*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Sen nebo skutečnost

Žil kdysi jeden zbožný muž zvaný Baal-Šem, Mistr Jména. Putoval sám lesy a
polnostmi staré Evropy z temných hvozdů Haliče přes kopce Bukoviny až po
rozbahněné stezky Podolí. Jeho kroky nesly klid, jeho hlas útěchu a jeho oči světlo,
které se nedalo pochopit, jen cítit.

Byl to muž tichý, ale ne uzavřený. Mluvil prostě, ale srdce zapaloval jako slova
dávných proroků. Učil, že modlitba se má zpívat radostně, v tanci, v zápalu, kdy se
tělo stává lodí a duše ohněm. Tvrdil, že voda očišťuje nejen tělo, ale i duchy, kteří
nás obestírají. Každý jeho den začínal ponořením do mikve, rituální lázně.
Byl jsem tehdy na volné noze. Živil jsem se malováním a příležitostným prodejem
obrazů na trzích, jarmarcích a u památek. Jedním z míst,
kam jsem se pravidelně vracel, byl zámek ve Velkých Losinách. Měl jsem to tu rád.
To místo mě přitahovalo zvláštní tichostí, vznešeností i jakousi melancholií, která se
vznášela mezi větvemi starých stromů v parku.

Kdysi dávno jsem tu krátce pracoval, možná právě tehdy se to pouto vytvořilo. Když
jsem se po letech vracel s plátny, štětci a stojanem, připadal jsem si trochu jako
duch, který se zjevil z jiné doby. A snad právě proto mě tehdy zaujala ona.
Objevila se jednoho pozdního jara. Stánek s květinami, malý, ale pečlivě upravený,
voněl po lučních kyticích, levanduli a růžích. U něj stála ona. Plátěná sukně,
vyšívaná černá blůzka a černý slaměný klobouk. Jako vystřižená z jiného století.
Nepatřila do dnešní uspěchané doby, stejně jako já. A možná právě proto jsme si
všimli jeden druhého.

Já si našel místo na kraji parku, kde byl výhled na část zámku i řadu mohutných lip.
Maloval jsem, ztrácel se ve stínech a barvách, ale koutkem oka jsem vnímal, že
občas zvedá hlavu od květin, že se dívá směrem ke mně. Zpočátku jen letmo, pak s
úsměvem, který si však vždy nechávala pro sebe.

Další den jsem si všiml, že se přiblížila. Sedla si k fontáně nedaleko a rozpletla cop.
Ve vlasech měla malou bílou kopretinu. Neřekli jsme si nic.
Jen jsme tam byli. Já s malířskou paletou, ona s kyticí v náručí.
Třetí den mi přinesla květinu. Malou, skromnou, uvázanou jen provázkem. „Pro
štěstí,“ řekla tiše. A když odcházela, jemně se dotkla mého ramene. Bylo to tak
nenápadné, že bych si mohl myslet, že se mi to jen zdálo.
Začali jsme si povídat. O barvách. O vůních. O tom, jak voní mokrá země po dešti a
jaké je světlo brzy ráno, když ještě všechno spí. O věcech, které se dnes už málokdo
odvažuje vyslovit nahlas.

Jednou jsem ji poprosil, jestli mi může stát modelem.
Usmála se, přikývla, a bez řečí se posadila na lavičku mezi šeříky. Maloval jsem ji
dlouho. V očích měla klid a tichý smích. Neptala se, co z toho bude, ani jestli obraz
prodám. A já najednou věděl, že ten obraz nikomu neukážu. Byl jen náš.
Dny plynuly, léto vonělo bylinami a večery byly čím dál delší. Někdy jsme seděli na
trávě a mlčeli. Jindy mluvili do noci. Nepotřebovali jsme víc. Ani otázky, ani
odpovědi.

Jednoho dne její stánek zůstal prázdný. Zmizel stejně nenápadně, jako se objevil.
Nikdo nevěděl, kam odešla, ani jestli se vrátí. A já zůstal stát u své palety, s
prázdným plátnem a srdcem, které náhle ztěžklo.

Ale obraz mám dodnes. Její oči, slaměný klobouk, a v ruce malá kytice vázaná
provázkem. Občas ho vezmu s sebou, když jedu znovu malovat k zámku. Postavím
ho vedle stojanu, tam, kde jsme spolu sedávali.
A někdy… když je podvečer tichý a stromy nehlučně šeptají staré příběhy, mám
pocit, že ji znovu zahlédnu. Plátěná sukně, slaměný klobouk, a v očích pohled, který
stále říká víc, než by řekla slova.

Uběhly dva roky od chvíle, kdy zmizela.
Zámek se nezměnil. Lipová alej stála dál jako stráž, park voněl stejně, jen některé
dny byly prázdnější než jiné. Maloval jsem tu stále. Lidé se zastavovali, chválili,
kupovali… ale obraz s ní jsem nikdy nevystavil. Visel u mě doma, naproti oknu.
Každé ráno jsem se na něj podíval, jako by mi chtěl něco říct, ale pokaždé mlčel.
Byl konec června, když jsem se na Losiny zase vydal. Zdržel jsem se déle než
obvykle, několik dnů po sobě jsem chodil na své místo a maloval drobnosti starou
lavičku, detail kamenné balustrády, bělost fasády ve slunci. Byl to klid, který jsem
vítal. Uvnitř mě ale stále někde hlodalo to, co nebylo vysloveno, ani dokončeno.
Pátý den ráno jsem přišel jako obvykle. A tam, u zdi, kde kdysi býval stánek, ležela
malá kytice. Levandule a chrpy, svázané stejným provázkem jako tehdy. Srdce mi
vynechalo úder. Podíval jsem se kolem, ale nikdo tam nebyl. Jen stín stromu a
jemný vánek, který rozechvíval stonky květin.

Další den jsem si přinesl její portrét a postavil ho vedle sebe. Maloval jsem tiše,
soustředěně, jakoby pro někoho neviditelného, ale přítomného. A pak jsem ji uviděl.
Nestála u stánku. Seděla na lavičce. Plátěná sukně, slaměný klobouk, ve vlasech
opět kopretina.

Dívala se na mě, jako by žádný čas neuplynul. V očích neměla překvapení, jen tiché
poznání. Pomalu jsem vstal a šel k ní. Srdce mi tlouklo, ale nohy mě nesly klidně,
jako by celé tělo vědělo, že tohle je správně.
„Věděl jsem, že se vrátíš,“ řekl jsem tiše.
„Já taky,“ usmála se, a ten úsměv mě vrátil na všechny ty dny, kdy jsme spolu
mlčeli mezi šeříky.
„Kam jsi odešla?“ zeptal jsem se, i když jsem to vlastně vědět nepotřeboval.
„Někam, kde bylo potřeba být. Ale věděla jsem, že tu zůstaneš. Že na mě počkáš, tak
jako ty stromy.“

Sedli jsme si vedle sebe. Dlouho jsme nemluvili. Měla s sebou košík, vytáhla z něj
malou nádobku s bylinkovým čajem a krajíc domácího chleba s máslem a medem.
Podala mi půlku a já přijal, aniž bych se ptal. Bylo to obyčejné. A právě tím krásné.
Ten den jsem ji znovu maloval. Tentokrát ne jako zjevení, ale jako člověka, který se
vrátil. Už ne jako tajemství, ale jako přítomnost. A když jsem dokončil poslední tah
štětcem, naklonila se ke mně a řekla: „Můžu tentokrát zůstat déle.“
A já věděl, že nemusím nic říkat. Jen být. S ní. Tam, kde všechno voní květinami a
čas se pohybuje jinak než jinde.

Podzim se mění v zimu, listí už dávno odvál vítr. Maluji méně, ale stále chodím do
parku. Stojím na stejném místě jako tehdy. Někdy čekám, že ji znovu zahlédnu mezi
stromy, s košíkem květin, jak mi jde naproti. Ale ona nepřichází.
Začal jsem se vyptávat. Staré paní, co prodává koláče u brány, mladíka z pokladny,
co tam léta pracuje. Nikdo si na květinářku nepamatuje. Nikdo ji neviděl.

A tehdy mi to došlo.
Možná tam nikdy nebyla. Možná se opravdu zrodila jen v mých představách mezi
tahy štětce, v letním světle, mezi šeříky a vůní levandule. Jako by si mě moje vlastní
duše chtěla vyzkoušet, zda jsem ještě schopen cítit, čekat, snít.
Já byl.
To je na tom to nejkrásnější.
Že malíř, básník, spisovatel… že ten, kdo tvoří, si může vymyslet člověka. Může mu
dát tvář, hlas, příběh. A ten člověk pak začne žít v obraze, v myšlence, v tichém
večeru pod stromy.
Květinářka zmizela, ale zůstala.
V obraze, který mám stále schovaný pod plátnem v ateliéru. Když ho otevřu, vrací
se. Stojí tam, jak si ji pamatuji slaměný klobouk, plátěná sukně, oči, které víc
poslouchají než mluví.
A i když roky běží a já stárnu, ona je pořád stejná. Usměvavá, lehká, klidná.
Možná se nikdy nestala.
A přesto je tím nejskutečnějším, co jsem kdy namaloval.