otazníkem. Usnul jsem docela klidně, nezabýval jsem se pochybami, prostě to vyjde.

Na nádraží Smíchov jsem dorazil dost předčasně, abych si ještě koupil lístek. Se studentskou slevou na hranice stál Kčs 29,-. Zeptal jsem se pokladní, zda skutečně na vlak včera na hranici střílel rusák, což potvrdila. Smíchovské nádraží ostří hoši s pruhem nenašli a právě odtud jezdí vlaky na západ. Sraz jsem měl s Majkem až tady. Na peronu už byla spousta lidí a stejně tak i ve vlaku. Našel jsem kupé, kde byla dvě místa volná a šel vyhlížet Majka. Věděl jsem, že nepřijde s velkým předstihem. Že je na nástupišti hodně lidí mě nepřekvapilo, dech mně ale vyrazilo něco úplně nečekaného.
Tak čistej vlak jsem ještě neviděl. Jako ze škatulky. Včera byl popsán hesly Dubček, Svoboda a pod. A tak ho na dnešek vypulírovali, až se blejskal. Byl narvanej. Majk běžel zase na poslední chvíli, zařval jsem a ukázal z okýnka kam má zamířit.

Vlak měl odjezd v 11:07. Odjel o sedm minut později.