Privilegia

Zajímavosti z historie Chodska

Od nepaměti poskytovali panovníci některým svým poddaným, ať skupinám či jednotlivcům, výsady, které je zvýhodňovaly oproti ostatním. Užívá se pro ně výraz privilegium pocházející z latinského lex privata. Obvykle byla privilegia udělována městům nebo klášterům. Jednalo se o právo várečné, hrdelní, právo pořádat trhy a podobně. Výsadní práva bývala také často udělována za zásluhy. To byl právě případ Chodů. Ti prokazovali svým panovníkům služby, spočívající hlavně v ostraze zemské hranice. První písemné privilegium udělil Chodům v roce 1325 Jan Lucemburský, to poslední získali v roce 1620 od krále Fridricha Falckého. V těchto takzvaných chodských majestátech byla Chodům mimo jiné zaručována stejná práva, jakých používalo královské město Domažlice. Chybou je domnívat se, že se tato privilegia vztahovala na celý současný chodský region. V minulosti byli totiž za Chody považováni pouze obyvatelé jedenácti historických chodských vesnic. Mimo písemné majestáty požívali Chodové celou řadu zvykových privilegií, která byla ovšem pro Chody v průběhu času z pochopitelných důvodů čím dál tím obtížněji uhájitelná. Chodové například nemuseli robotovat a naopak měli dovoleno v královských lesích lovit a těžit dřevo. Některá jejich stará zvyková práva se mohou z dnešního pohledu jevit až kuriózně. K jednomu takovému se váže velice zajímavá, dodnes na Chodsku tradovaná historka.

Na podzim roku 1334, podle některých historických pramenů dne 13. října, Palacký uvádí v půl desáté dopoledne, uspořádali Chodové v lesích okolo Čerchova na počest svého tehdejšího vladaře Jana Lucemburského jeho oblíbenou štvanici na jeleny. Lovu se zúčastnil také jeho syn Karel, v té době markrabě moravský, později nazývaný Otec vlasti. Na tomto místě je vhodné připomenout, že při podobné příležitosti již jako císař Karel IV. založil Karlovy Vary. Když se tehdy markrabě Karel skláněl nad jím složeným kapitálním jelenem, aby podle starého loveckého zvyku svému úlovku zelenou ratolestí vzdal čest, vyřítil se na něho z nedaleké houštiny obrovský medvěd, přilákaný zřejmě pachem čerstvé zvěřiny. Hrozící nebezpečí odvrátil od budoucího císaře Svaté říše římské mrákovský rychtář Matěj Halama, který duchapřítomně vypustil tak mocný pšouk, že se medvěd obrátil a dal na útěk, za kterýžto odvážný čin se mu dostalo od obou Lucemburků osobní pochvaly. Zlí jazykové sice později tvrdili, že se Halama v tu chvíli polekal ještě více než o malinko později medvěd, a tudíž k ohlušující flatulenci došlo u rychtáře jaksi samovolně. Ať už tomu bylo jakkoli, pravdou zůstává, že Chodové od té doby užívali práva na veřejnosti svobodně vypouštět větry, a to i v přítomnosti vladaře a jeho doprovodu.

Alois Jirásek připomíná, že chodského privilegia hojně využil na plzeňském popravišti v roce 1695 i Jan Sladký, řečený Kozina. Podle Jiráska k smrti odsouzený Kozina navzdory své momentální tíživé životní situaci, na což on prý v tu chvíli řečeno slovy očitých svědků prděl, sebevědomě vyzval Lomikara na Boží soud, kde po roce se svojí žalobou překvapivě uspěl. Před nějakými sto lety se této zvláštní výsady Chodové sami zřekli z popudu ceremoniáře prezidenta T. G. Masaryka Jiřího Gutha-Jarkovského, který považoval takové chování za společensky naprosto nepřijatelné. Nikoho asi nepřekvapí, že se jedná o jediné privilegium, kterého se Chodové vzdali dobrovolně.

Dnešní moderní medicína v souladu s míněním starých chodských lidových léčitelů ovšem přiznává, že zadržování větrů může být lidskému zdraví škodlivé. Každý zkušenější internista vám potvrdí, že ticho v břišní dutině pacienta se pro ošetřujícího lékaře jeví zlověstným. Tvorba plynů je naopak znamením správné funkce zažívacího traktu. Je snad zbytečné připomínat, že Chodové vždy dbali o své zdraví.