Povídání o pivě

Všichni víme, že pivo je božský nápoj. Vlastně se to ví už po staletí. Kdo pivo vynalez bohužel
dnes už nevím. Dočetl jsem se ale, že již za starověku pivo vařili mniši a že páni rytíři si
přihýbali tímto vzácným mokem, aby pak byli chrabří bojovníci na různých bitevních polích.
Dokonce jsem viděl v Náprstkově muzeu zvláštní, z kozí kůže vyrobený měch, který prý
ukrutní válečníci měli neustále plný piva. Když pak bylo krveprolití v nejlepším, pánové se
mohli posílit a v boji zdárně pokračovat. Husité, jak jsem se rovněž dozvěděl, se pivem hojně
napájeli těsně než došlo k potýčkám se Zikmundovými vojsky. A byli to zase udatní husičtí
bojovníci, kteří pod pivním oparem přicházeli na tak geniální vojenské strategie jako dát koním
podkovy opačným směrem a tak zmást nepřítele.

O těchto věcech se zmiňuji abych ukázal, jak velkou má pivo v Česku tradici. To, že je pivo
úzce spojeno s kulturním vyžitím národa vám ani nemusím připomínat. Co jenom písní, básní a
prózy opěvující přednosti piva bylo napsáno. Jsem si jist, že milovníci piva budou souhlasit, že
útulná, zakouřená hospůdka je mnohem krásnější než nějaké Národní divadlo nebo koncertní
síň. V hospodě se ledasčemu přiučíte, nemusíte se nikterak žinýrovat, můžete si libovolně
říhnout nebo dát volný průchod jiným tělesným potřebám a nikdo vás nebude peskovat. Toto,
zrovna tak jako květnatá mateřština patří jaksi k dekóru.

A jak se krásně v takové hospůdce panečku čůrá! To samozřejmě mohou patřičně vychutnat
jenom pánové. Nad žlábkem pisoáru si gentlemani vyměňují životní zkušenosti, probírají
kvalitu piva, politiku, sport a někdy i osoby slabšího pohlaví. Tam se také utužují přátelství na
život a na smrt. Ke stolům se pak na dalších několik minut než je nutné příjemný rituál
opakovat, pánové vrací neskonale štastní, žízniví a lační si dát další půllitřík.

Milovníci piva také obohatili českou slovní zásobu. Většinou nemluví o pivě nezdvořile, ale
zlatý mok nazývají tak líbeznými jmény jako “ pivíčko”, ”pivínko”, “pivko” nebo chlapsky
“pivák”, a pokaždé se jim při vyslovení tohoto slova zamlží zrak. Pro slavné spisovatele, herce
a jiné kulturní pilíře národa jsou v hospodách rezervována jen ta nejlepší místa, kde pivečko
chutná ještě více. Tam pak po desáté dvanáctce na umělce přijde inspirace, zapotřebí k tmelení
kulturního jádra národa. Někteří si láskyplně pivo vtírají do vousů, vlasů a obočí, aby jim vůně
ještě dlouho připomínala hospodu a v ní kulturní vyžití, a aby jim inspirace vydržela do příští
návštěvy putyky, což je obvykle příští den. Slavný spisovatel Hrabal, který i po odchodu z
tohoto světa má v hospodě U Tygra stále vyhraženo místečko, na kterém spořádal hodně
soudků plzničky by bez pomoci pivečka sotva napsal takové literární skvosty jako na příklad
“Jak jsem obsluhoval Anglického krále”.

Pití je rituál, k němuž třeba patří způsob uchopení půllitru a to co po loku následuje. Vousáči si
většinou pozvolna moudře uhladí bradu a většina opilců si nadšeně pomlaskne a utrousí třeba
takové inteligentní věci jako: “To má dneska panečku říz” nebo “To tam ale zajelo” a podobně.
Jen barbaři a duševní naháči kazí pivo rumem nebo zahřejváčkem. Na tyto se hospoda dívá s
neutuchajícím opovržením. Na teplotě piva totiž nesmírně záleží a milovníci dobře vědí, že
pivo má mít teplotu jaká se nachází na sedmém schodu sklípku. Kdo teplotu svévolně
manipuluje, ten si zahrává s ohněm. Politická strana Přátel pití piva by nikdy takový prohřešek
samozřejmě nedovolila.

Kolik z nás si plně uvědomuje, že pivaři mohutně podporují ekonomickou základnu země.
Díky jim je zaměstnáno nepředstavitelné množství lidí, od sládků a hospodských počínaje a
uklízečkami konče. Kolik jenom zedníků uživí početné rodiny opravováním polorozpadlé
omítky na rozích činžáků občůrávaných veselými občany klopýtajícími noční Prahou. Kolik
podnikatelů si při pivě pláclo na spolupráci při různých podfucích.

Ano, jsme bez ostychu a právem pyšní na to, že jsme ze země piva. Zaníceně a s dávkou
národní hrdosti oznamujeme australským přátelům, že vedeme celosvětový žebříček co se týká
spotřeby piva na osobu. Zeptá-li se nás někdo odkud pocházíme, neoháníme se Dvořákem,
Janáčkem, Dubčekem či Havlem, ale pyšně odvětíme, že jsme z té země, která přinesla
civilizaci plzeňské. Takto pak nedochází k trapným omylům, kdy si nás nevzdělanci pletou s
Jugoši či Rusíny. Každý bystrý člověk totiž ví, že plzeňské je vůbec to nejlahodnější pivo na
světě, které se každý dobrý pivovar snaží napodobit. A když ne na chuti, tak na jméně.
Kolikpak takzvaných “pilsen” piv člověk bláhově okusil a pak stravil hodiny četby v kadi
budce. Proto pijeme jenom naše Pilsner Urquell a když není k mání nebo je předražené, s chutí
se vrháme na Kozlíka, Budvárek, Zlatopramen, nebo Gambrinus.

S lítostí musím však přiznat, že ne všichni sdílí naší lásku k pivu. Mezi tyto pošetilce patří
bohužel většinou naše ženy. Ty nám spílají do opilců, stěžují si, že to z nás táhne jako z krčmy,
že nehorázně chrápeme a že je budíme neustálými návštěvami toalety. Zcela při tom
zapomínají, že pivo nám přináší dobrou náladu, že v pivním rozpoložení jsme manželkám
ochotni přistoupit na rozmařilosti jako nákupy nepotřebných piškuntálijí a že střídmé požití
piva v nás probouzí velký cit a něžně se na ně pak vrháme. To situaci ještě zhorší a tak se
snažíme manželky uchlacholit tím, že chválíme jejich kypré postavy a k zemi nemilosrdně
směřující prsní váčky. Teprve pak nám dovolí navštívit naší hospůdku. A vůbec to, že se z
vyzáblého manžela díky pití piva stane kus chlapa s pořádným pupkem, na to až příliš lehce
zapomínají.

Pivo se stalo mojí nerozlučnou družkou v Austrálii. Život v důchodu nyní převážně travím
osvětovou činností. Vehementně se snažím, aby nám manželky porozuměly a v pití piva nás
intenzivně podporovaly. Dále se snažím naučit Australany lásce k českému pivu a myslím si,
že by toto měl být vznešený a dlouhodobý úkol každého z nás. V neposlední řadě jsem si našel
práci, abych ušetřil na letenku do rodné země. Chtěl bych si totiž v Mariánských lázních
vyléčit cirhozu jater….