Pytláci

Zajímavosti z historie Chodska

Řada renomovaných autorů etnografických studií uvádí, že se chodský kroj začal do dnešní podoby vyvíjet až od poloviny 19. století. O tom, jak se například Chodové oblékali v dávných dobách, kdy z území dnešního Polska ještě coby slovanský kmen Domažliců přesídlili do Čech, se nezmiňují vůbec, anebo jen okrajově. Když kníže Břetislav I. v roce 1039 přijímal Domažlice do svých služeb, byl okouzlen nejen jejich bojovým uměním, ale také originálními válečnými strategiemi, z nich nejpropracovanější se mu jevil taktický ústup, někdy se měnící v úprk, řídící se dodnes platnou vojenskou poučkou: “Kdo uteče, ten vyhraje”. Z několika ojedinělých archeologických nálezů hrobů chodských bojovníků z té doby se dozvídáme, jak asi vypadala jejich zbroj a oblečení. Tvořila ji přilbice svatováclavského typu, drátěná košile, zvaná osníř, sahající pod kolena, jelenicové spodky a vlněný plášť. Dále pak dřevěný kruhový štít potažený surovou zubří kůží, dlouhé kopí, reflexní neboli zvratný luk a válečná sekera. Kroužková zbroj se vyráběla kovářsky a její výrobci se v Čechách nazývali brníři. Zašlou slávu tehdejších kovářů-brnířů připomíná dodnes název vsi Brnířova nedaleko Kdyně. Postupem času začali Chodové drátěnou košili zkracovat, až ji nakonec zcela odložili. Ukázalo se, že v podmínkách vlhkého lesního prostředí Královského hvozdu je náchylná ke korozi, v noci nepříjemně studí, v zimě se na ní tvoří námraza a za bouře přitahuje blesky. Letní palčivé slunce může jejímu nositeli dokonce způsobit popáleniny. Válečná sekera se postupně vyvinula v proslavený chodský čakan.

Zbývá podotknout, že Chodové byli od nepaměti zapřisáhlými pěšáky a nějakého kavaleristu byste v jejich řadách tudíž hledali marně. Vojíni plzeňského 35. pěšího regimentu byli rekrutováni výhradně z Chodska. V roce 1346 v bitvě u Kresčaku, kam chodští bojovníci doprovázeli svého krále Jana Lucemburského, se zcela výjimečně ocitli Chodové na straně poražených. Přesto tam získané zkušenosti dokázali využít k technickému zdokonalení svých vlastních luků. Po anglickém vzoru výrazně prodloužili lučiště až na 82 palců, to znamená přibližně dva metry, a k jeho výrobě začali používat namísto jasanového dřeva dřevo tisové. Následkem toho dříve četné tisové háje na několik století z chodské přírody zcela vymizely. Historické prameny dokládají, že věhlasní chodští lučištníci byli různými stranami najímáni ke každé významnější středověké bitvě. Od počátku 16. století však začali luky z evropských bojišť vytlačovat palné zbraně. Chodové jako jedni z prvních v Čechách začali používat arkebuzy s doutnákovým zámkem. Pro výrobu luntů se výborně hodila hubka z choroše (troudnatec kopytovitý), hojně rostoucího v lesích okolo Čerchova. Jisté komplikace přinesl chodským střelcům vynález křesadlového zámku. Vhodné křesací křemeny se totiž na Chodsku ani jinde v Čechách nevyskytují, a tak se muselo pro kvalitní pazourky chodit až do dolů v belgickém Obourgu. Málokdo ví, že dodnes používaný obecný výraz pro pušku flinta pochází z anglického názvu pazourku flint (německy der Flintstein).

Po neslavném konci slavné chodské rebelie na samém konci 17. století, byly Chodům na příkaz Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu veškeré zbraně zkonfiskovány. Některé se jim přece jen podařilo před vrchností ukrýt. Po několikasetleté úspěšné militantní minulosti se Chodové proměnili v prosté sedláky. Ti se ale se ztrátou svých někdejších privilegií nehodlali smířit. Nejvíce je trápil zákaz v okolních lesích a na polích svobodně lovit. Pro ukojení své vrozené lovecké vášně jim nezbývalo než se uchýlit k pytláctví. A právě mistrovské zacházení se střelnými zbraněmi se jim k tomuto účelu náramně hodilo. Kdo by neznal staré chodské pytlácké pořekadlo: “Lesy jsou hluboký a četníci daleko”.

Pytláctví bývalo ze strany vrchnosti tvrdě postihováno, někdy dokonce padaly i tresty hrdelní. To však Chody, přesvědčené o své pravdě, nemohlo odradit. Z někdejších udatných válečníků se stali ještě udatnější pytláci. Na jejich lovecké umění doplatil dočasným vyhubením nejeden šumavský živočišný druh. Namátkou uveďme třeba vlky, medvědy, rysy, bobry nebo jeleny. Pytláci patřili ve vesnické hierarchii mezi respektované osobnosti a jejich řemeslo se dědilo z generace na generaci. Na vážnosti jim dodával hlavně počet a výše obdržených trestů.

Velitel c.k. Bezirksgendarmeriekomanda v Domažlicích plukovník Karl Brückner dne 6. července roku 1895 svým nadřízeným hlásil, že podle jeho odhadu se mezi Chody nachází přibližně 1531 kusů nelegálně držených dlouhých střelných zbraní, z nichž je převážná většina původně vojenských ručnic, upravených k loveckým účelům. Upilované hlavně těchto pušek měli sice do jisté míry vliv na přesnost střelby, zato se však daly daleko snadněji ukrýt pod chodské kabáty. Po první světové válce se jejich počet odhadoval již na několik tisíc. Capartický fořt Leopold Bozděch ve svých pamětech zmiňuje, jak vyhlášený pytlák Jakub Kořán z Draženova mezi léty 1919 až 1938 používal k lovu zajíců vodou chlazený kulomet Maxim, vzor Tokarev 1910, který si přivezl jako trofejní zbraň z ruské fronty. Střílel pochopitelně brokovými náboji, které si sám plnil sekaným olovem. V archivu Státní bezpečnosti se nachází protokol, ve kterém je uvedeno, že součástky stejného kulometu byly nalezeny roztroušené po minovém poli nedaleko Folmavy, kde se skupina odbojářů s krycím názvem Psohlavci pokoušela v roce 1951 prostřílet do Západního Německa.

Chodští pytláci se v minulosti jevili prostému venkovskému lidu jako neohrožení bojovníci proti sociální nespravedlnosti a národnostnímu útlaku ze strany převážně německy hovořící aristokracie. Nezřídka je oslavovali i četní vlastenecky smýšlející umělci. Tak
například spisovatel Jan Vrba v jednom ze svých románů s neskrývaným obdivem barvitě líčí osudy chodského pytláckého rodu Markytánů. Korunu všemu nasadila Magdalena Dobromila Rettigová vydáním chodské pytlácké kuchařky Das Chodenwilderer Kochbuch. Režisér Martin Frič natočil v roce 1944 film Prstýnek s pytláckou tématikou, inspirovaný životními osudy hraběte Stadiona. V roce 1949 se k tomuto tématu vrátil ve filmu Pytlákova schovanka. Pro postavu pytlačícího sedláka Buška v divadelní hře Naši furianti posloužil Ladislavu Stroupežnickému jako předloha známý pocinovický pytlák Matěj Sekadlo vulgo Kalčík. V poslední době jsou bohužel tito dřívější lidoví hrdinové opomíjeni a jejich dnešní následovníci kriminalizováni. Zbývá ještě zdůraznit, že ke kladení drátěných ok by se žádný poctivý chodský pytlák nikdy nesnížil.