Pravda a láska? Kam se ztratily hodnoty demokracie v dnešní politice?

Fráze? Inspirace? Nebo co?

Nejsem ani politik, ani novinář. Jsem ale homo politicus — člověk, který se zajímá o politiku a dění ve světě. Celý život reaguji v Rakousku i v Česku texty Leserbriefe — dopisy čtenářů — na různě situace. Považuji to za minimum mých aktivit. Demokracie je pro mne vrchol toho, co člověk v politickém systému vymyslel, protože umožňuje lidem se veřejně vyjádřit a spolupodílet se na tvorbě „života“. Dělám to i teď, přesto, že mi je jasné, že se pouštím na velice tenký led a budu zřejmě označen za naivního snílka, snícího v tomto rozbouřeném světě o neexistujícím ostrově vyvolených.

Dvě události druhé poloviny prosince nemohu přejít mlčením:
1. Řeč amerického prezidenta k situaci národa ve středu 17. prosince
2. Zasedání EU ohledně pomoci Ukrajině ve čtvrtek 18. prosince

Řeč amerického prezidenta k situaci národa ve středu 17. prosince

Kdyby tu řeč pronesl nějaký člověk z malé obce, kdesi na konci světa, tak budiž. Ale tuto řeč přednesl prezident nejen nejmocnější země světa — to bych ještě bral — ale zároveň prezident země, která ještě donedávna byla považována za symbol demokracie, svobody a slušnosti. Pamatuji si, coby dítě, když moji rodiče doma poslouchali zakázanou stanici „Hlas Ameriky“, jak jsem přes reakce rodičů, hlavně otce, nasával fenomén velkoleposti této země. S přibývajícím věkem, následně emigrací a cestováním po světě, došlo i na mnohé návštěvy vysněné Ameriky.

Nejsem idealista a vím, že všude existují problémy a zádrhely, komplikující životy lidí, USA nevyjímaje. Ale pokud jen má paměť sahá, vždy byl v čele USA člověk, který měl víceméně úroveň, uměl mluvit a reprezentovat, někdo, kdo národ spíše spojoval, než rozděloval. Nástupem současného prezidenta v jeho prvním, ale zejména nyní, ve druhém období, se ale v Americe cosi změnilo. Konstatování, že když nežiji v USA, tedy neznám tamní situaci, vnímám jako zavádějící argument. Nejde o politický program současného prezidenta, ale o způsob, jak jej interpretuje. Osočuje bývalého prezidenta, či předchozí ministry, za všechno zlo mohou jen oni, a následně sám sebe adoruje, až má člověk málem dojem, že zde promlouvá Bůh.

Dal jsem si tu námahu a přečetl v rakouských novinách Kleine Zeitung ze dne 19. prosince na straně 8 úryvky z některých zahraničních periodik. Některé věty jsou v různých vydáních téměř identické, za všechny cituji renomované Süddeutsche Zeitung (1) a Berliner Morgenpost (2):
„Jeho televizní projev byl bizarní směsicí přestupků, polopravd a lží. (…) Inflace neklesla, jak tvrdí. A že ceny benzínu jsou na stejné úrovni jako před dvěma desítkami let, tomu nevěří ani ten, kdo den po projevu zajel k benzínové pumpě. Taková nadřazenost!“ (…) (V textu je použité slovo Abgehobenheit — může se přeložit i jako odtrženost či zpupnost.)

„Místo toho, aby reagoval s empatií na skutečnost, že drtivá většina Američanů ten pocit, že žijí v prosperující zaslíbené zemi nesdílí, uvedl řadu čísel a statistik, které dokazovaly opak.“
Upřímně řečeno, jméno tohoto prezidenta už nemohu ani jen slyšet. Kdykoliv zazní ve zprávách, vypínám rádio. Je to ale, ptám se sám sebe, ta správná reakce? Zavírat oči a zacpávat si uši před realitou? Není to zbabělost?

Co víme například o výrocích čínského vůdce Si Ťin-pchinga (Xi Jinping), nebo severokorejského vůdce Kim Jong Una, nebo ruského diktátora Putina? Něco málo ano, ale většinou nic. Jejich proslovy k národu jsou pro svět tabu. Slovo demokracie je v těchto a jim podobných zemích zakázané. Opoziční strany neexistují, a ten, kdo má kuráž a dovolí si kriticky něco jen naznačit, je záhy zneškodněn jako „nepřítel státu.” Když ne fyzicky, tak psychicky. Putin se neštítí ničeho. A je vrchol arogance, když řekne, že se Zelenským vyjednávat nebude, protože prý není legitimně zvoleným prezidentem Ukrajiny. On, Putin, který se víc než 25 let drží zuby nehty u moci, který nechal zamordovat veškeré kritiky, nebo je uvěznil v žalářích, přeplněných politickými vězni, či donutil k emigraci. Volby v Rusku jsou jen směšnou fraškou, zažívali jsme je kdysi i my, v komunistickém Československu.

Člověka časem unaví vyslovovat kritiku vůdců vzdálených zemí, jak to právě činím já. Přesto si ale myslím, že bychom se měli na adresu diktátorů vyjadřovat, neboť v těchto zemích žijí milióny lidí jako v otroctví, a žádný hlas nemají. Jestli se jich nezastaneme my, z tzv. „Západu“ — tedy zemí svobody a ještě (!) demokracie, tak kdo jiný bude poukazovat na jejich práva?

O to víc jsem přesvědčený, že by nám nemělo být jedno, jak se vyjadřují a jak konají „vůdci“, zvolení v demokratických zemích. I když je zvolí většina, někdy jen o tenký vlásek. Máme si nechat my ostatní vše líbit, mlčet, sklonit hlavu a poslouchat například člověka, který vykřikuje, vulgárně nadává, křivě osočuje a obviňuje jiné v přesvědčení, že neporušuje zákon, neboť má za sebou řadu oddaných právníků, kteří ho z jakékoliv kauzy vysekají?

Zasedání EU ohledně pomoci Ukrajině ve čtvrtek 18. prosince

S velkým napětím jsem sledoval a očekával čtvrteční zasedání předsedů vlád EU ohledně finanční pomoci Ukrajině. Nedělal jsem si iluze, ale zároveň doufal, že zvítězí rozum i srdce. Všichni víme, že Putin je agresor a navíc máme mnohaletou zkušenost s prolhaným Ruskem — Sovětským Svazem.. Trochu porozumění jsem měl pro Belgii, která by byla vystavena šikaně ze strany Ruska, kdyby zablokované ruské peníze uvolnila. Ale tajně jsem doufal, že pokud budou státy EU opravdu jednotné, tak by zcela jistě Belgii nenechaly napospas Rusku. O tom jsem přesvědčený.

Ale vůbec žádné pochopení jsem neměl a nemám s Orbánovým Maďarskem a Ficovým Slovenskem. A že se k těmto státům nyní přidalo i Babišovo Česko, to považuji za podraz a zradu. Zradu vůči napadané a trpící Ukrajině a zradu ve smyslu ztráty paměti, jaké že to bylo za dob komunismu, kdy o osudu Čechů a Slováků rozhodovali „Bratři z Ruska“ a jaké to bylo před komunismem s tzv. Mnichovskou dohodou, když se rozhodlo o Československu bez Československa…

Nejde jen o to, že se Ukrajina vydá Rusům, ale sekundárně i o to, že EU není jednotná. Jedno i druhé je, žel, velice smutný fakt. Nemohu se smířit s tím, že v zásadní věci, v otázce demokracie — ano nebo ne — se dělají ústupky lži, životu v nesvobodě a v konečném důsledku zlu, které dnes ztělesňují imperialistické plány Putinova Ruska. Velký český spisovatel Karel Čapek, kterého si vážím i kvůli jeho charakternímu postoji těsně před 2. světovou válkou, řekl: Válka je hrozná, nepřípustná, ale ještě hroznější a nepřípustnější je otroctví.“

Po těchto dvou událostech mi několik známých, kteří smýšlejí podobně jako já, napsalo, „Hlavu vzhůru, Petře, musíme to vzít s nadhledem a humorem. I za totality nás držely nad vodou vtipy na komunisty.“ Všem odpovídám: Ano, humor je velice důležitý, ale … ! Emigrací — pro ty z nás, kteří tehdy emigrovali z politických důvodů — a koncem komunistického režimu v roce 1989 i pro všechny ostatní, se otevřely úplně nové obzory svobody a humanity. Faleš a zlo sice i nadále zůstaly, ale pravda a dobro se staly alternativou. A také vizí a výzvou. Pravda a láska zvítězí se stalo sloganem nejen u nás (koncem roku 1989), ale pro všechny demokraty na světě. A dnes? Faleš a zlo drastickým způsobem vytlačují hodnoty pravdy a lásky. Bílé se stává černým a černé bílým. A to je tragédie. To není ani humor, ani realita hodná vtipu…

Vybavuje se mi starý, krásný příběh z Bible, jak mladý král Šalomoun, vědomý si své nezkušenosti a odpovědnosti, se pokorně modlí k Bohu, vyznává svůj strach a prosí o dar moudrosti, aby spravedlivě a moudře vedl svůj národ. Místo bohatství a dlouhého života si přál srdce, které umí naslouchat a rozlišovat dobro a zlo, aby mohl dobře soudit a vést svůj lid. Bůh byl jeho pokorou potěšen a slíbil mu nejen moudrost, ale i bohatství a slávu, o které nežádal…(1.Králů 3, 5–14)
Nevím, co po tom týdnu, ve kterém se staly tyto dvě události, říct… Vždy jsem vehementně vystupoval proti tvrzení, že politika je špinavá věc. Vždy jsem politiky v demokratických státech bránil, poukazujíc na to, že na svá bedra berou obrovskou odpovědnost, že to nemají jednoduché, že já bych to nikdy dělat nemohl…

Když ale vidím, jací politici dnes vládnou — většinu polokoule tvoří země s diktátorským režimem — a na druhé části naší planety jsou sice krajiny demokratické, ale mnohé z nich vedou politici, kteří se chovají jako arogantní lháři, diktátoři a slibovači nesplnitelných věcí — a lidé si je dobrovolně zvolili — tak začínám mít pochybnosti, jestli ještě hodnoty jako pravda, slušnost, korektnost, schopnost vést lid cestou dobra a lásky vůbec existují. Ptám se, zda tyto hodnoty již přestaly existovat, a proč jsou lidé tak naivní či hloupí, že takové politiky volí???