Školní historky a trapné nedorozumění v žákovské knížce

Jedenáctiletka, dnes gymnázium, ve Štěpánské má tradici letitou. V jeho zdech se tradovalo, že bývalo Akademickým gymnásiem, kde dostal Jan Neruda čtyřku z češtiny. Údajně mělo být jeho vysvědčení nalezeno na půdě. Patrně tohle rozšířil chovanec ústavu, který měl s rodným jazykem potíže. Vztažmo k tomu, že se Neruda narodil a mládí prožil na Malé Straně, je to jen zbožné přání patriotů gymnásia ve Štěpánské.

Pedagogický sbor však pozornosti zasluhoval. Paní profesorka Tuháčková měla opravdu nezvyklé metody. Vyučovala matiku a geometrii. Stalo se, že uprostřed výuky výklad přerušila a zavelela:

„Trojúhelníky nahoru teď!!“

Všichni zvedali trojúhelníky nad hlavu, kdo ho neměl, musel si ho vypůjčit, třeba od toho, kdo ho nad hlavou zvedl, sám ho zvednout a pak si mohl sednout. Paní profesorka byla spokojená, že viděla všechny trojúhelníky nad našimi hlavami. Jindy se rozhodla, že se přesvědčí, jak máme v geometrii nabroušené tužky. Šla v uličce mezi lavicemi s nataženým prstem a každý ji musel do prstu píchnout. Kdo neměl tužku dost špičatou, byl napomenut.

Vyprávěla se příhoda, já to nezažil, že někdo místo tužky použil kružítko a píchnul ji jeho hrotem, který zbarvila krev paní profesorky. Zachovala se profesionálně, nemrkla okem a pokračovala v prověrce. Jejím typickým znakem byly dvě tašky, které nosila stále s sebou a tak měla u maturit bonus dvou židlí, pro ni a pro tašky. Zkoušela ale velmi benevolentně.

Další zajímavý pedagog byl profesor ruštiny. Snad v každé hodině se pochlubil a nás uzemnil prohlášením, že za jedna rusky umí jen pámbů, za dvě on a teprve někde hodně daleko je ten nejlepší z nás. Skvělá motivace.

Jinou pozoruhodnou postavou byl profesor Macháček, zvaný Gybon, vyučoval tělocvik a civilní obranu. Byl dříve národním reprezentantem ve volejbalu a měl nezvykle dlouhé paže. Měl zajímavý způsob psaní. Pero držel tak, že prostředníček měl vztyčený do prostoru před sebou. Protože vyučoval v rámci CO i balistiku, spočítali jsme dopad projektilu, kdyby z prostředníčku vystřelil, mezi druhou a třetí lavicí, takže stačilo ve druhé lavici, když zapisoval do třídní knihy, sklonit hlavu a nebezpečí bylo zažehnáno.

Tragická situace se přihodila, když zorganisoval cvičení CO, to bylo dvakrát v roce povinné nařízením strany a vlády. Museli jsme se organisovaně evakuovat do sklepa. Nevím, zda to ve scénáři, pro preciznější nácvik, bylo, ale náhle vypadnul proud a nejen na minutu. Při té příležitosti přišla studentka 10. ročníku na hromadě koksu do jiného stavu a tak byla před maturitou z ústavu dobrého jména vyloučena. Otce prozradit nemohla, byla tma.

I já s ním měl zajímavý zážitek. Vždy v únoru jsme povinně a organisovaně chodili do kina Alma na černobílý film Olověný chleba, příběh chudáků dělníků vykořišťovaných bezcitnými kapitalisty. Film byl jistě napínavý, poučný a s dobrým koncem. Nevýhoda pro strážce ideologické připravenosti byl fakt, že film se dá promítat jen za tmy, takže z děje moc nevím. Po zhasnutí byla hodina a půl víc erotickou, než ideologickou připraveností.

Jak už jsem řekl, šli jsme organisovaně, každá třída pohromadě, mezera a další třída. Bavil jsem se s kamarády a teprve v posledním momentu zaregistroval maminku s malým klučinou. Vyhnout už se nedalo a tak jsem hošíka překročil. Bdělému oku hlavního garanta přesunu situaci zaregistrovalo, na místě mě důsledně varoval a přikázal vydat žákovskou knížku po návratu. Dostal jsem poznámku:

„Překračuje malé děti, žádám o nápravu.“

Napravil jsem se, příležitost překračovat malé děti už jsem neměl, ani ji nevyhledával.

Můj bratr chodil o rok níž a tak byl citlivě veden stejnými pedagogy. Jednou přišel domů s poznámkou od Gybona. Poznámka se, jak známo, musela vrátit k ověření Gybonovi. Matka se bratra ptala, kdo je ten profesor, protože jeho jméno se jí nepodařilo rozluštit, zřejmě v důsledku jeho nestandardního držení pera. Bratr Gybona prozradil. Když matka poznámku přečetla a dozvěděla se, že bratr neví proč poznámku dostal, bratra pokárala a naštvaně prohlásila, že si to s panem profesorem Gybonem vyříká.

Se žákovskou knížkou vyhledala sborovnu a hledala pana profesora Gybona. Ne všichni pedagogové přezdívku znali a tak nastal trochu zmatek, než konečně někdo matku navigoval správně.

A došlo k problému.

Matka žádala důrazně vysvětlení Gybonovy poznámky. Když svou poznámku přečetl, oznámil matce, že nevidí žádný problém, krom přestupku bratra. To však matce nestačilo.

„Pane profesore, my jsme slušná rodina a já nevěřím, že by můj syn byl něčeho podobného schopen!“

Profesor trochu znejistěl a přečetl si poznámku znova. Zopakoval svoje původní zhodnocení a to už máti naštvalo.

„Tak si pozorně přečtěte, co jste napsal, mě udivuje, že to považujete za normální a nezávadné. Nezlobte se, že musím opakovat, co jste napsal. Můj syn jistě něco takového nemohl udělat. Měl byste pečlivěji volit svůj slovník, máte těm mladým lidem být vzorem.“

Gybon zůstal paf, snad ani on nevěřil, že by bratr byl něčeho „takového“ schopen.

„Co mi to říkáte za nesmysl, porušil pořádek a tak dostal poznámku.“

To však matce nestačilo. Ještě chvíli se s ním dohadovala.

„Nesnažte se mě přesvědčit, že můj syn, promiňte mně ten váš výraz, sere po nářadí.“ A ukázala na to kritické slovo.

To Gybona taky vychýlilo z klidu. Vzal žákovskou a četl pomalu poznámku.

„L e z e  p o  n á ř a d í.  Ž á d á m  o  n á p r a v u.“

Máti ztratila dech, ale pokusila se ještě zachránit, co se dalo. Gybon trval na svém a tak, aby svou nevinu definitivně prokázal, napsal znova „leze“. Vypadalo to úplně stejně, jako v tý žákovský.

Máti musela kapitulovat a tak odešla s důraznou poznámkou, že by bylo vhodné, aby pedagog psal srozumitelně, aby nemuselo docházet k tak trapným nedorozuměním.

Rozešli se v klidu a bouda, jak jsme gympl nazývali, měla o další historku víc.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.