Šalináři – vzpomínky na brněnské tramvaje a práci průvodčích

tak se v Brně nazývají zaměstnanci MHD, tedy tramvajáci. Dnes to jsou pouze řidiči, ale dříve to bývali i průvodčí, v každém voze jeden. Ten v motorovém voze byl i vlakvedoucí. Mimo prodeje jízdenek průvodčí dohlíželi na bezpečnost při vystupování a nastupování cestujících a na zastávkách vlak odbavovali. Nejdříve ohlásil odjezd průvodčí vlečného vozu a potom i ten motorového, vlakvedoucí. Teprve potom mohl řidič vyjet na trať. Ohlášení se dělo buď zapískáním na píšťalku, zvoláním „odjezd“, za války „Abfahrt“, anebo zazvoněním na zvonek u řidiče, který byl obsluhován koženým řemenem u stropu, který procházel podélně celým vozem.

Na samém počátku roku 1960 městský dopravní podnik inzeroval brigádnickou práci pro studenty jako průvodčí. S kamarádem Zdeňkem jsme si řekli, že to zkusíme, jen tak z hecu. K našemu překvapení nás přijali. Nejdříve jsme prodělali týdenní kurz, kde jsme se učili jak dopravní linky, tak i jejich zastávky a třešnička na dortu byl výcvik jízdy tramvají jako řidič. To bylo jako pojistka, kdyby řidič byl jízdy neschopný, aby měl kdo s takto postiženou šalinou odjet.

Tehdejší motorové vozy byly převážně staré s otevřenými plošinami, ve kterých řidič stál a ovládal 2 hlavní otočné páky.

🎥 Historická tramvaj

Ta menší, vlevo, ovládala kontrolér, tedy rychlost jízdy anebo brzdění elektrodynamickou brzdou, a velkou, pravou, ovládal mechanické brzdy, které byly jen symbolické k přibrzďování a parkování. Navíc vpravo byla páka, která otevírala a zavírala sypání písku, když koleje klouzaly, a vlevo malá otočná páka, která sloužila k volbě směru jízdy, buď dopředu, anebo vzad.

Zde je popis pracoviště řidiče stažený z internetu:

Hlavní charakteristiky pracoviště řidiče:

Otevřený prostor: Řidičovo stanoviště nebylo od salónu pro cestující odděleno žádnou pevnou stěnou ani dveřmi, což znamenalo, že v zimě byl řidič vystaven chladu.

Provedení: Protože šlo o obousměrné vozy, bylo stanoviště na obou koncích vozu, přičemž neobsazený pult na druhé straně zůstával přístupný.

Řízení vestoje: V těchto tramvajích se zpočátku řídilo výhradně vestoje. Až při pozdějších modernizacích v průběhu desetiletí provozu začala být montována sklopná sedačka pro řidiče.

Ovládací prvky:

Jízdní řadič: Hlavním ovládacím prvkem byl velký ruční kontrolér (klika) po levé ruce řidiče, kterým se volily jízdní stupně a elektrodynamická brzda.

Brzdy: Kromě elektrodynamické brzdy byl k dispozici ruční vřetenový systém pro mechanickou (parkovací) brzdu s typickým velkým kolem (volantem) napravo, případně pedál pro kolejnicovou brzdu.

Komfort: Na čelním skle byl pouze jednoduchý mechanický (později elektrický) stěrač a clona proti slunci. Vzhledem k celodřevěné konstrukci a jednoduchým sklům šlo o fyzicky velmi náročnou práci.

Nebylo jednoduché se rozjet; bylo potřeba vystihnout moment, kdy byla dostatečně uvolněna mechanická brzda při zařazení nejpomalejšího stupně rychlosti. To se nám, začátečníkům, pokaždé nepodařilo a šalina pak jela přískoky vpřed. Po čase jsme to zvládli a byli na toto umění náležitě hrdí. Na odkazu je kratičké video, jak jízda takovou šalinou vypadala.

🎥 Letní jízdy historickou tramvají lákají Brňany i turisty

Po absolvování kurzu jsme vyfasovali šalinářské čepice a malou brašnu, která se nosila přes rameno, s kleštěmi na štípání jízdenek, píšťalku na odbavování vlaku a počáteční bloky jízdenek. Do služby se nastupovalo buď v určenou dobu na určené stanici, kdy se průvodčí střídali na konci směny, anebo brzy ráno přímo z vozovny. Já měl vozovnu v Husovicích nedaleko. Po směně se šlo do účtárny, kde jsme vyúčtovali tržbu a za utržené peníze kupovali bloky jízdenek na další den.

Nejzajímavější bývaly graveyard shifts – noční směny, kdy cestující převážně tvořili buď ochmelkové, anebo šlapky. Ty, když poznaly, že jsme ochotní naslouchat, bývaly obvykle dost sdílné a svěřovaly se se vším možným, až jsme se při tom červenali. To nejzajímavější a také nejcennější jsme se dozvídali od těch zkušených s aspoň desetiletou praxí. Byla to škola života. Tehdy jsme ještě netušili, že prázdninová brigáda se nám protáhne na 2 roky. Tedy asi takto. Přes den škola a v noci a o víkendech jsme jezdili. Někdy se stalo, že se noční služba ráno protáhla a ve voze jsem potkával nejen spolužáky, ale i učitele.

Koncem našeho brigádničení se pozvolna místa průvodčích rušila, zavádělo se prodávání jízdenek řidičem v tehdy nových tramvajích T2.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.