Patálie s vodou

Je to již několik let co jsem navštívil rodinu své dcery v Adelaidě. Jednak máme s dcerou dobrý vztah, ale hlavně jsem se chtěl potěšit se svým vnoučkem. Chlapečkovi byly necelé čtyři roky a já se těšil, že zajedeme do města vlakem a tam mu koupím co jen bude chtít. Cesta vlakem, byla vzrušující a procházka městem také. Chlapeček mi sdělil, že má žízeň a chce něčeho napít. To bylo pochopitelné, zabočil jsem do jedné pasáže, kde byla známá osvěžovna. Zeptal jsem se ho, co chce pít a jeho odpověď byla, že vodu. Inu bylo to ještě nevinné dítě. Objednal jsem tedy vodu a prodavačka mi podala menší plastovou nádobu, za kterou jsem zaplatil a pokusil se ji otevřít. Ano, pokusil. Ale neotevřel, víčko jako by bylo přilepené. Po marných pokusech jsem onu lahvinku podal prodavačce s žádostí o otevření. Pohlédla na mne jako na hlupáka, který ani neumí otevřít prach obyčejnou vodu. Zkoušela jako já, se stejným výsledkem. Náhle se omluvila, že má nějakou důležitou práci a s volila přivolat pana vedoucího. Ten se dostavil a také na mne vrhl pohled jako na blbečka. Potom to zkusil otevřít tu vodu sám, se stejným výsledkem jako ten můj. Na jeho tváři objevil se náznak pokory a prohlásil, že musíme zkusit jinou lahvinku. A ta už otevřít šla. Chlapeček se konečně napil a všichni jsme mohli být spokojeni. Zde bych mohl přestat, to by ovšem znamenalo, že nebylo vlastně o čem moc psát.

Teprve když jsme vyšli ven napadlo mne, že ta neotevřená lahvinka znamenala vlastně konec jedné éry, kterou bychom mohli označit oním baťovským Náš zákazník, náš pán, a začátek éry nové vhodně označené tvrzením Náš zákazník, naše dojná kráva. Ano, nastává doba, kdy zákazník hraje v obchodní situaci nepatrnou roli. Byl by to velký problém, kdyby distributor zmíněné vody nechal přezkoušet uzávěry a nechal nastavit mašinu tak, aby byla pro zákazníka přívětivou. Zajisté, nejde jen o nějakou vodu, těch případů je kolem nás mnoho a zvětšují se. Všichni je denně potkáváme. Tak třeba v letadle dostal jsem balíček s oříšky, který rovněž nebylo snadné otevřít. Když se mi to podařilo, vysypal se mi obsah na zem. Takových geniálních balení jest nepřeberně, těch geniálních návrhářů totiž přibývá. Tisk na obalech je často tak malý, že ho nelze přečíst bez lupy. Drobné písmo je dnes běžným úkazem, a to i v situacích, kde je k mání dostatečně velká plocha. Dalším velmi častým úkazem v oblasti tisku je volba barev. Na světle zeleném pozadí jest vytištěn text ve světle žluté barvě, takže se čte jen stěží, pokud vůbec. Nebo je text vytištěn na pozadí výrazné fotografie, se stejným výsledkem. Vím, jak se to děje. Měli jsme kdysi s přítelem vydavatelskou firmu kompaktních disků a náš výtvarník, kouzlil báječné návrhy na obaly. Báječné pouze pro něho, nikoliv pro zákazníky. Dnes totiž návrháři pracují s počítači, kde si návrh patřičně zvětší a znatelně prosvětlí. Jak bude vypadat tištěná kopie je už vůbec nezajímá, k čemu si dělat starosti s nějakým zákazníkem. Ty návrhy jsem vracel tak dlouho, až nás to přestalo bavit. V časopisech jsou takovéto způsoby běžné; naznačují výtvarníci, že ten text nemá cenu vůbec číst?

Mohl bych pokračovat dále, ale není zapotřebí, všichni známe takové případy z vlastní zkušenosti. Vidím v tom příznačný rys moderní doby, totiž neúctu k druhým lidem. Na prvním místě jsou totiž peníze. Proč si lámat hlavu s výsledkem; někteří lidé ten text přečtou, jiní ne, jejich problém! Snažil jsem se s tímto problémem bojovat, jako redaktor v rozhlase dostával jsem spoustu kompaktních desek a ty s nevhodným potištěním jsem vracel. Abych nebyl subjektivní zmíněnou desku jsem předložil nejméně dvěma kolegům a pokud byl náš názor shodný, putovala zpět. Po čase jsem zjistil, že byla ta snaha vskutku marná. Jen u jedné farmaceutické firmy uznala patřičná referentka moji výhradu a vstoupila se mnou do delší korespondence. Snad alespoň tam jsem uspěl.

Rychlost doby by neměla parazitovat na dobrých mravech.