Policejní dar část 1.

 

„Máňo, konečně bolševikovi dozvonilo, v rodný zemi začíná demokracie a mě by zajímalo, jak jsou na tom obrozený policejní orgány. Pojedu to tam zkontrolovat,“ oznámil jsem ženě, která starostlivě zvedla oči od vaření.

„Ivane, prosím tě nešil. Víš, že jsou tam policajti nejenom blbí, ale zlí, ještě si na tebe něco vymyslí a ty skončíš ve vězení”, zareagovala žena a dodala „Co si počnu, budeš-li na Borech lepit pytlíky? Bez tebe, miláčku, budou večery trýznivě smutné a dlouhé,“ řekla a utěrkou si utřela slzy, které se jí při pomyšlení na to, co by se mně mohlo stát, vedraly do očí.

„Neboj, beruško, neboj,“ řekl jsem něžně. „Policajti zjihnou až uvidí, jaký mám pro ně dárky,“ řekl jsem konejšivým hlasem a vydal jsem se na jejich nákup.

Domů jsem přitáhnul tašku plnou plyšových, v Číně udělaných, medvídků koalů, klokanů, ještěrů a jiných australských potvor, o kterých jsem si byl jist, že potěší i toho nejukrutnějšího orgána v Praze. A protože vím, jak úžasnou radost udělá policajtovi australský policejní odznáček, tak jsem si jich v práci opatřil tucet. Situaci mně trochu zkomplikoval náruživý cyklista, kamarád Buddha, který mně poprosil abych mu v Praze koupil galusky na kolo. Jelikož mně na ně dal peníze předem, bláhově jsem svolil netuše, co mně to přinese za útrapy…
Letadlo se prodralo smogem, který pohltil Prahu, pilot strojem tvrdě plácnul na rozpukanou přistávací plochu, po které se pomalu dodrncal na ruzyňské letiště. Byť chrabrý orgán, přece jenom se mně srdce rozbušilo a ruce zapotily, protože jsem kromě plyšové havěti vezl zakázaný kontraband včetně dolarů pro maminku. Chvěl jsem se, že bude objeven a zabaven. Nicméně, jelikož jsem vychytralý orgán, tak jsem ještě než mohl všetečný celník otevřít pusu, vyndal z kapsy policejní odznáček, který jsem mu zručně zabodnul do uniformy.

„Au, sakra, co mně to tu člověče děláte? Proč mě tady pícháte?“ utrhnul se hlasitě na mě celník.

Halou zavládlo ticho. Čert ví, co si lidé v tu chvilku představovali, když slyšeli o píchání.

„Klídek, celníče, jenom klídek,“ řekl jsem

a s úsměvem jsem mu vysvětlil, že jsem také ve státní službě, tudíž kolega, a že odznáček je malá pozornost pro něj. Celník se zatetelil štěstím, vykoktal něco na omluvu, popřál mi pěkný pobyt a
já jsem zjistil, že moje strategie ohledně dárečků pro byrokraty bude zaručeně pracovat. Jak krásné bylo uvítání rodinou, která mě od osmašedesátého roku neviděla, popisovat nemusím. Příští den jsem staré mamince oznámil, že jdu překontrolovat místní policii, abych na vlastní oči viděl změny v policejní organizaci.

„Ty si, chlapče koleduješ”, prohlásila maminka

a dodala, že nejlepší je s nimi nic nemít. Opovážil jsem se s ní nesouhlasit s tím, že přišly změny, které postihly i policejní aparát.

Příští den jsem se obléknul do svého nejlepšího obleku. Vida mě v černém dvouřadovém kvádru, kamarád Karel pochybovačně zavrtěl hlavou a otázal se:

„Ty vole, to v tý Austrálii nosíte módu ze třicátých let?”

Jeho tupá otázka prozradila, že Praha je, co se tyká módy, sto let za opicemi. Opovržlivě jsem se ohradil

„Nevím o čem mluvíš, já jdu překontrolovat vaše nový, doufejme, že demokratický orgány.“ 

To Karla nejenom zmátlo, ale očividně i popudilo.

„Vole, já se divím, že se s těma kurvama chceš kamarádit. Ale když jsi vlastně jeden z nich a navrch ještě blbej, tak si dělej, co chceš. A víš vůbec kam jít?“

„No nevím,“ přiznal jsem se. „Ale já je najdu někde na křižovatce.“

„To tě tedy chci vidět,“ řekl Karel

a doporučil mně, že mám jít rovnou na policejní prezidium.

„Nebudeš věřit, ale tam dělá Honza Křivánek, kterýho si jistě pamatuješ. Ten bejvalej psycholog u kriminálky, ze kterýho Havel udělal největší
šajbu a von to tam teď celý vede,“ řekl Karel a dodal, že mě určitě rád uvidí.

U brány prezidia jsem narazil na značně unavený policejní „ucho.“ Strážmistr znuděně zvedl hlavu od novin a udiveně se podíval na moji australskou policejní placku, kterou jsem mu strčil pod nos.

„Jsem tu na oficiální služební návštěvě a chci mluvit s panem ředitelem Křivánkem,“ řekl jsem komisním hlasem.

„Ucho“ se vymrštilo do pozoru, zasalutovalo a řeklo:

„No takhle vzácnou návštěvu a z takový dálky, jsme tu ještě neměli. To pan ředitel bude mít jistě radost,“ 

prohlásil a dovedl mě ke kanceláři mého známého z mládí, s jehož ženou jsme s Karlem čas od času rozpustile laškovali a prožili hodně příjemných chvilek. Já jen doufal, že na to čmuchálek nepřišel. Stejně jsem měl ale trochu strach, budu-li se mu podívat zpříma do očí. K mému zklamání mně bylo řečeno, že pan ředitel je někde na cvičení mimo Prahu, takže jsem se s ním nesetkal. Později jsem se dozvěděl, že byl z funkce odvolán a z nějakého důvodu záhadně zmizel ze světa. Bohužel navždycky…Že by přetrvávaly staré zvyky?

Nicméně krásná sekretářka s dekoltem, ze kterého se dralo bujné poprsí, zvedla telefon, do kterého lahodným hláskem zašveholila:

„Frantíku, starej není momentálně k dispozici a my tu máme zajímavou návštěvu z Melbourne. Můžeš se o ní prosím tě postarat?“

Plukovník kriminálky Franta Doležal mně vyšel vstříc a po několika formálnostech jsme si jako kolegové začali vyměňovat zkušenosti. Počáteční okázalost záhy opadla, když jsem plukovníkovu otázku, co bych navrhoval v deset ráno dělat, odpověděl:

„No, tak si myslím, že by neškodilo jít na pivko.“ 

Důstojník zjihnul. Na tváři se mu rozlil blažený úsměv, v očích mu to zajiskřilo a radostně pravil:

„Pane kolego, váš návrh ovšem nemá chybu a nelze jej odmítnout.”

Načež jsem vyrazili na růžek do zahuleného pohostinství, kde po druhém pivě jsem si plácli na tykání, po pátém mně Franta začal prozrazovat služební tajemství, a po sedmém jsme se vypotáceli z hospody radostně prozpěvujíc sprostonárodní písničky. Oddych jsem si, že Frantu nenapadlo v alkoholickém opojení použít služební zbraň a s ní strašit ušmudlaný Rusáky prodávající části sovětských vojenských uniforem.

„Musíš přijít zase zejtra, abychom si to všechno pěkně zvopákli,“ radostně škytnul plukovník. „A vlastně nejezdi, my si pro tebe dojedeme k vám,“ slíbil Franta a rozloučili jsem se.

Navzdory alkoholem zapříčiněné únavě jsem stačil Buddhovi koupit jeho zamilované galusky a na pokraji zhroucení jsem konečně dorazil domů. Maminka se divila, jak mně mohla schůzka s policajty oloupit o svěží vzhled. Když jsem jí vysvětlil, že jsme museli návštěvu oslavit, maminka konstatovala, že policajti vždycky byli opilci a že nyní chápe, co je důvodem mého pomuchlaného obličeje a peřinami pod očima. Navíc jsem to schytal, že to ze mě táhne jako z krčmy. Neměl jsem sílu na nějaké dlouhé vysvětlování a ještě odpoledne jsem se vydal s balíkem galusek na místní poštu s dobrým úmyslem je Buddhovi poslat. Poštovní úřednice, baba nevalného vzhledu se mně zeptala, co posílám. Když jsem jí vysvětlil obsah balíčku, úřednice se na mně nevraživě podívala a jenom úsečně utrousila:

„Zakázanej vývoz!“

Když jsem se nesměle otázal proč jsou zrovna pneumatiky na kolo na černé listině, stroze vysvětlila:

„Za to můžou rákosníci. Všechno tady skupujou, hlavně věci na kola, který pak posílaj domu, protože jsou lepší než ty jejich.“

Nemaje potuchy o čem babizna mluví, zeptal jsem se nevinně:

„Kdo jsou to rákosníci?“ 

Poštovní úřednice se na mě podívala jako bych spadnul z nebe.

„Helejte, pane, já tu nejsem nikomu pro srandičky. Sbalte si ty svý gumy a račte vypadnout. Je tu fronta lidí.“

Ještě než jsem měl čas odejít, šikmookej kluk za mnou tiše prohodil pražským přízvukem:

„Tak tady říkají nám, Vietnamcům. My ty kola a věci na ně posíláme domů, aby věděli, že se nám tady daří dobře.“ 

Vypotácel jsem se z pošty a nemohl jsem věřit, že kvůli vychrtlým Vietnamčíkům si cyklistický šampion Buddha nezajezdí. Den pro mě skončil trpkým zklamáním.

„Zejtra si pro mě přijedou,“ 

oznámil jsem suše mamince, která zbledla, slabě vykřikla a upustila talíř.

„Přestaň se chvět, mami, máte tady konečně obrozenou policii a půjdeme na pivo,“ 

řekl jsem a při pomyšlení na plzničku jsem zjihnul.

„Ivánku, doufám, že se zase nevrátíš domů zřízenej jako včera,“ 

řekla naškrobeně máma a dodala, že bych měl pamatovat na slušné vychování. Přislíbil jsem, že nemusí mít strach, protože budu pít s mírou a budu se chovat slušně. Můj slib vyloudil na maminčině tváři úsměv, požehnala mě a dostala dobrou náladu.

Příští den odpoledne u domu zastavila nablýskaná černá Volha. Maminka, v tu chvíli zalévajíc květinky v truhlíku na okně, leknutím upustila konvičku, která cákla do palice nic netušícího důchodce, optimisticky hledajícího nějaké dobroty v popelnici pod oknem. Pak už jsem jenom s hrůzou spatřil, jak mu řidič Volhy dává umělé dýchání z huby do úst. Jémine, to tedy začíná pěkně, řekl jsem si a ode dne jsem očekával jen to nejhorší.

„Ivánku, dítě moje, už jsou tady. Estébáci si pro tebe, synku můj ubohý, právě přijeli. Já tě už nikdy více neuvidím, už tě nikdy nepochovám v náručí,“ štkala maminka.

„Prchni, chlapče, uteč světlíkem. Já jim řeknu, že nejsi doma. Uprchni jejich spárům!“

Musím se přiznat, že se maminka přičinila o to, že mě taky trochu zachvátila panika. Co když mě opravdu jsou zatknout? Je přece jenom pár měsíců od Sametové revoluce a s nimi člověk doopravdy neví, říkal jsem si.

Pokračování příště…