Sekerníci

Zajímavosti z historie Chodska

Historickým vývojem a postupnou ztrátou privilegií se z někdejších udatných chodských bojovníků nakonec stal prostý selský lid. Kromě sedláků a podruhů se mezi Chody našla také spousta zručných řemeslníků. Z těch nejznámějších a na vesnici nejvíce žádaných profesí připomeňme alespoň cajkáře, kalounkáře, platnéře, jircháře, caletníky, vochláře cvočkáře, drnomistry, klokočníky, pazderníky, okřináře, plavajzníky, špulíře, nunváře, flusaře nebo čamrdáře. V jednom oboru ale dosáhli Chodové opravdového mistrovství. Tím bylo sekernictví. Název řemesla je odvozen od hlavního jimi používaného nástroje, kterým byla sekera. Ne snad proto, že by sekery vyráběli, a nebo dokonce s jejich pomocí loupili. Jejich hlavní činností bylo zhotovování dřevěných mlýnských kol a dalšího technologického vybavení mlýnů. Vedle německého názvu Kötten nebo Urbarleute se v sousedním Bavorsku užívalo pro Chody i označení die alten Hacker, znamenající v překladu staří sekerníci. Svědčí to o chodské sekernické dovednosti, obdivované i v cizině. S nadsázkou se dá říci, že chodští sekerníci jako krajánci putovali za prací od mlýna k mlýnu snad po celé Evropě. Dokázali totiž stavět nejen vodní kola, ale i větrné mlýny holandského nebo slezského typu. A těch bylo v 19. století v Čechách a na Moravě nespočet. S výjimkou Chodska. Chodové zřejmě před nepředvídatelnými západními větry dávali přednost mnohem spolehlivější domácí vodě.

Jedním z nejznámějších chodských sekerníků je bezesporu Jakub Váchal, který se vyučil u sekernického mistra Jana Tauera z Klenčí. Jako učeň pomáhal svému mistrovi při obnově malostranských Sovových mlýnů po velkém požáru v roce 1867. Váchalův výuční list se sice nedochoval, ale někteří historici předpokládají, že ho obdržel někdy okolo roku 1870. Po úspěšném složení tovaryšské zkoušky se vydal, jak bylo tehdy zvykem, na zkušenou do světa. Přes mlýny podél Labe putoval od saského Bad Schandau až do Hamburku. Nějaký čas sbíral zkušenosti se stavbou větrných mlýnů v nizozemském Maastrichtu. Po návratu působil po celém území rakousko-uherského mocnářství. Nejvíce žádanými byly jeho habáni, velká mlýnská kola na horní vodu. Postavil například i kolo na Čertovce v Praze na Malé Straně. Později v Domažlicích založil firmu s názvem Váchalova první chodská sekyrárna s.r.o., ve které byl po dlouhou dobu jediným zaměstnancem.

Roku 1766 panovník Josef II. prohlásil bývalou císařskou honitbu, rozkládající se ve 2. vídeňském okrese poblíž náměstí Praterstern, za veřejně přístupný prostor a povolil tam zřídit kavárny, stánky s občerstvením a kuželník. To byl počátek vzniku vídeňského zábavního parku Prátru (Wurstelprater). Německé jméno pochází od tehdy populární komické postavy lidového divadla Hanswursta. Jeho českou loutkovou obdobou je Kopeckého Kašpárek. U příležitosti 50. výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn bylo rozhodnuto postavit v Prátru Obřího kolo (Riesenrad). Po vítězství ve výběrovém řízení v roce 1897 byla Váchalově firmě svěřena realizace jednoho ze symbolů dnešní Vídně a současně nejstarší atrakce svého druhu na světě. Váchal nechal za tímto účelem v okolí Vídně pokácet dva hektary dubového lesa a se svými pomocníky a čerstvě nabroušenou sekerou se okamžitě pustil do díla. Vídeňáci přijali jeho kolo s nadšením. Ovšem na domácí půdě s ním sklidil značnou kritiku. Moravští vinaři se například dožadovali u císařské dvorní rady jeho zbourání, neboť jim prý na jejich nedaleké vinice obrovské kolo neustále žene od Dunaje dešťová mračna. Radikální vlastenci z Národní strany svobodomyslné, rakouskými úřady posměšně nazývaní mladočeši, naopak plánovali postavení ještě většího kola v pražské Stromovce. Váchalovu jinak skvělou profesionální karieru později kalila skutečnost, že dokázal zaseknout sekeru snad v každé chodské hospodě.
Dodnes není jisté, ve které k tomu došlo naposledy. Muzeum Chodska je tak ochuzeno o jeden z velice zajímavých exponátů.