S Italem na rybách

Trávení dovolené u přátel v cizině se může mnohým na první pohled jevit jako velice lákavé a u někoho dokonce vzbuzovat závist. Zvláště pokud se ona destinace jmenuje Saint-Tropez. Z vlastní zkušenosti však vím, že se v té zdánlivé idylce může ledacos nepříjemně zvrtnout dřív, než se nadějete. Tak například já jsem se dostal do život ohrožující situace během pokusu o celkem banální zábavu zvanou rybolov.

Jako už poněkolikáté, trávili jsme s manželkou dovolenou v rodině našeho francouzského přítele Pierra na pobřeží Středozemního moře. Bohužel zrovna v tu dobu k nim nečekaně na návštěvu přijela i Pierrova sestra s manželem, což se záhy ukázalo poněkud nešťastné. To, že Pierre nemá svého švagra zrovna moc v lásce, jsme vytušili hned na začátku. Nedokážu posoudit, zda to bylo jen proto, že to byl Ital. Popravdě řečeno, i mně se zdál poněkud hlučný. V zájmu klidu v rodině se nicméně Pierre musel vyrovnat s jeho neustálou hyperaktivitou.

Jako bývalý námořní kapitán ve výslužbě provozoval Pierre v Saint-Tropez jakousi autoškolu, jejíž úspěšní absolventi získávali oprávnění k řízení motorového člunu. Dokonce se mi chlubil, že jeho žákyní byla i slavná Brigitte Bardot. Aby sebe a nás alespoň na nějaký čas zbavil přítomnosti svého švagra, navrhl nám výlet na moře pod záminkou rybolovu. Moje žena, na rozdíl ode mě, tuto kratochvíli taktně, ale hlavně velice prozíravě, odmítla. Ital k Pierrově těžce skrývané nelibosti okamžitě prohlásil, že jede také.

Po ránu jsme v přístavu nastoupili do Pierrova malého motorového člunu s velkým nápisem École a vyrazili na volné moře. Zatímco Pierre řídil, Ital a já jsme měli za úkol každý na jednom boku lodi táhnout ve vodě několik metrů dlouhé šňůry, ne nepodobné prádelním, na jejichž koncích byly připevněny návazce z vlasce s háčky a červenými fáborky. Brázdili jsme mořskou pláň a pátrali po ptácích kroužících nad místy, kde se pod hladinou skrývají hejnka ryb. Jednou však vzal Pierre zatáčku příliš ostře, takže se nám šňůry vzájemně propletly. Vypnul motor a já s Italem jsme se jali naše rybářské náčiní rozmotávat. Pohupování člunu po chvíli způsobilo, že se mi začalo dělat nevolno. Zvedl jsem hlavu od té titěrné práce a uviděl jsem, jak Ital, nahnutý přes bok lodi, zvrací do moře. Pierre se na mě obrátil a s pohrdavým úšklebkem prohlásil něco jako: „No jó, Ital“. Nevím, zda jsem si to vyložil správně, ale bylo mi hned jasné, že v žádném případě nesmím svého přítele zklamat. Na poslední chvíli jsem spolkl snídani, kterou mi můj žaludek vytlačil zpátky do úst. To samé se mi podařilo úspěšně zopakovat ještě několikrát. Bylo mé velké štěstí, že se náš kapitán, pobouřený Italovým potupným chováním, rozhodl rybářskou výpravu předčasně ukončit a vrátit se domů.

Když po návratu manželka spatřila můj obličej, na němž se střídaly barvy z italské trikolóry, přesněji řečeno zelená a bílá, začala se vyděšeně vyptávat, co se mi stalo. Bez dlouhého vysvětlování jsem ji poslal pro láhev, kterou jsem měl schovanou v kufru. Pro jistotu si ji beru s sebou na cesty místo lékárničky. Dodnes jsem přesvědčený, že mi ta whisky tenkrát zachránila život.