Otevřeně a jasně

Rakouský prezident Alexander Van der Bellen *1944, bývalý univerzitní profesor pro
ekonomii, je nejen skvělým řečníkem, ale také zaníceným demokratem a
přesvědčeným Evropanem, nadšený ideou EU. Vždy je pro mě zážitek slyšet jeho
komentáře jak k politickému dění, tak i k jiným závažným událostem. Jeho autoritu
umocňují i věkem nabyté zkušenosti. Při poslechu jeho myšlenek obdivuji často i
odvahu, s jakou pojmenovává věci pravým jménem. Soudím, že to je a měla by být
cesta pro každého, kdo je dnes konfrontován s ”bláboly“ a nepravdivými výroky
nenávistně orientovaných populistů. Populisté, zdá se, mají dnes napříč Evropou, v
Čechách či na Slovensku, ale i v USA, „zelenou“, a davy jim tleskají za jejich rychlé
recepty na řešení jakýchkoliv problémů. Ale stačí se jen trochu zamyslet nad tím, co
říkají, a soudný, přemýšlivý člověk rychle pochopí, že jsou to v drtivé většině jen
prázdné, vzduchové bubliny, lži a osočování všech těch stran a politiků, kteří jejich
myšlenky nesdílejí, že jim vůbec nejde o dobro společnosti, dobro národa, ale pouze
a jen o jejich vlastní moc.

Při otevíracím projevu známého ALPBACH FORUM dne 25. srpna 2025, které si
vzalo jako letošní téma třicetiletou účast Rakouska v EU, řekl kromě jiného
následující slova:

„Alpbach jako ukazatel – ale kam …?

Mnoho velkých myšlenek a projektů, které změnily životy nás všech, se zrodilo na
místech, jako je Alpbach, kde se lidé scházejí a přemýšlejí o budoucnosti.
Alpbach je předurčen k tomu, aby byl takovým místem zrodu, jakýmsi ukazatelem.
Otázka však zní: ukazatelem kam?

Jakým směrem se jako Evropská unie vůbec chceme ubírat?
A jakým směrem se může ubírat Rakousko coby součást EU?
Každý, kdo se někdy ztratil, ví, co dělat, když se chce zorientovat: rozhlédnout se
kolem sebe.

Maďarsko
Podíváme-li se jedním směrem, vidíme například sousední zemi, kde je svoboda
médií stále více omezována. Kde je podkopáván právní stát a soudnictví a omezována
jsou základní lidská práva. Kde jsou zakázány akce jako Pride Parade. Země, která již
není liberální demokracií. Je to náš směr? Nebo se raději podíváme dál, zda
nenajdeme jinou cestu?

Lotyšsko
Zde v sále, v první řadě, sedí velmi vzácný host: lotyšský prezident Edgars
Rinkēvičs. Děkuji vám, že jste přišel. Lotyšsko, jak víme, hraničí přímo s Ruskem.
Nachází se tedy hned vedle země, která vede brutální útočnou válku a sní o velkém
ruském impériu. Kdo vidí tak velké nebezpečí přímo před svými dveřmi, ví, že je špatný nápad čelit
mu úplně sám. V Lotyšsku je většině lidí jasné, že je potřeba vytvářet silná spojenectví, získávat
přátele a spolupracovat v rámci EU.

Jak všichni víme, pobaltské státy hrají klíčovou roli pro bezpečnost EU. Klíčové
slovo: severovýchodní křídlo.Ale my, jako silné společenství, hrajeme také klíčovou roli pro bezpečnost pobaltských států!

My, tedy Evropská unie, kde žije 450 milionů lidí. Jsme silné spojenectví, bez ohledu
na to, jaké nebezpečí číhá za našimi dveřmi. A lidé v Lotyšsku to vědí: jsou skutečnými fanoušky EU! V Lotyšsku je členství v EU vnímáno jako správné řešení. Buďme trochu víc, buďme jako pobaltské státy!

U nich je cítit nadšení pro Evropu. Touhu jít vpřed, upřímnou snahu o získání mladých, kvalifikovaných lidí. Impuls v oblasti digitalizace, obrany země a v mnoha dalších oblastech. Myslím si, že takové nadšení, taková snaha, takový impuls by nám tady v Rakousku také prospěly.“

Oficiální článek k předčtení zde

U této příležitosti jsem si vzpomněl a následně znovu shlédl na YouTube
dokumentární film o Michailu Gorbačovovi.
(Der Mann der die Welt veränderte — Muž, který změnil svět)
O tom Gorbačovovi, kterému vděčí Česko, ale i Slovensko a mnoho jiných zemí za
svobodu a samostastnost a taky za fakt, že tyto a jiné země dnes mohou žít v
demokratickém společensko-politickém systému. Jsem ročník, který na vlastní kůži
zažil nejen zlobu, hnus a prolhanost komunisticko-estébáckého systému, ale také
Gorbačovovu Perestrojku. Při některých scénách z toho filmu člověku běhá mráz po
zádech, co všechno ten slušný, vzdělaný a charakterní člověk dokázal. Nejvíce mě
dojalo, jak před politbyrem mluvil zcela otevřeně a jasně o tom, že v Rusku potřebují
demokracii tak, jako člověk potřebuje vzduch k dýchání. A když doslova řekl, že
musí znovu nastolit svobodu tisku, právo na otevřenou kritiku a debatu o všem,
protože jinak se nepohnou z místa. A že to nebyla jen prázdná slova, ale následovaly i
skutky, se mohl tehdy přesvědčit každý na celém světě. Z věznic byli propuštěni
všichni političtí vězni v čele s Andrejem Sacharovem, rehabilitováni byli všichni ti,
které nechal umučit a popravit Stalin, a každý tzv. satelitní stát tehdejšího
Sovětského svazu, který se chtěl osamostatnit, dostal k tomu příležitost a získal
svobodu…

Dnes, když jsme všichni svědky toho, jak všechno to, co Gorbačov považoval za
dobré a správné pro svobodnou existenci člověka, brutálně pošlapal a zavrhl Putin a v
Rusku se děje pravý opak toho, co nazýváme demokracií, když vidíme, jak mnozí
politici i mnoho lidí v Evropě jednak na Gorbačova zapomnělo, nebo Putinovo
počínání bagatelizují, či s ním sympatizují a dokonce ho obdivují, jsme se dostali na
závažné, důležité rozcestí. Je potřeba se zastavit, pořádně rozhlédnout, zamyslet,
nadechnout a vydat se správným směrem. Krok vpřed je nesmírně důležitý a bude mít
za následek vážné konsekvence. Buď se vydáme cestou ke svobodě, i když to nebude
cesta lehká, anebo se vydáme cestou do otroctví.

Kéž by bylo více takových politiků, jako je rakouský prezident Alexander Van der
Belen! Politiků, kteří mají rozhled, moudrost a také odvahu umět pojmenovat věci a
ukázat správný směr.