Písně nábožné II

Svátek knih IV

Též nemám rád příliš dlouhé texty, proto jsem ty „Písně nábožné“ z brisbaneského Book Festu rozdělil na dvě tematicky logické části. Takže dnes nabízím tu druhou z indické a čínské oblasti, jak se to projevuje i v Austrálii.

Snad není třeba připomínat, že dnes již jde o velmoci, kterým patří dost již i současnost, natož budoucnost, což si stále mnozí neuvědomují a stále vidí Čínu jako za Mao Ce-tunga (1893–1976) a Indii jako za Gándhího (1869–1948). A když pošlu třeba nějaká videa, tak to odbydou, že jde o virtuální realitu.

Jinak určitý problém nyní řeší Austrálie, protože největším obchodním partnerem je Čína, zatímco hlavním strategickým (vojenským) partnerem jsou USA. Co s tím v dnešním komplikovaném světě?
Již jsem zmínil, že na Book Festu jsem připraven rozšířit svoji sbírku o hudbu jakékoliv církve (náboženství), když na něco zajímavého narazím. Ovšem největší asi nesplnitelný cílový úlovek mám v případě svaté knihy sikhů (sanskrtské „sikh“ = žák, žák guru, popř. přímo žák Boha) — Guru Granth Sáhib (Guruova velká kniha – náboženství vzniklo koncem 15. stol., konečná verze knihy v r. 1704).

Následující link je přes 16 hod. pro nás dost jednotvárného zpěvu, na což nemám výdrž ani já. Předpokládám, že jde o celý zpěvník.

Ovšem kdo si otevře YouTube, tak tam shledá i třeba jen jednotlivé písně v různých hudebních i vizuálních úpravách. Takže se zdá, že posvátně neměnná je pouze základní melodická linka, ale ostatní je již více nebo méně zajímavě proměnné. A právě toto by mě lákalo ‑proměňovat třeba do mé vlastní harmonizace, polyfonizace, instrumentace atp.

Jinak jde snad o jedinou svatou knihu, která je z velké části v písních. A ty písně jsou vnímány jako věc mystická podporující komunikaci s Bohem. Prostě něco, co je schopno propojovat to pozemské s tím nadpozemským, kteroužto schopnost hudba ve svých vrcholných kvalitách určitě má, že. Nároky na nakládání s touto posvátnou knihou (z velké části zpěvníkem) jsou ovšem tak náročné, že sotva ji někdo dá na tento knižní vlastně bazar. A když již kniha v domě je, tak též se musí dodržovat přísná pravidla při zacházení. Takže tento svatý zpěvník si asi sotva kdy prolistuji a přehraji. Ale člověk nikdy neví.
Sikhové dnes žijí po celém světě, ale jejich hlavní svatyně – Zlatý chrám leží v Amritsaru ve státě Paňdžáb v severozápadní Indii poblíž hranic s Pákistánem.

Ta svatá kniha sikhů obsahuje 5894 hymnů na 1430 stranách, což je neměnné („svaté“) pro všechna vydání. Ty hymny jsou zpívané, ale některé „jen“ recitované. Sbírka je považována za živého božského guru, a tak je chována v božské úctě a péči. Nevím o žádné větší úctě k hudebnímu dílu než zde, kdy hudba svaté knihy je vnímána coby přímo od Boha.

Australští taxikáři jsou často indičtí sikhové ze státu Paňdžáb a někteří si ty písně v taxíku i přehrávají (jsou na YouTube) a někdy si i recitují ty verše a takto se vlastně modlí. Pak je neruším. Jinak ale s nimi rád komunikuji, protože to jsou vlastně Indoevropané, kteří jako my se šířili od Černého a Kaspického mezi-moří z dnešního Ruska, kde spolu s námi žili ještě asi před 6 tis. léty. Sikhy poznáme mimo jiné, že často nosí barevné turbany (Arabové zcela výjimečně), nestříhají si vlasy (mají je spletené v tom turbanu) a muži nosí „náboženskou“ dýku (kirpan) – nevím, jak to řeší dnes, kdy dýka od určité velikosti nesmí do veřejného prostoru.

Nám laikům se toto náboženství někdy zjednodušeně prezentuje jako snaha o využití prvků místního hinduismu a buddhismu a asi od 11. stol. importovaného islámu. Když jsem ale se o tom takto zmínil jednou před taxikářem – sikhem, tak to zcela odmítl. Ovšem mohlo jít i o osobní averzi, protože Pákistán je islámský, a tak tato indicko-pakistánská hraniční oblast je stále zdrojem jistého napětí, a právě nyní opět zvětšeného.

Z oblasti původu sikhismu, kde Bůh promlouvá se svými žáky (sikhy) písněmi, pocházejí historičtí indoevropští Árijci – ušlechtilí kultivovaní jedinci zaměření na duchovno (tak se asi chtěl prezentovat hitlerismus, mimochodem včetně obliby třeba oper R. Wagnera) – nešlo tedy o národ, ale spíše o určitou osobnostní úroveň. Ale pozor, ten termín se již hodně zašmodrchal.

Vznikla zde též tradiční svastika (hákový kříž) – znamenala a dodnes někde znamená štěstí a harmonii. Jak obojí pak bylo zneužito je dobře známo.

A je třeba být ostražitý, protože lidstvo se poučuje jen velmi ztěžka (někteří tvrdí, že vůbec), takže k různému zneužívání různých (ne)hodnot dochází vlastně stále.

Kdysi jsem dostal dárek snad z té severní Indie. Šlo o deštník a po jeho okraji visely kovové plátky s tou tradiční původní svastikou. Ta stojí na základně svého ramene, zatímco ta hitlerovská na ohbí toho ramene pootočena o 45°. Ale raději jsem to vyhodil, protože nikoliv každý je schopen rozlišit to někde dodnes používané tradiční, a to hitlerovské v některých zemích dnes zakázané a trestné. Snad jsem si ale takto nevyhodil to štěstí a harmonii, což původně svastika znázorňovala – jaký paradox, že.

Z té vlasti pozdějších sikhů se začali asi v 8. stol. šířit západním směrem dnešní Romové. Asi v 11. stol. dorazili do Byzantské říše a dostali tam název Atsinganoi (z řečtiny podle nějaké podivné sekty z 8. stol., z čehož se pak vyvinulo ono Cikáni – (A)tsiganoi).

A dále pokračovali na Balkán a do celé Evropy. A tak obdobné pojmenování se objevuje v mnoha evropských jazycích, například Zigeuner (německy), Tsigane (francouzsky), Cigány (maďarsky) nebo Çingene (turecky).

V některých jazycích se Romové označují podle kdysi domnělé země jejich původu – Egypta. Např. Gypsy (od anglického (E)gyptians ) nebo Gitano (španělsky).

No a dnešní politicky nejkorektnější Romové nemá nic společného s Římany nebo Římem, ale „rom“ v romštině znamená „muž“ nebo „manžel“. Podle toho pak Romové, jako označení národa, v romštině vlastně znamenají „muži, manželé“. A pak Romky by mělo znamenat .…. Raději nedomýšlet včetně genderových konotací.

To vše jen tak na okraj. Pro mě je důležité, jak úchvatné jsou romské písně. A k velké své radosti jsem kdysi v Česku sehnal jejich sbírku i s CD.

Sbírka obsahuje 181 písní s akordy a texty v romštině, slovenštině a angličtině. A též spoustu informací o romské kultuře vůbec. Vždy mě na těch písních uchvacuje jejich emocionalita.

A nelze se ubránit představě „hladového umělce“ ze stejnojmenné povídky Franze Kafky, že skutečné umění vzniká v podmínkách chudoby a utrpení. F. Kafka (1883–1924) této otázce věnoval povídku „Umělec v hladovění“ (1922). A v nedávné době v nějaké souvislosti této paralely užil i tehdy ještě prezident M. Zeman.

Hudebně je v romské hudbě hodně fascinujícího. Třeba občasné současné znění molového i durového akordu (vlastně disonantní střet malé i velké tercie v nejkonsonantnějších (nejlibozvučnějších) akordech dur a moll, nebo alespoň časté střídání dur a mol na stejném tóninovém stupni).

Obojí až mnohem později se objevilo i v americkém jazzu, čímž ale neříkám, že to v Americe odposlouchali od Romů.

Častý je též opačný tečkovaný rytmus – nikoliv obvyklé delší+kratší, ale naopak kratší+delší. A samozřejmě cikánské stupnice – durová: C‑Des-E-F-G-As-H‑C; nebo cikánská molová: C‑D-Es-Fis-G-As-H‑C, coby základní typický tónový materiál mnoha písní.

A tak by šlo pokračovat.

Samozřejmě, že romské zpěvy převzaly hodně i z hudby té které lokality, kde se Romové déle zdrželi – od Indie přes Balkán, Maďarsko, Slovensko, židovskou východní i západní Evropu (Aškenázové, Sefardové)… až k Atlantiku a dnes možná i přes Ameriku až k Pacifiku. Prostě v té hudbě lze vyposlouchat to romské + to lokální.

Hmm, jak překvapivé, že od svatých náboženských zpěvů sikhů jsme se dostali až k písním romským. Prostě „všechno souvisí se vším“, že.

Pokračování