Symbolická ilustrace mostu spojujícího rozdělenou společnost jako metafora slušnosti, dialogu a hledání společného porozumění.

Slušnost

Nedávno mě zaujaly dva rozhovory.

Uplynulo sice již několik dní, ale protože ve mně pořád rezonují a stále se k nim v mysli vracím, rád bych je zde ocitoval a poté okomentoval.

 

1.

Začátkem června navštívil papež Lev XIV. Španělsko.

6. června měl setkání s představiteli španělské vlády a také se zahraničními velvyslanci. V proslovu k nim kromě jiného „…vyjádřil lítost nad tím, že poselství míru v dnešní době, bohužel, na některé působí naivně a na jiné provokativně“.

Místo „rozdělujících a polarizujících“ výroků o současnosti je třeba přejít od „neplodných zjednodušení k plodnému uznání jejich složitosti“, vysvětlil papež.

ORF NEWS, 6. 6. 2026

 

2.

Který společenský jev vám v současné době dělá největší starost?

„Šířící se nedostatek slušnosti. Dříve člověk musel alespoň předstírat, že je slušný. Dnes se člověk může na veřejnosti chovat zcela bez ohledu na slušnost a téměř nikoho to nepohoršuje. Za problematické považuji také to, jak snadné je dnes být neuvěřitelně hloupý a přesto být vyslyšen. Hloupost byla vždy velkým problémem. Rozdíl je v tom, že dříve se lidé neodvážili vystupovat na veřejnosti s naprosto absurdními názory. Dnes se pro každý, i ten nejabsurdnější názor, najde skupina stejně smýšlejících lidí. Tuto bublinu si pak lidé pletou se světem.“

KURIER, 5. 7. 2026, str. 16, z rozhovoru s renomovanou forenzní psychiatričkou Adelheid Kastner.

Adelheid Kastner, primářka psychiatrické kliniky na Keplerově univerzitě v Linci, se zabývá vyšetřováním zločinců a zkoumá důvody jejich zvráceného chování.

Rozhovor:

Rozumím tomu, když v totalitním režimu (sám jsem před emigrací estébácký komunismus zažil) nejmenovaný vládce, resp. strana, za kterou vládne, všechny jinak smýšlející označuje za třídní nepřátele, za zrádce, za vykořisťovatele a to, co je černé, nazývá bílým a naopak. Člověk jako jedinec tam nemá žádná práva ani svobodu. A když „svému“ vládci netleská, neobdivuje ho, nepláče, když on pláče (jak můžeme vidět např. na občasných záběrech ze Severní Koreje, ale i jinde, naposledy v Íránu, kde navzdory teroristickému a teokratickému režimu milióny lidí oplakávají smrt diktátora Alí Chámeneiho), je v lepším případě označen za osobu nežádoucí, je diskriminován, v horším případě pak odsouzen a vězněn, často i zlikvidován.

Ale proč prezident Trump v největší a historicky nejstarší demokratické zemi nazývá všechny ty, kdo nejsou republikány, netleskají mu, neadorují ho tak, jak on chválí a velebí sám sebe, za lidi zlé, zodpovědné za vše špatné a nefungující, tomu nerozumím. A když si nějaký novinář či novinářka dovolí legitimní kritickou, investigativní otázku, tak se jeho nepříčetnost zvrhne v rétoriku fanatického puberťáka používajícího ty nejvulgárnější urážlivé výrazy.

Nerozumím ani, proč premiér Babiš neustále nadává na bývalou vládu, viní ji ze všeho možného i nemožného, špatného a nedobrého, a sám sebe prohlašuje za jediného, který rozumí politice, a tudíž jen on může všechno napravit, neboť on jediný a nikdo jiný je ten skutečný spasitel světa, České republiky.

Nerozumím taky, proč si populisté všech zemí světa nárokují právo umět vše rychle vyřešit, zařídit, používajíce pořád ty stejné jednoduché recepty, jejichž základ tvoří nenávist vůči migrantům, pak dlouho nic, a jestli ještě něco, tak znovu jen nenávist k migrantům a k menšinám.

Není snad demokracie o diskuzi, o hledání společného dobra pro všechny, o snaze umět spolu vycházet, o umění naslouchat druhé straně, o ochotě a velkorysosti přijímat argumenty a fakta, i když nejsou z pytle priorit vládnoucí strany?

Namísto toho, kam jen oko dohlédne, samá polarizace, rozeštvávání společnosti, neochota ke smířlivosti a hecování proti „jinak“ smýšlejícím.

Proč mají potřebu někteří politici (Trump i Babiš jsou názornými příklady) řvát na jiné, dělat z nich podřadné osoby, tupce a idioty?

Proč nemohou v zájmu hledání všeobecného dobra vést konstruktivní dialog, nehledět na partajní nebo své vlastní výhody či na to, kým byli zvoleni, sloužit celému národu a být tak dobrým příkladem pro děti, mládež a vůbec pro všechny občany bez výjimky?

V otázkách lze pokračovat do nekonečna.

Omlouvám se, že v textu jmenuji konkrétní politiky.

Papež ani psychiatrička Adelheid Kastner nikoho nejmenovali, přesto všem, kteří politiku sledují, bylo zcela jistě jasné, koho mají na mysli.

Ke jmenování jsem se odhodlal inspirován šéfredaktorem deníku PRÁVO panem Petrem Šabatou. Ten se v článku, rozebírajícím setkání představitelů zemí NATO v Ankaře, jasnými slovy a bez okolků vyjádřil k hanebnému chování vlády Andreje Babiše, která chtěla trapným a neústavním způsobem vyšachovat prezidenta Petra Pavla.

Cituji:

„Před sumitem NATO v Ankaře se ukázalo, že největší vliv na bezpečnost České republiky má neschopný ministr zahraničí Petr Macinka a xenofobní a cynická strana SPD Tomia Okamury…

Macinka zatáhl premiéra Andreje Babiše do nesmyslného domácího politického souboje s prezidentem. A na celé čáře prohrál. Přesněji řečeno – prohráli.“

Právo, 9. července 2026, strana 8, z článku: Sumit NATO přinesl Česku lekci

P. S.

Jsem možná idealista nehodící se do současné doby. Ale po pravdě, raději volím být idealistou, než mlčky, bezmocně a pasivně přihlížet brutální realitě dnešní politické scény nejen v Česku, ale i v USA a v řadě dalších zemí „bývalého“ demokratického světa. Je na nás, na voličích, zda si v příštích volbách vybereme slušnost a nebo budeme dál přihlížet hulvátství, které se časem stane normou.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.

ThLic. Peter Žaloudek

ThLic. Peter Žaloudek

Rakousko