Ilustrace dvou starších osob sedících u jednoho stolu, symbolicky zachycující páry, které spolu žijí, ale každý v jiném světě.

Pekárna s kávou a dávkou humoru: páry, které spolu žijí – a někdy jen sedí vedle sebe

Dnes dopoledne jsem byl v nedaleké pekárně, kde si jednou za čas kupuji chléb ze špaldy nebo ze žita. Jsou tam čtyři malé stolky a deset židlí. Rád si tam dávám kávu s jejich speciální špaldovou houskou. Devět židlí bylo obsazeno, zeptal jsem se tedy paní s mobilem na uchu, sedící u stolku s jediným volným místem, zdali je ta židle volná. Přikývla, nuže jsem se posadil.

Paní byla asi v mém věku. Nevím, nakolik byl její telefonát důležitý, ale mluvila taktně a tiše, nevadilo to ani mně, ani lidem okolo. Jelikož jsem taky musel vyřídit dvě odpovědi, chvíli jsem vyťukával do mého mobilu zprávy, popíjel kafe a ukusoval z housky. Určitou dobu jsme byli tedy oba ve virtuálním (nereálném) světě, jak je to dnes běžné zejména u mladé generace. Přítomní lidé byli spíše pokročilého věku.

Pekárna se nachází ve skvostném renesančním domě v samém centru historické Vídně, ukrytá v jedné uličce „na konci světa“, mimo zóny tras zahraničních turistů. Ti, kteří ji včetně mě navštěvují, sem chodí kvůli speciálnímu pečivu z různých druhů obilovin, které se běžně v masové produkci neprodává. Jsou to lidé místní, tedy, jak jsem již uvedl, spíše staršího věku.

Fenomén vysídlování historických center měst v Evropě převládá i ve Vídni. Starousedlíci, kteří si mohli dovolit v těchto centrech bydlet na základě výhodných dávných nájemních smluv, postupně odcházejí a když někdo zemře, čeká na jeho/její byt, nebo i na celý dům, řada developerů a magnátů zastupujících movité firmy či banky.

Asi po čtvrthodině telefonování má spolustolující vstala, pozdravila a odešla. Mé vyťukávání v mobilu skončilo již předtím, a tak jsem si jen tiše vychutnával atmosféru. Muž a žena, sedící u vedlejšího stolu, po nějaké době také vstali, oblékli si kabáty, nasadili klobouky a slušně mě pozdravili, i když jsme předtím neprohodili ani jediné slovo.

Než odešli, pán se ještě jednou ke mně otočil a řekl:
„Mysleli jsme si, že jste klasický, dlouholetý manželský pár (…), ale pak nám došlo, že jsme se mýlili.“

Normálně mívám dlouhé vedení, v tomto případě jsem ale hned pochopil, kam míří, a namísto odpovědi jsem explodoval hlasitým smíchem, který na chvíli upoutal pozornost všech přítomných. I my jsme se navzájem vřele zasmáli, a to bylo vlastně naše rozloučení bez dalších slov.

Všichni známe tyto momenty:

Zamilovaný pár poznáte okamžitě a zcela jistě.
Pár, který spolu žije již delší dobu, lze také rozeznat, i když ne tak rychle a ne tak jistě.
A pár, který sice spolu také žije, ale jiskra, která kdysi vzplála, aby je spojila v oheň manželského spolužití, již dávno vyhasla nebo odlétla kamsi jinam, ten lze po určitém čase a pozorování rozeznat téměř jistě také.

Kolik jen takových „párů“ denně potkáváme, vídáme či známe osobně! Lidi, kteří si na sebe zvykli, jeden zná druhého lépe než sebe sama, co si měli říct, si řekli již dávno, než přišly na svět jejich děti, které se pak odstěhovaly. Vnoučata buď nebyla, nebo když byla, mají už své zájmy, svůj okruh přátel, své představy o tom, jak trávit volný čas…

Lidi, kterým vyprchala témata společných debat, tak jako když vyschne studna a voda není, které kdysi spojovaly společné zájmy, záliby a společné aktivity. Možná je kdesi uvnitř trápí pocit, že už vedle sebe jen – omlouvám se za slovo – vegetují a že už téměř nic společného nemají. Jsou ale nadále „spolu“, protože jim buď chybí energie, nebo by finančně neunesli situaci, anebo postrádají odvahu začít žít jinak.

Je přece ekonomicky, prakticky i jinak výhodnější být nadále spolu než začít cosi jiného, nového, neprobádaného. Z nového a neznámého máme často strach. Někdo méně, druhý víc, ale v podstatě asi všichni.

Aniž bych teď chtěl posuzovat, odsuzovat a nedejbože moralizovat, musím jen konstatovat status quo. Tak tomu je, ať jsou důvody pro takový způsob života jakékoliv.

Člověk je homo adaptabilis – přizpůsobivý – a zvykne si, jak se říká, na všechno. To je ve své podstatě dobrá vlastnost a díky ní život na této planetě ještě neskončil. Stačí si jen vzpomenout na situace, jako jsou války, pronásledování, přírodní katastrofy a řada jiných faktorů, které dělají život těžko snesitelný. A přesto jsou lidé stále tady, rodí se děti a život jde dál.

Na straně druhé jsme také homo est etiam quaerens et quaestiones – tedy člověk hledající a zvídavý: Proč jsem tady? Proč vůbec jsem? Je tolik věcí, které chceme, protože si myslíme, že je musíme mít. Alespoň si to sami sobě zdůvodňujeme.

Je dobré něco chtít a někým být. To vše je legitimní a tak to prostě je. To vše nám ale dříve či později nastaví zrcadlo s otázkou: Chtěl jsi to takto? Jsi vnitřně spokojený? Je opravdu vše v pořádku?

Nikdo není schopen sám od sebe a jen svými schopnostmi přežít. Všichni potřebujeme někoho, každý potřebuje „nás“. Ne mě osobně, ale nikdo nemůže existovat jen tak sám, bez druhého. A tak tvoříme „tlupy“, tvoříme společenství, tvoříme společnost, tvoříme i svazky.

A nejhlubším svazkem je rodina coby základ dobré společnosti – a tak dále, a mnohem víc dále… neboli koloběh bez začátku a konce.

Nevím, zdali je lepší žít raději sám, anebo bydlet ve svazku. Co člověk, to „mystery“. Je dobré žít ve svazku, ale je i dobré žít sám. Není však dobré, když je člověk osamělý, opuštěný, bez nikoho.

To se může stát i tehdy, když žije ve svazku, ale i tehdy, když žije sám. Jedno i druhé má smysl, pokud jsme schopni po něm toužit, hledat ho, naplňovat a v konečném důsledku i žít.

P. S.
Roy T. Bennett (*1963), americký spisovatel duchovní literatury, ve své nejznámější knize The Light in the Heart – Světlo v srdci, kromě jiného píše: