*autorem ilustrace je Miroslav Šesták

Pekelný kuchař

V době, kdy zámek Úsov vzkvétal pod rukou šlechtického rodu Lichtensteinů, bývala jeho kuchyně vyhlášená po celém kraji. Páni hostili velvyslance, cizí šlechtice i vybrané duchovní, a každý, kdo ochutnal pokrmy, tvrdil, že v sobě nesou něco nadpozemského.

Jenže jen málokdo věděl, že za těmito zázraky nestál obyčejný kuchař.

Vypráví se, že v roce 1721 do kuchyně nastoupil nový kuchař jménem Bartoloměj, vysoký, zachmuřený muž s hlubokýma očima a rukama popálenýma, jakoby se dotkl plamenů, které nebyly z tohoto světa. Mluvil málo, ale vařil tak, že i nejnáročnější hosté mlčeli v úžasu.

Nikdo nevěděl, odkud přišel. Nepotřeboval pomocníky, nespal, a nikdy ho nezastihli za denního světla na nádvoří. Jedině v noci byl slyšet z kuchyně rachot nožů, bublání hrnců a podivné zpěvy v jazyce, který připomínal latinu, ale zněl… jinak.

Záhy se ale začaly dít zvláštní věci. Kočky mizely, ptáci padali mrtví na nádvoří, a jednoho večera se z kašny místo vody vyvalila černá pěna.

Jednoho dne, zvědavý panoš jménem Matěj, syn místního písaře, zkusil kuchaře v noci pozorovat.

Vplížil se tajně do kuchyně, skryl se za sudem a čekal.

To, co spatřil, se mu vrylo do paměti na celý život.

Bartoloměj stál u velkého kotle, pod kterým hořel oheň bez dřeva plameny šlehaly přímo ze země.

Kolem něj byly na zemi nakreslené znaky a kruhy, plné písmen, které se měnily, jakoby žily vlastním životem. A nad hrncem visel… jazyk, jakýsi podivný orgán, který nebyl z lidského těla a ten se hýbal, šeptal, nabádal.
Bartoloměj do kotle přiléval víno, krev a sypal byliny, které voněly i páchly zároveň. A pak zvedl oči přímo ke skrýši chlapce a řekl:

„Chutná ti, Matěji? I ty budeš jednou součástí mé hostiny.“

Matěj utekl. Ráno vypověděl vše pánovi zámku. Ten rozkázal kuchyni zapečetit a Bartoloměje zatknout. Ale když stráže otevřely dveře, kuchyň byla prázdná. Jen kotel dýmal sám od sebe, a pod ním zela propálená díra v kamenné dlažbě vedla dolů do tmy, odkud vanul pach síry.

Nikdo Bartoloměje už nikdy nespatřil. Ale někteří starší sloužící tvrdili, že za úplňku se z kuchyně ozývá škrábání, jako když se po plechu táhne hřebík, a že v hostinském sále někdy sama od sebe zavoní jídla, která už desítky let nikdo nevařil. Když pak na zámku Úsov pořádali společenské akce, říkalo se, že ten, kdo najde v polévce rybí šupinu, která není z žádné ryby, by se měl začít modlit. Protože pekelný kuchař se prý stále vrací.