*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Pověst o Beatě z Potučníku

Bylo to v časech, kdy se po horských cestách ještě nesly zvonky poutníků, a vesnice Potůčník ležela pod ochranou kláštera tak starého, že ani nejstarší pamětníci neznali jeho zakladatele. Stál na návrší, obklopen temným lesem, a z jeho kamenných zdí obrostlých mechem vystupovala štíhlá věž. Každý večer se z ní ozýval hluboký tón zvonu, který podle pověsti dokázal probudit i duše mrtvých, aby se vrátily do svých hrobů a naslouchaly modlitbám.

Pod lesem, v chalupě s doškovou střechou, žil chalupník Havlena se svou jedinou dcerou Beátou. Měla oči modré jako pramen u svaté Anny a vlasy zlatavé jako zralé obilí. Říkalo se, že jí Pán Bůh nadělil zvláštní půvab takový, že i staré ženy na trhu se u ní zastavovaly, jen aby na ni pohlédly, a mládenci se u jejích dveří zdržovali déle, než bylo slušné.

Jednoho jarního rána, na svátek svatých Jana a Pavla, poslal ji otec s ostatními dívkami do kláštera. „Tam tě, děvče, Pán Bůh ochrání,“ řekl jí, a ona se usmála, přehodila šátek přes ramena a zmizela v ranní mlze.

Večer se ale nevrátila. Nikdo ji neviděl, nikdo o ní neslyšel. Mniši tvrdili, že odešla dřív, že snad zabloudila nebo se vrátila jinou cestou. Ale Havlenovo srdce tušilo něco zlého. Den co den chodil k pramenu, k lesu, ke starým křížům v krajině, volal její jméno tak dlouho, až mu hlas zhrubl a oči ztrácely jas.

Rok po jejím zmizení, v den výročí, se vydal do Potůčníku znovu. Pršelo od rána a mlha se plazila kolem kmenů, takže svět byl celý stříbřitý a tichý. Z věže kláštera se ozýval zvon, jehož tón byl toho dne podivně dlouhý a temný.

Když Havlena dorazil k bráně, zahlédl ve dvoře postavu – byla to Beáta. Stála bledá, vyhublá, oči měla prázdné, jako by v nich už nebyla duše. Kolem ní stáli mniši v černých kutnách a modlili se latinsky hlasem tak monotónním, že připomínal šumění řeky.

Než mohl vykročit, spatřil, jak jeden z mnichů pozvedá těžký meč. Zvuk byl tupý, jak se čepel setkala s tělem. Beátina hlava se sklonila, tělo padlo k zemi a bylo položeno pod velký kámen v zahradě, kde kvetly jen černé lilie.

Havlena běžel zpět do vsi, vyburcoval sousedy i vojsko.

Ozbrojenci, kteří do kláštera vtrhli, našli v jeho podzemí kamenné kobky. Ve tmě leželo patnáct těl mladých dívek, beze stopy života, s voskově bílou kůží a prázdnými očima.

Nikdo nikdy nezjistil, proč je mniši vraždili, jestli šlo o krvavý rituál, o posedlost ďáblem, nebo o zvrácený pokus přivolat něco, co nemělo být z tohoto světa.

Mniši byli spoutáni a odvlečeni, ale cestou k soudu všichni beze stopy zemřeli – někteří se prý oběsili na provazech ve svých celách, jiní byli nalezeni s tváří zkřivenou hrůzou, jako by zahlédli cosi, co člověk vidět nemá.

Klášter byl uzavřen, brány zataraseny. Lidé se mu začali vyhýbat, a časem se zdi začaly drolit, zatímco les si bral zpět svou půdu.

Ale pověst praví, že v noci před svátkem svatých Jana a Pavla je možné v ruinách spatřit bledou dívku v bílém, jak stojí u brány a dívá se do tmy. Někteří tvrdí, že drží v ruce černou lilii a šeptá jméno toho, kdo má být další.

Jiní říkají, že kdo uslyší zvon z Potůčníku znít třikrát za sebou, tomu už není pomoci – a jeho tvář prý o rok později přibude mezi mrtvé v klášterních sklepeních.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.