*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Rokůsek a vodník

Jednou z mála možností, kde se lidé od pradávna mohli sejít, popovídat si, pobavit se a třeba i urovnat staré spory, byla vesnická tancovačka. Nebyla to pouze příležitost k tanci a zpěvu. Hospodáři si tu mezi sebou domlouvali obchody, vyměňovali nejnovější zprávy o úrodě, cenách dobytka či o životě v sousedních vesnicích. Mladí i staří se seznamovali s přespolními, vznikala nová přátelství, námluvy, a občas i budoucí manželství.

Ale nebyli všichni, kdo k muzice přicházeli s čistými úmysly. Někteří, jako mladý Rokůsek, hledali spíše příležitost k pití, k výstřednostem a někdy i ke rvačce. Rokůsek byl známý po širokém okolí ne snad pro svou statečnost, ani pro rozum, ale spíše pro svoji bujarou povahu a sklon poprat se s kdekým, jakmile vypil pár korbelů piva.

Jednoho dne se vypravil do nedalekých Hracholusk, kde se právě konala velká muzika. Vesnice byla plná smíchu, hudby a veselí. V hospodě to vřelo, harmonikář hrál, až se mu potily prsty a tanečníci vířili po prknech s takovou silou, až z nich občas odlétaly třísky.

Rokůsek se chopil příležitosti. Do půlnoci vypil, co se do něj vešlo, pobavil se, vyprovokoval několik hádek a jednu menší pranici, při níž dostal i jednu dobře mířenou přes hubu. Po půlnoci však přetáhl strunu a byl nemilosrdně vyhozen na ulici, kde ho přivítal chladný noční vzduch.

Nezbylo mu nic jiného, než se pěšky vydat polní cestou zpátky do své vesnice. Zpočátku kráčel vesele, hlasitě si pobrukoval odrhovačky a sem tam si i poskočil. Ale jak metry ubíhaly, únava a alkohol na něj těžce doléhaly. Nohy ho bolely, hlava se mu motala a víčka se mu klížila.

Když sestupoval ke stráním u řeky, zpozoroval na pastvině zvláštní zjevení u břehu, kde pod zářícími hvězdami, stála bílá kobyla a pila vodu. Její srst se ve světle měsíce stříbřitě leskla, hříva jí splývala jako závoj a každý její pohyb byl jako z pohádky.

Rokůska napadlo, že by ji mohl chytit a svézt se na ní domů.
Znělo to jako skvělý nápad. Bez váhání se k ní potichu přiblížil, aniž by si v opilosti uvědomil, jak neobvyklé je vidět samotnou bílou kobylu v noci na pastvině. Rychlým pohybem naskočil na její hřbet.

V ten okamžik se kobyla prudce rozběhla. Její krok byl lehký a zároveň hrozivě silný. Udělala s Rokůskem široký oblouk kolem pastviny, a jak běžela, její tělo se začalo měnit, rostla, mohutněla, a z očí jí začalo zářit děsivé světlo.
Rokůsek, který zprvu křičel nadšením, brzy oněměl hrůzou. Kobyla nezpomalovala. Právě naopak zamířila přímo do rozvodněné řeky. Voda kolem ní stříkala a temná hladina se rozevírala jako hladová tlama.

Jakmile ucítil, že je mu voda až u pasu, Rokůska přemohla panika. V tu chvíli pochopil strašlivou pravdu: to nebyla obyčejná kobyla, ale hastrman, zlý vodní duch, který si pro něj přišel.

Strach mu sevřel hrdlo a v posledním zoufalém pokusu začal křičet jméno svého patrona: „Svatý Václave, oroduj za mne!“ znělo nocí.

Po těchto slovech se bělouš vzepjal, strašlivě zařehtal, shodil Rokůska ze hřbetu a zmizel v temné hlubině řeky, aniž by po něm zůstala jediná stopa.

Rokůsek, celý promočený, třesoucí se zimou i hrůzou, vylezl na břeh a postavil se na třesoucí se nohy. Potácel se zpátky k domovu, kde se konečně zhroutil za dveřmi chalupy.

Od té osudné noci se Rokůsek změnil. K muzikám se sice stále vydával, ale nikdy už se neopíjel do němoty. Z každé zábavy odcházel střízlivý a včas. A polní cestě kolem řeky, kde potkal bílou kobylu, se vyhýbal obloukem. Nikdy už tam nevkročil a nikdy nezapomněl, jakou cenu mohla mít jedna nerozvážná jízda.