Sexuální daň

Fejeton z cyklu „Odsouzeni k sametu“, řada „Sametový život“.

Po všech kotrmelcích, aférách, blbinách a ztrátě zájmu, především o toho druhého – všechno samozřejmě pěkně sametové, se naše operetní republika stabilizovala na cestě do Evropy, byť leží v jejím srdci. Legitimací opravňující ke vstupu se stal PROFIT. A tak už se neříká “Ten má hezké děti”, ale “Ten má pěkný fáro”, není kvalitou člověka slušnost, ale výše konta, není pokrok měřen myšlenkou, ale počtem zaměstnanců. Psal se rok 1993.

Naštěstí si ještě všichni nezvykli.

Vyprávěl mně přítel:

Je krásný den, panenský sníh a modroha. Vzdor profitní společnosti jsme se s manželkou rozhodli pro romantiku. Po několika letech turbulentního manželství byl už čas. Zajeli jsme si za ní do Krčského lesa. Auto jsme zaparkovali za houštím a tak skryti zrakům náhodných zvědavců prožili romantiku půr, jak se taky dneska říká. Shodli jsme se na tom, že se stále ještě máme rádi.
V půli cigarety jsme si všimli, že se k nám blíží postava. Náhodnému poutníkovi skrylo naše auto houští, ne však zkušenému oku hajného-stopaře. Přibližoval se nejistě, avšak s indiánskou lehkostí, patrně v domění, že auto je kradené a ti syčáci sedí uvnitř.
Má drahá nahodila ruměnec jak za svobodna a zakryla svou téměř nevinnost.
Hajný obešel v dostatečné vzdálenosti přístupnou část vozidla. Co kdyby ti gauneři začali střílet! Byl stále ještě nejistý, teprve když zjistil, jak se věci opravdu mají, zrozpačitěl. Chvilku přešlapoval a pak dostal nápad. Pomalu odešel zpátky ke svému služebnímu vozidlu. Popojel a zastavil ho dost daleko, na místě, kudy, jak se domníval, bych mohl mezi pařezy neplánovaně uniknout. Sichr je sichr, co kdyby ke střelbě přeci jen došlo, nebo ptáčkové ulétli.

Ta myšlenka už byla nutkáním.

Stačili jsme se obléknout a já se začal bavit. Bylo to škodolibé. Oba byli v rozpacích, moje milá i ten hajný. Teď už věděl, že se střílet nebude, ale nebyl si jistý, zda se česky domluví.
Nechal jsem ho čekat.

Opět přešlapoval, tentokrát už blíže. Flintu neměl.

Začalo mně ho být líto. Otevřel jsem okénko a položil mu otázku:

“Mám pocit, že byste něco rád. Mohu Vám nějak pomoci?”

 Lesem to zadunělo, jak mu spadl kámen ze srdce. Žádné nebezpečí nehrozí, bude moct i svůj bohatý služební slovník rozvířit do vzletných křivek. Začal být odvážný, je přeci ve svém lese a tak se rozvinul zajímavý dialog:

„Jste tady v lese.“ Začal lehce vibrujícím hlasem, ještě ne zcela v sedle.
„To vím už asi hodinu.“ opáčil jsem ve snaze mu pomoci. Les je přeci jeho doména.
Pomohlo to, teď už byl jistější.
“Zaplatíte pokutu!”
To ještě nevěděl kolik. Sám byl překvapen svou rázností.
Zeptal jsem se naivně proč.
„Ste v lese!“ zazněla zdrcující odpověď, teď už hlasem Krakonoše.
Nebylo mně jasné, od kdy se v lese platí vstupné, najmě pokuta. Poučil mě, že je do lesa zákaz vjezdu, vzdor chybějícím značkám a že někde u vjezdu byla kdysi závora. Na moji slabomyslnou poznámku, že tam není, mně poučil, že ji ukradli asi cikáni. To stále nebyl pro něho ještě dostačující argument a tak doplnil výčet přestupků o expertízu odborníka.
„Mačkáte tu autem listí!“
„Tomu to nevadí, stejně shnije a dobře mu tak, když se na větvi neudrží.“ mínil jsem a přešel k hlavnímu tématu.
„Jak si to představujete s tou pokutou, kolik?“ a zažmoulal jsem prsty.
Zase znejistěl. Pořád ještě nevěděl kolik a proklínal se, že to nepromyslel předem. Ale, co kdyby mu ty kavky ujely. Neměl to lehké, ale vidina profitu ho opět mobilizovala. Viděl nás dva a tak, co je logičtější, než stovka na hlavu. Jen co to vyslovil, uvědomil si svůj omyl, leč pozdě. Pokusil se zachránit ještě co se dá.
“Ale jinak byste platili mnohem víc!” takže to vypadalo na lákavou nabídku. Cena jen pro nás. Asi jsme mu byli sympatičtí.
Zastřelil by se vlastní flintou, že vystřelil tak nízko. Při střelbě na asfaltové holuby by mu to neprošlo.
“Máte etický problem, pane hajný?”
Byl jsem ochoten mu zaplatit, kdyby to přiznal. To on ale nemohl nechat tak daleko dojít. Byl u vesla a nechtěl ho pustit za cenu nějaké etiky. Dost na tom, že už prodělává zbrklým návrhem zvláštní ceny.
“To ne, ale sou na to zákony.”
Byl to lesa znalý muž, zákonů už méně. Chtěl jsem vědět, kterýpak zákon to myslí. Byl tvrdošíjný.
“Sou!!” zněla odpověď.
Projevil jsem zájem zákon vidět. Má ho v autě, pak že ne a že teda s ním do kanceláře. Souhlasil jsem a tu si vzpomněl, že od ní nemá klíč.
Dobře jsem se bavil, moje polovička už méně, neumí česky.
“Víte co, pane hajný,” navrhl jsem, “uděláme kompromis. Dobře jsme si poklábosili a já vám k tomu dám ještě stovku.”

 Okamžitě souhlasil. Dal jsem mu stovku a on mně jen tak zpola nataženou rukou podal štůček malých papírků. Asi byly pravé. Ruka se mu chvěla a oči prosily. Přesvědčoval se, že tohle rozhodnutí bylo správné. Co když útržky nevezmu a vrabec v hrsti je lepší, než zákony v kanceláři, od které nemá klíč.

Vzal jsem útržky a poslední jiskra v jeho oku pohasla. Chvilku jsem je podržel a pak mu je dávám zpátky. Jeho stále ještě napůl natažená ruka ožila a do očí se mu vrátil život. Aby neztratil tvář, projevil na odchodu obavy, co že s nimi bude dělat. Moji odpověď už neslyšel. Spěchal ke svému lesnímu vozidlu.

Tvář neztratil, ale glanz ano. Auto mu nenastartovalo. Roztlačil jsem ho, vyklonil se z okénka a řekl, abych jel za ním, že mě z lesa vyvede. Snad si tu stovku chtěl opravdu zasloužit. V jeho tváři byla, zatím ještě malá, spokojenost se sebou samým. Podařilo se mu vstoupit do řad podnikatelů. Ještě to nebylo to pravé sametové, ale to se poddá. Nejhorší mrtvý je ten první, jak říkal pan Čapek.

Odjížděli jsme s manželkou a bavili se už oba. Ten dobrý muž si totiž neuvědomil, že se vmanipuloval do role lesní bordelmama, vlastně bordelpapa, když vybral výšukné. Stejně, jako se dříve platilo výpalné a ještě dnes platí výkupné.

Ale ne všude.

Den byl daleko romantičtější, než jsme si vůbec dovolili představit.

Děkujeme, pane hajný.

A pokud jste dočetli až sem, můžeme doufat, že tu stovku dostaneme od redakce jako honorář. Ne netrefně se peníze nazývají oběživem.