Paměť, pomníky a temná strana člověka

„Člověk je jako měsíc – má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže…“
Mark Twain

Zvláštní shodou okolností – a neříkám tomu náhoda – jsem byl během jednoho týdne svědkem tří velmi zajímavých, podobných si jevů.

Doprovázel jsem skupinku turistů ze Slovenska v moderním kostele „Donaucitykirche“. Tato malá, na první pohled jednoduchá stavba z roku 2000, se nachází uprostřed obrovských budov úřadu OSN a kongresových center ve 22. vídeňském okrsku. Těsně po jejím otevření tam neznámý člověk, zřejmě v návalu nenávisti či nepříčetnosti, v okamžiku, kdy byl kostel prázdný, postříkal rudou barvou velké obrazy křížové cesty. Přes několik obrazů barvou nanesl tuto větu:

Out with this shit, this is absolutely nothing… Pryč s tímhle hovnem, je to absolutně k ničemu…

Nejenže tak znehodnotil umělecké dílo, ale vlastně i vulgárním způsobem poskvrnil sakrální místo. Komise odborníků, ale i duchovenstvo tehdy rozhodlo ponechat postříkané obrazy v kostele. Jako memorandum – svědectví o tom, jaké „živly“ jsou součástí naší společnosti.

Dva dny na to jsem cestou z Welsu do Salzburgu navštívil benediktinský klášter Lambach. Nádherná historická stavba, idylicky se vypínající nad řekou Traun. Stojí za to ji navštívit.

Při procházení pro veřejnost přístupnými prostory jsem v typické čtyřhranné křížové chodbě obdivoval barevné vitráže. U každé z nich, jak to bývá v kostelích zvykem, bylo uvedeno jméno dárce, respektive věnování nějaké významné osobnosti doby, ve které bylo okno zhotovené.

U jedné z vitráží jsem se zastavil a četl: „Unserem Heldenkanzler E. Dollfuss, 23.7.1934.“ (Věnováno památce) našeho hrdinského kancléře (ministerského předsedy vlády) E. Dollfusse.

A pod tímto oknem nyní visí cedule s těmito slovy:

Dieses Fenster ist Teil unserer Geschichte. Heute arbeiten wir für Frieden und beten, dass wir nicht die Fehler der Vergangenheit wiederholen.

Toto okno je součástí našich dějin. Dnes usilujeme o mír a modlíme se, abychom neopakovali chyby minulosti.

Žasnu a kroutím hlavou, co všechno je možné!

Engelbert Dollfuss (1892–1934) byl totiž rakouský politik a diktátor. Jako spolkový kancléř v roce 1933 rozpustil demokratický parlament a zavedl takzvaný austrofašismus – autoritářský stavový stát podle vzoru fašistické Itálie. V roce 1934 byl při pokusu o puč ze strany nacistů zavražděn.

Z dnešního pohledu by žádný soudný člověk nemohl Dollfusse obdivovat. Ani z představitelů Volkspartei (Křesťansko-demokratické strany), ale ani ze strany církve, jak tomu, bohužel, na začátku 30. let minulého století bylo.

Žasnu i nad tím a netajím se obdivem, jak se k tomuto faktu postavili dnešní mniši. Ti nádhernou vitráž odstranit nenechali, ale veřejně uznali, že z dnešního pohledu Dollfusse obdivovat nelze.

A do třetice, jdu kolem místa, kde ještě donedávna stála obrovská socha někdejšího starosty Vídně Dr. Karla Luegera.

Památník byl demontován, prochází restaurováním. Sto let stál na Ringstraße s rukama zmíněného starosty na prsou, vysoký jedenáct metrů. Nyní památník chybí a místo je zakryto stavebním plotem. Organizace „Kunst im öffentlichen Raum“ informuje, že památník bude „umělecky přetvořen a tím kontextualizován“. Socha se nakloní o 3,5 stupně a Lueger se tak ocitne v nakloněné poloze, jako by padal. Návrh pochází od vídeňského umělce Klemense Wihlidala. Od roku 1897 až do své smrti v roce 1910 byl Karl Lueger vídeňským starostou a u velké části obyvatel dosti populární. Dokonce ho nazývali „Pánem Vídně“. Zdálo se tedy logické, že dostal tento pomník, který byl postaven v roce 1926. Vytvořil jej sochař Josef Müllner, který se později stal nacistou a zhotovil také Hitlerovu bustu.

Karl Lueger byl výrazný antisemita a dokonce se k tomu hrdě k tomu hlásil. Jeho nepřátelství vůči Židům dokládá i řada jeho výroků. Židy tak opakovaně svým typickým způsobem činil „obětními beránky“.

Po řadu desetiletí se zdálo, že tento zjevný antisemita už nikoho nezajímá. Stal se součástí městského panoramatu a lid už si jeho výroků příliš nevšímal. Občas se sice ozvala kritika, která však zase rychle utichla. Teprve od roku 2020 – kdy v USA došlo k tragickým rasistickým útokům v souvislosti se zabitím George Floyda – si Luegera opět všimli Vídeňané a jeho socha se stala námětem nepříjemných diskusí. Kdo v posledních letech přišel na toto náměstí, narazil na památník, aktivisty pomalovaný mnoha barvami. Byly to nepřehlédnutelné znaky protestu. Do očí bijící byla především slova Schande – hanba – v červené barvě. Město Vídeň, jemuž památník patří, to tak ponechalo. Památník se nevyčistil, aby to nevypadalo, že město chce Luegera bránit či ospravedlnit. Co ale dělat v tak obtížné situaci? Mnoho měst a obcí má dnes problémy s památníky osobností i s událostmi nedávné historie, které byly na základě dnešních informací nejen nepříjemné, ale i nepřátelské k určitým skupinám lidí, dokonce někdy i vražedné. Nechat je stát? Zbourat? Nebo nějakým výmluvným způsobem vysvětlit původ dnes jen těžko přijatelného dědictví? Jak uvést vše do kontextu a zbavit se někdejší glorifikace těchto osob a činů?

Umělec Klemens Wihlidal navrhl již v roce 2009 postavit Luegera na šikmou plochu – postavit ho úmyslně nakřivo jako „nejbrutálnější formu výpovědi“. Jenže uběhlo dalších 17 let a teprve letos došlo na realizaci jeho projektu.

Osobně nemám zcela jasno, jak se k takovým pomníkům dnes postavit. Přiznávám však, že v těchto třech případech, které zde zmiňuji, je mi tolerantní a objasňující přístup ke sporným pomníkům sympatický. Zamýšlím se, co bych dělal já, kdyby rozhodnutí záleželo na mně. Uvědomuji si, že člověk je tvor chybující a nedokonalý, jakkoliv dokonalé a nádherné věci je schopen vytvořit.

Na mysl mi spontánně přichází jedna z mnohých událostí ze života Ježíše, kdy moudře, ale také spravedlivě a milosrdně vynesl úsudek. Přivedli ženu, přichycenou při cizoložství. A jelikož židovský zákon nařizoval takové ženy kamenovat, chtěli slyšet, co řekne on. „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem…“, řekl. A ejhle, najednou nebylo nikoho, kdo by ji chtěl kamenovat.

Je tolikeré množství faktorů, které rozhodují o tom, jak se člověk v nějaké konkrétní, dané situaci rozhodne konat. Křesťanství tomu například říká milost, osvícení, procitnutí, dar moudrosti, atp., tedy umět rychle a jasně zareagovat, zaujmout stanovisko. Je lehké říct dodatečně svůj názor, někoho odsoudit. Moudrý ten, který se učí z vlastních chyb a už je neopakuje. Moudřejší ten, který se snaží chybám předcházet.

Dokážeme to? Dokážeme mít sebe sama natolik pod kontrolou, že se stejných chyb opakovaně nedopustíme? Pokud ano, pak zcela jistě budeme schopni tolerovat i chyby a prohřešky jiných…

P.S. V Čechách to například udělali v Litomyšli se sochou Zdeňka Nejedlého. Sochu ponechali, leč doplnili textem – současným pohledem na jeho chyby i zásluhy. V Praze nedávno odstranili sochu maršála Koněva, odvezli ji do depozitáře. Přejmenovány byly (v řadě míst) i některé ulice.

Pak ale existuje další skupina osob, mám na mysli masové vrahy, jako např. Stalina, Lenina, Hitlera či Gottwalda – jejich sochy rozhodně bourat, tam by žádný komentář neobstál. Tam ani odpuštění není možné.

To už je ale téma na úplně jiný příběh… to přenecháme Pánu Bohu a odborníkům.

P.P.S. A pomníky současným masovým vrahům doporučuji nestavět.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.
Pokud vás článek zaujal, nebo s ním naopak nesouhlasíte, budeme rádi za váš komentář níže.
Uvítáme také podněty a návrhy, jak naši práci dále zlepšovat, které nám můžete zaslat také na e‑mail redakce@obzor-casopis.cz

Děkujeme.