Ilustrace dvou lidských profilů rozdělených světlem a temnotou, symbolizující rozdíl mezi pravdou a lží.

Právo na názor a nebezpečí lži: kam až vede svoboda slova?

 

Poslední dobou se o tom hodně mluví i píše. Někteří říkají tak, jiní zase opak. Kdo má tedy pravdu? Vskutku těžko pověděti. O to, aby každý mohl svobodně vyjádřit svůj názor, usilují zejména zastánci svobody slova. Rád bych k nim patřil, kdyby… Ano, kdyby zde nebyly případy, které budí značné rozpaky.

Kde končí názor a začíná manipulace

Tak kupříkladu často diskutovaný případ učitelky Martiny Bednářové z jedné pražské základní školy. Ta v hodině češtiny při psaní slohové práce vyprávěla školákům, že se v Kyjevě nic zvláštního neděje. „Mně včera zrovna, já jsem to tedy smazala, shodou okolností došel obrázek současného Kyjeva. Jako nic se tam neděje,“ říkala češtinářka. Jakmile školáci argumentovali, že viděli ve zprávách, že Kyjev hoří, zeptala se jich, zda myslí zprávy České televize, a pak jim začala vysvětlovat, že si informace musejí hledat ve více zdrojích. „ČT 1 patří do skupiny médií, které jsou vázány na miliardáře Sorose.“

A těch nepravd bylo mnohem více. Mimo jiné prohlásila: „Ti Rusové byli v té oblasti Doněcka a Luhanska zabíjeni, likvidováni jenom proto, že to byli Rusové. A byli likvidováni vlastně opravdu ukrajinskými nacistickými skupinami tak, že se zatloukly dveře do baráku, ten barák se zapálil, stáhli se ti lidé zaživa z kůže, vraždily se děti. (…) Putin na to trvale upozorňoval.“

Za zmínku stojí, že v první lavici seděla nová žačka. Bednářová ruskou agresi zlehčovala v okamžiku, kdy v první lavici seděla uprchlice z Ukrajiny. I ti mladí školáci pochopili, že jim soudružka učitelka neříká pravdu, proto její výklad natočili.

Když si tu nahrávku poslechla ředitelka školy, okamžitě zakázala pí Bednářové styk s žáky a zvažuje výpověď z učení vůbec. Učitelka se hájila tím, že použila ověřené informace a vyjádřila svůj názor. Je tedy učitelka Bednářová trestaná za osobní názor?

Nu, kam Bednářová patří, nám jasně napoví, že kandidovala ve skupině Stačilo, tedy v evidentně komunistické partě. A komunisté jsou známi svými proruskými názory. Proti Bednářové se postavili nejen mnozí Češi, ale také našla řadu podporovatelů. Mimo jiné například zarytým bolševikem a komunistickým ideologem Josefem Skálou. Tento český politik a podnikatel ve svém životopise napsal: „Internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí v srpnu 1968 jsem přivítal s nadšením a ulehčením. Sovětská vojska jsem uvítal 21. srpna na úsvitu na ruzyňském letišti. Snažil jsem se pomáhat sovětským vojákům i ve zdánlivě bezvýznamných věcech jejich každodenního života u nás. Brzy po vstupu vojsk, ihned poté, co se rodičům podařilo navázat kontakt, jsem začal pracovat jako autor článků, zpráv a poznámek pro rozhlasovou stanici Vltava.“

Zajímavý je téměř oslavný rozhovor s pí Bednářovou na stanici Svobodné rádio TV, s podtitulem Mediální partner svobodných lidí. Připomeňme si, že mistrovství lhát je přímo v genech komunistů. Ovšem lžou tak, že jim leckterý naivní člověk uvěří.

Myslím, že jsme si toho komunistického vládnutí užili dost, je to však pouze můj názor a třeba se mýlím. Ovšem co očekávat v zemi, kde si podstatná část populace zvolí za presidenta komunistu, za premiéra také komunistu a důvěrníka STB?

 

Nebezpečné extrémy a hranice svobody slova

Těch podivných názorů je nepřeberně. Měl jsem kdysi souseda, který se hlásil k revisionistickým historikům. Tato skupina lidí revidovala historii. Na to jsem byl zvyklý, sám jsem studoval historii.

Můj názor na tyto „historiky“ se změnil, když jsem zjistil, že jejich revize se týkala zločinu na Židech během druhé světové války. Řečeno stručně, Židé si za svůj osud mohli sami, i ta krematoria si vymysleli a počet obětí zveličili, aby dostali větší odškodné. Zvláštní bylo, že David sám byl Žid, jak jsem zjistil z portrétu jeho matky, typické Židovky. Byl to tedy typ člověka, kterému se v angličtině říká self-hating Jew, tedy sebe nenávidějící Žid.

Měl jsem v té době dvě staré přítelkyně, které obě jako mladé dívky přežily německý koncentrák, na celý život je to poznamenalo. Nezbylo mi než s milým Davidem a jeho protižidovstvím vyrazit dveře. Jeho názory, ač nebyl osamocen, jsem považoval za nepřístupné.

Známý je názor, připisovaný Voltairovi: „Sice s vámi nesouhlasím, budu však bojovat za to, abyste svůj názor mohl vyslovit.“ Rád bych viděl Voltaira, jak statečně bojuje v dobytčáku, kterým by ho nacisti vezli do Osvětimi. Ten jeho názor působí šlechetně, pokud ovšem o nic nejde.

Jsou tu také názory Putinovy, Kim Čong-unovy a mnoha jiných extrémistů. Na první pohled se může zdát, že vlastně o nic nejde. Jen nějací hlupáci vyslovují nesmysly. Když se ovšem takové nesmysly dostanou do úst lidí, kteří mluví hlasitě a s náležitým enthusiasmem, jako třeba Hitler nebo Mao, mnozí naivní lidé ty řeči přijmou za své a na tragédii je zaděláno. Jsme opravdu ochotni hájit svobodu slova za každou cenu?

Někdy jde o pouhé hlouposti. Tak třeba jedna moje známá, jmenovala se Gražyna, mne přesvědčovala, že země je vlastně plochá. A není v tom sama, takových lidí po světě chodí. Mají důkaz — je jím obyčejná vodováha. Tvrdí, že když letíme letadlem, tak letíme vodorovně nad zemí, a protože je země placatá, tak nevyletíme do vesmíru, jak by se dalo předpokládat, ale putujeme rovnoměrně nad zemí. Zní to sice kouzelně, ale je naprosto marné snažit se takovou věc lidem vysvětlit.

Jiná parta nám zase bude tvrdit, že Američané na Měsíci nikdy nebyli, neb by neproletěli tzv. Van Allenovými radiačními prstenci, které se nacházejí nad zemí. Podle nich byly záběry z přistání na Měsíci natočeny někde v americké poušti. Jak známo, posádky kosmické rakety proletěly a dostalo se jim toliko mírného a neškodného ozáření. Jenže i tyto „vědce“ bez patřičných důkazů nelze ničím přesvědčit. Jakmile někdo něčemu uvěří, je marné snažit se takového člověka přesvědčit o jeho omylu.

V tom spočívá tragédie lidstva — z naivního přesvědčení budou lidé i vraždit. Tohle by se třeba u psů stát nemohlo.

Ano, zajisté, i já bych rád hájil právo na to vyslovit svůj názor. Zní to sice pěkně a přesvědčivě, avšak jist si tím nejsem. Mne vlastně ničí názory nezajímají, vlastně ani moje ne. Jako buddhistu mne zajímá pravda, a tu hledat je velice nesnadné. Přesto to za to hledání stojí. Znamená to mimo jiné odhazovat názory a znovu a znovu se ptát. Ta otázka je totiž mnohem důležitější než odpověď sama.

PhDr. Jaroslav Kovaříček

PhDr. Jaroslav Kovaříček

Thajské království