Psí politika

Psi, stejně jako lidé, jsou tvorové společenští. Žijí v pospolitostech, kde platí řád právní, mravní
normy a hierarchie mocenského postavení i zodpovědnosti. My lidé si myslíme, že jsme bytosti
nejmoudřejší, já o tom ale silně pochybuji., to když se zamyslím nad společenským
uspořádáním psího státu.

Lidé si vymyslili a vyzkoušeli různá státní zřízení. Možná začali správně, jako psi, když
náčelníkem se stal ten nejschopnější z nich. To postavení mu dávalo jakousi moc, všelijaká
privilegia ale i zodpovědnost. Jenže někteří lidé baží po moci a výhodách více než jiní. Ti, když
moc dostanou tak obvykle neví, jak s ní nakládat. A tak si náčelník začal své výsadní postavení
zajišťovat, aby byl v čele i poté kdy už nepatřil mezi nejschopnější. Když svému společenství
vnutil pravidlo, že dalším náčelníkem bude jeho syn, cítil se bezpečnější. Lze snadno usoudit, že
z této tradice se vyvinul systém monarchie. Nejsem sice royalista, ale jakési přednosti tomuto
systému upřít nemohu. Tak kupříkladu to, že král je pro svoji roli připravován už od mládí a má
tudíž k vládnutí lepší kvalifikace než leckterý náhodně zvolený politik. A vskutku v dějinách
lidstva vyskytla se řada panovníků, kteří svoji říši povznesli a dbali na životní podmínky svých
poddaných. Takovému Karlu IV vděčíme za mnohé skvělé skutky, byl by ale dnes takový člověk
zvolen prezidentem. Však jen si připomeňme některé ty figury presidentské, které na hradě
seděli a odpověď se nabízí sama. Karel IV nebyl nepoctivý mravokárce ani marnivý ješita, byl to
král. Ten systém monarchie má ale jednu nešťastnou slabinu. I když měl královský pár několik
dětí, k vládnutí zemi nebyl vybrán ten nejschopnější z nich, předurčen byl prvorozený syn, byť
by to byl i přiblblík. A takové krále dějiny také znají. Tak u psů by se něco takového stát
nemohlo.

Jiným způsobem státního zřízení je diktatura. Chovám dojem, že tento systém mnohým lidem
vyhovuje. A je v tom i něco psího, potřeba následovat silného vůdce. Držet krok a hubu sice
není příjemné, je to však pohodlné. V diktátorském systému je člověk zbaven zodpovědnosti za
sebe i za obec, ale nemá problémy se svobodou, totiž nutnosti činit závažná rozhodnutí.
Diktátorské režimy však zpravidla končí neslavně. Je už v povaze diktátorů, že se opojí
nadměrnou mocí a zešílí. Ta bezuzdná moc ovlivní i jejich pochopy a ti se počnou chovat
zlotřile. A tak diktatura dříve či později končí věznicemi, plnými slušných a nevinných lidí, a
hospodářskou katastrofou. Ti u moci začnou stát rozkrádat, protože mohou. Pozdě potom
bych honit, pozdě litovat.

Lidé vymyslili také systém demokratický, kde má lid právo si své vůdce volit. Jenže kde je
záruka, že většina je moudřejší než menšina a do čela státu se dostanou skutečně ti
nejschopnější? A tak i v systému demokratickém stává se, že na vedoucí místa dostanou se
šašci, které by ani král u svého dvora nezaměstnal.

U psího národa by neobstál žádný z těchto systémů. Je v zájmu celé smečky, aby vůdcem byl
ten nejlepší, nejzkušenější, ne nezbytně největší rváč. Jakmile psí vůdce zestárne, začne ztrácet
moudrost, soudnost i sílu, do čela nastoupí jiný pes, který má potřebné kvality. Proto psi
nemusejí konat pravidelné volby, kde by se vařil guláš a vedly šalebné chvástavé proslovy.
Vedoucí postavení je určováno a zajišťováno samozřejmým respektem ke kvalitám patřičného
psího jedince. Ostatní psi mu bez váhání projevují úctu i oddanost. Ne, psi na svého předáka u
piva nenadávají, a to nejen proto, že pivo moc často nepijí. Ve smečce každý pes zná své
postavení, ví, kdo je a kde je jeho místo. A ten nejvlivnější pes svého postavení nezneužívá,
neboť si je vědom svého poslání i zodpovědnosti. Také ví, že jednou nastane čas, aby postoupil
svoji mocenskou pozici mladšímu kolegovi. I přes tuto mocenskou nerovnost panuje ve
smečce svornost a vzájemný respekt. Tak to vyžadují zájmy každého jedince i smečky jako
celku. Feny se starají o štěňátka, psi společně loví. Není mezi nimi bohatých ani chudých.

Smečka se stará i o své slabé a nemocné. Není psa, který by se pokusil voňavou kostí uplatit
vůdce smečky, ten by takové jednání ani nepřipustil. Na nejlepší kost má pochopitelně nárok
vůdce, přece on potřebuje být v nejlepší kondici. Rovnost mezi psy není, ta je snad možná jen u
některého hmyzu anebo v pošetilých lidských snech. V psí smečce existují různá privilegia, ta
jsou však vázána na potřeby té které funkce. Pes, který loví, má nárok na větší kus masa než
starý pes, který už jen tak dožívá. Ale i pro toho už nepotřebného psa nějaké zbytky se vždycky
najdou, nestává se, že by byl odložen do domova pro staré psy.

Další velkou předností psů je, že nesledují televizi, jsou totiž příliš inteligentní. na to, aby každý
večer čuměli na nějakou reality show. Raději se dívají na měsíc a prozpěvují své chorály.
Prožívají plně realitu života a televizní realita jim nic neříká.

Tento psí společenský systém zformoval jejich charakterové vlastnosti. Proto dovedou být i
oddanými společníky člověku, který se o ně stará. Mají přirozený respekt k autoritě i když
s lidmi se občas spletou. Moc jim to ale nevadí, neboť vědí, že přátelství a věrnost jsou mravní
hodnoty důležité i pro jejich osobní vývoj.

Psí systém není založen na nějaké vyspekulované ideologii, náboženství či filosofii, je
výsledkem přirozených potřeb života, je projevem zdravého psího rozumu. Kdyby se tomuhle
mohli lidé naučit od psů byl by na celé planetě život radostnější, veselejší a hlavně
spravedlivější.