Přehnaná sebejistota jako past vlastního úsudku

Už více než padesát let manželka čas od času vznáší pochybnosti o mém duševním zdraví. Z opatrnosti se jí neodvažuji oponovat, i když s jejím názorem vnitřně nesouhlasím. Ani nevím, proč mě před nedávnem napadlo pokusit se zjistit, zda moje žena opravdu není daleko od pravdy, když občas prohlásí, že takového blba, jako jsem já, v životě neviděla. Domnívám se, že nejkratší cesta k vytvoření vlastního obrazu o sobě vede přes sebepoznání. V životě totiž nemůže být nikdy pozdě co možná nejlépe poznat sám sebe. Bohužel na to jen pohled do zrcadla nestačí. Nejlépe je obrátit se na nějakého psychologa. Žádného však neznám, protože jsem ho podle mého mínění dosud nepotřeboval. Nezbylo mi nic jiného než hledat radu v odborné literatuře. První, co mě zaskočilo, bylo tvrzení psychologů, že přehnaná sebejistota může být jedním z příznaků nižší schopnosti kritického myšlení. Neznamená to samozřejmě, že každý sebevědomý člověk je málo inteligentní. Zdravé sebevědomí je naopak důležité. Problém nastává ve chvíli, kdy člověk věří, že se nemůže mýlit, a svou jistotu považuje za důkaz vlastní pravdy.

Podle odborníků ne každý člověk s nižší inteligencí působí na první pohled hloupě. Naopak. Někteří dokážou mluvit velmi sebevědomě, působí dominantně a v běžné konverzaci si člověk ničeho zvláštního ani nevšimne. Psychologické výzkumy ukazují, že některé vzorce uvažování se častěji objevují u lidí, kteří přeceňují své schopnosti nebo mají menší schopnost kriticky hodnotit vlastní úsudek. Přitom nejde jen o IQ testy nebo školní známky. Inteligence totiž není jen množství znalostí. Souvisí také s tím, jak člověk přemýšlí, jak reaguje na nové informace nebo jak zvládá vlastní emoce.

Možná znáte ve svém okolí někoho, kdo má názor úplně na všechno. Nikdy nezaváhá, nikdy nepřipustí, že by se mohl mýlit. A když je usvědčen z omylu, okamžitě začne hledat výmluvy, překrucovat argumenty nebo útočit na druhé. Tento jev bývá spojován s takzvaným Dunning-Krugerovým efektem. Lidé s menšími znalostmi totiž často nedokážou správně odhadnout vlastní schopnosti, a proto se paradoxně přeceňují. Naopak ti, kteří vědí více, si mnohem lépe uvědomují složitost problémů i hranice vlastních znalostí. Častým projevem bývá také odmítání zpětné vazby. Jakmile jsou někým upozorněni na chybu, nevnímají to jako příležitost něco se naučit, ale jako útok na svou osobu. Místo argumentů nastupují emoce. Přiznat omyl totiž vyžaduje určitou dávku pokory, která je mnohdy těžší než sebevědomé, někdy až chorobné trvání na vlastní pravdě.

Problémem často bývá černobílé vidění světa. Pro některé lidi existují jen dvě možnosti – dobře nebo špatně, pravda nebo lež, náš nebo cizí. Jakmile je problém složitější, ztrácejí trpělivost. Je to označováno jako kognitivní rigidita. Člověk nedokáže pracovat s nejistotou, odstíny ani složitějšími souvislostmi. Přitom právě schopnost připustit, že jeden problém může mít více řešení a že pravda nemusí být vždy jednoznačná, patří mezi projevy zralého myšlení. Svět je totiž mnohem komplikovanější, než se zdá na sociálních sítích nebo v internetových slovních přestřelkách. Jednoduchá vysvětlení složitých problémů bývají lákavá právě proto, že šetří přemýšlení.

Nejvíce mě překvapilo, že řada psychologických výzkumů ukazuje souvislost mezi inteligencí, mentální flexibilitou a zvídavostí. Lidé s vyšší mentální flexibilitou mají přirozenou potřebu objevovat, klást otázky a zpochybňovat třeba i vlastní názory. Uvědomují si, že každá nová odpověď otevírá další otázky a že skutečné poznání člověka činí spíše skromnějším než sebejistějším. Možná právě tady se láme rozdíl mezi moudrostí a pouhou jistotou. Sebejistý člověk bývá přesvědčen, že už odpovědi zná. Moudrý ví, že jich ještě mnoho nezná. A možná právě proto více naslouchá, méně soudí a častěji pochybuje.

Chápu, že přiznat se veřejně, v čem se člověk poznává, není vůbec snadné. Mnohem jednodušší je nacházet tyto vlastnosti u druhých. Jenže sebepoznání nezačíná pohledem na cizí chyby, ale ochotou připustit si ty vlastní. A tak si každý z nás může v tichosti položit otázku: Kdy jsem naposledy změnil názor, protože mě přesvědčily lepší argumenty? Pokud si na takovou chvíli nevzpomínám, možná není problém v těch druhých, ale v mé vlastní přehnané sebejistotě.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.